přesně před rokem jsem si udělala tento záznam, který jsem nechtěla dávat na blog, protože mi připadal trochu drastický... ale dnes ho sem dávám, protože se na všechno můžu dívat mnohem optimističtěji. Díky Bohu a všem mým blízkým, kteří se mnou ten jeden rok prožili a byli mi oporou!
-----------------------------------------------------
V noci se mi zdál hnusný sen. Zdálo se mi, že jsem byla někde uprostřed nějakého velkého města s obrovským množstvím lidí, mohla tam být snad konference nebo něco takového. Nějaký velký nablýskaný hotel, rozlehlé náměstí plné lidí. A uprostřed já napůl nahá ovinutá pouze nějakým prostěradlem s modrou batiku, běžící, ani jsem nevěděla kam.
A všichni ti nóbl lidi na mě koukají, ukazujou si na mě a smějou se. Já jsem ani nevěděla, kam mám běžet, protože jsem si někde zapomněla klíče od auta. Tak běžím někam po nějakých schodech okolo dalších lidí, jako že pro ty klíče, ale cestou si uvědomuju, že ty klíče jsou vlastně někde jinde, a tak zase běžím zpátky, okolo těch samých lidí... strašná potupa...a pak jdu někam úplně zoufalá.. cítím se strašně poníženě..
probouzím se a v duchu si říkán hurá, že se mi tohle jenom zdálo..
To jsem netušila že toho dne bude skutečnost bude daleko horší..
Ráno celkem stálo za houby, byla jsem rozmrzelá, nevyspalá, rozbila jsem sklenici, všechno mi padalo z rukou..
nějak jsem to všechno dopoledne zpacifikovala a pak jsem vyrazila na mamologii na Bulovku.
Cestou jsem cítila divnou únavu, a říkala jsem si, to je asi tím, že nejsem zvyklá chodit pěšky.. a že od teďka to takhle bude pořád, když už nemám služební auto.
V mamologické ordinaci sedělo několik starších paní a já jsem si připadala nějak nepatřičně.. pak jsem si z nudy půjčila obrázkovou publikaci s názvem „Proč právě já“ s Veronikou Freimanovou, která je patronkou Avon linky která vede nějakou akci proti rakovině... přemýšlela jsem jestli paní F. Prodělala rakovinu prsu, ale podle těch obrázků to vypadalo že ne.
Pak jsem přišla na řadu a paní doktorce stačil jediný pohled. Začala být evidentně nervózní, nejdřív se mě ptala, kde jsem byla naposledy, u koho, kdo dělal poslední sono, že je úplně zmatené, a pak začala telefonovat na všechny strany a objednávat různá vyšetření. Z jejího chování mi bylo jasné, že je to vážné. Pak ještě v telefonu použila výrazy jako „jasnej inflamatorní“ a mě celým tělem mi projela nefalšovaná hrůza. Něco jsem si přečetla o zánětlivém karcinomu prsu a věděla jsem, že má velice špatnou prognózu. Přemýšlela jsem, jestli zkolabuju hned anebo až na chodbě. Srdce se mi bláznivě rozbušilo. Klepala jsem se jako ratlík.
Myšlenky se mi chaoticky honily hlavou... jak to řeknu našim.. jak to řeknu dětem...co Betka...kolik času mi zbývá....
ani nevím jak jsem se dopotácela na mamografii, absolvovala vyšetření a doštrachala se zpátky k dr.
A pak mi řekla pár vět, navíc ještě že karcinom je pravděpodobně i v druhém prsu, že mi pravděpodobně budou muset vzít obě prsa, ale že záleží na výsledku RTG plic, sona jater, scintigrafie kostí a biopsie.
Řekla jsem jí, že je mi jednou co všechno mi vezmou, že chci vědět prognózu, že chci přežít, protože mám doma tři děti. Říkala, že pokud vyšetření neprokážou metastázy, že umějí léčit i tenhle typ karcinomu, ale že mě čeká pěkná pakárna, ať s tím počítám, chemoterapie, operace, ozařování...atd...
Předala mi svazek žádanek a odeslala mě pryč s tím, ať si zavolám příští pondělí odpoledne, jestli už jsou výsledky. Nakonec mi poklepala na rameno a řekla „zlomte vaz“. Hm...
Vyšla jsem ven do podzimního sluníčka. Krásný podzimní den, venku vonělo spadané listí, sluníčko slabě hřálo, foukal mírný vánek a já jsem odcházela s pocitem odsouzence na smrt.
Loudala jsem se pomalu k východu a byla jsem tak přeplněná emocemi, že jsem se strašně nutně potřebovala rozbrečet ale říkala jsem si že počkám až na doma...
Doma byla Victor a já jsem mu to hned vyklopila, samozřejmě ne všechno. Nejdřív vypadalo, že se rozbrečí, a chtěl mě obejmout, ale já jsem mu řekla, že rozhodně nechci soucit, že ho prosím aby si zachoval svůj pragmatický přístup. Což nakonec udělal, protože se mě pak začal ptát na životní pojištění :-)
Nakonec jsem byla ráda, když odešel a že doma nejsou děti.
Lehla jsem si do postele a najednou šly všechny emoce ven. Brečela jsem tak strašně jako nikdy v životě. Štěstí že mě nikdo neviděl, jinak by snad volal záchranku.
V to usedavém pláči jsem prosila Boha o to aby spasil moji duši, aby mi odpustil hříchy, a najednou jsem viděla, jak jsem celý ty léta žila v nenávisti, a jak jsem v sobě živila různé malé křivdy a křivdičky, a nakonec jsem si říkala, že není divu, že jsem takhle onemocněla. Nevím, jak dlouho trval tenhle stav..
Ale najednou oknem začalo prosvítat slunce skrz mraky přímo na mě a můj pláč už nebyl zoufalej, ale začala jsem cítit naději, jakoby Boží přítomnost, jako by Bůh sesílal svoje paprsky útěchy přímo na mě. Ten pláč mi pomohl, takže jsem přestala brečet stejně tak rychle jako začala, a v ten okamžik jsem se rozhodla, že budu bojovat, že se nedám jen tak snadno bez boje, že udělám všechno, jenom abych se z toho dostala.
