Ráno jedeme s Fafou na biopsii obou prsů.
Před tím odběr krve na onko markery, takže mám být na lačno.
Hrozně se bojím, protože mám strašnou představu, jak mi to prsu zavádějí nějakou tlustou jehlu, pak se tam půl hodiny rejpají, já budu omdlívat bolestí.
A ještě k tomu pod mamografem, kterej sám o sobě je dost bolestivej...
Nakonec se ukázalo, že to vyšetření nebylo zdaleka tak stašný. Sestřička i paní doktorka byly hrozně milé a profesionální. Akorát mě trošku znejistilo, že přede mnou tam zkolabovala jedna starší paní. Pak, když už ji vzkřísili, ji posadili na lavičku v čekárně, a paní vypadala dost zdrchaně a otírala si kapesníčkem čelo.
Nakonec musela sestřička někam odejít a poprosila mě, jestli bych jí na chvilku „nepohlídala“. Tak jsem šla k ní a ptala se jí, jestli to bolelo a paní se na mě usmála a řekla mi, ať se ničeho nebojím, že to ani moc nebolí, ale že se jí udělalo slabo protože si vzala ráno prášky na tlak a nějak se to blbě zkombinovalo s tím mezokainem.
Pak jsem šla na řadu já. Prso mi upevnili do „svěráku“ mamografu, bolelo to tak akorát, dalo se to vydržet. Pak mi dali malou injekci mezokainu, ta bolela asi ze všeho nejvíc, a pak pod rentgenem zaměřovaly, a nakonec mi do prsu zavedly něco jako takový držáček na dortové svíčky. Pak sestřička přišla s takovou malou jakoby pistolkou s tlustou dlouhou jehlou. Řekla mi ať se nebojím, že to jenom cvakne jako sešívačka. Pak řekla pozor, teď to cvakne, a já jsem ucítila jenom malinké štípnutí. A pak to zopakovaly asi 3x a bylo hotovo. Pořád se mě ptaly, jestli je mi dobře, jestli to nebolí, apod.. Pak mi akorát musely stavět docela dlouho krvácení, a pode mnou na tom pultíku zůstala loužička krve.
No tak jedno prso bylo hotovo, a už zbývalo napíchnout to druhé. Paní doktorka mi navrhla,. Že bychom to mohly udělat id ultrazvukem, za což jsem byla vděčná, protože je to mnohem příjemnější.. akorát jsem si říkala, že to pravý prso bulet asi bolet o moc víc, když to levý moc nebolelo...ale nakonec to bylo v pohodě i tohle.
Pak mi ještě stačila udělat sono jater a řekla, že je to v pořádku. V tu chvíli jsem si pomyslela, že třeba ještě není vše ztraceno a je nějaká naděje!
Pak jsem se paní doktorky ptala, jestli to musí být ten inflamatorní karcinom, a ona říkala, že to nemusí nutně být, že je tam obraz zánětu, ale že to může bejt cokoliv. A že samozřejmě bude zaležet na výsledku biopsie.
Tím mě trochu uklidnila a domů jsme odjížděli s lepší náladou.
Odpoledne přišla Pája a přinesla mi veškerou zeleninu a čajíčky potřebné pro Breussovu zeleninovou kůru.
Celeé odpoledne jsem studovaly, postup, vařily čaje, a Pája mi napsala takovej mauál barevnýma fixama, kterej jsem si přidělala mangetkama na lednici. Ten den pila čajíčky i šťávu se mnou.
Odpoledne přišla maminka a přitáhla tašku s řepou a ředkví, zlatíčko. Povídáme si, pak zas maminka frčí domů.
Večer jsme šly brzo spát – smály jsme se, takhle brzo jsme nešly spát snad posledních 20 let.
Žádné komentáře:
Okomentovat