Ráno nastal den D. Nic už nebude jako předtím, pomyslela jsem si. Pojedla jsem trochu rozvařené rýže s mrkví, a morbidně mě napadlo, že je to zbytečné, že to stejně vyhodím, a pro jistotu jsem přibalila do kabelky 2 pytlíky.
Fafa jel se mnou, v Ústavu Radiační onkologie ambulance nacpané lidma, pomyslela jsem si, jaké asi mají osudy, každý si vleče svůj úděl. Někdo nemá ani nikoho kdo by ho psychicky podržel.
Nejdřív se nahlásím k sestřičce, pak jdu k paní Dr. Hesové, která mi vysvětluje stručně co mě čeká, co mám dělat, kdyby se objevily ty či ony nežádoucí účinky, kam zavolat, atd… pak mě zanavigujou o patro výš do stacionáře, čisté čerstvě vymalované oddělení, do dveří s „barovým pultem“ a koženými sedačkami. Kurňa my tu máme business class, pomyslím si a všechno na účet pojišťovny! Ne nekup to…
Čekání je příjemné, čtu si Saturnina, čekám až mi namixnou moji chemošku..
Za nějakou dobu je drink hotovej a jdu do aplikační místnosti. Kolem kožená křesílka, na stěně taky plazma. Každej odevzdaně čeká až mu dokape jeho koktejl.
Usadím se do křesla, sestřička za chvilku přichází a nese mi dva pytlíky, obalené v alobalu, protože se to rychle rozkládá na světle. Upevní to na infuzní stojan.
„Vy se trochu bojíte, co? Zalezly vám žíly“ ptá se. Neochotně přiznávám že trochu jo, Nevím co mám čekat, halt je to poprvé. „Nebojte. Ani vám nebude špatně, protože dostanete injekci“ okomentuje to sestřička..
Zručně mi nabodne žílu a už mi kape červeně oranžová tekutina, pracovně nazvaná Grenadina. Čekám hrůzu, neděje se nic.
Čtu si Saturnina a občas se pro sebe pochechtávám. Naproti sedící paní si povídají.
Jednomu staršímu pánovi zvoní mobil. Zvedá ho. Manželka – úkoluje ho aby se cestou domů z chemoterapie stavil pro rohlíky.. docela hardcore… starší paní to okomentujou „vidíte jak na vás manželka myslí?“ no to si snad dělaj srandu, ne?
Za chvíli mi Martini dokapalo a sestřička mi ho vyměňuje za průsvitnej mok – pracovně jsem ho nazvala tequila. Těsně před koncem infúze mám pocit, že trochu blbě vidím. Dělají se mi před očima nějaký mžitky, a v tu samou chvíli mi začne mravenčit vevnitř v hlavě. K tomu mě ještě začne pálit za očníma bulvama. Sestřička se ptá, jestli je všechno v pořádku, tak jí hlásím „mravenčení v hlavě a pálení za očima“. „Hmm mravenčení v hlavě a pálení za očima, to jsme tu ještě neměli, usměje se sestřička.
Infuze dokapala jako nic, a já jdu do čekárny. Fafa trpělivě čeká, čte si. Starostlivě se mě ptá, jak mi je. Naštěstí dobře, a odcházím po svejch.
Doma se pocitem nevídaného luxusu svalím do postele, napolohuju si ji do polosedu a užívám si tu pohodu.
Chvilku pospávám, potom můj zrak mrkne na knihovnu, kde vidím knihu od Rudigera Dahlkeho „Nemoc jako řeč duše“.
Vytahuju ji z knihovny a začtu se do pasáže Rakovina. Do prčic, ten chlap mě snad znal osobně, nebo co??? Sranda je, že už jsem ji jednou četla, a že jsem tyhle věci v podstatě věděla. Jenže vědět neznamená konat, že?
Ale naštěstí mě pan Dahlke neposlal do horoucího pekla, že jsem neuposlechla hned jeho rad, protože jsem se v jedné pasáži dočetla něco co mě dostalo do kolen – cituju:
"....jiní pacienti přijímají výzvu s heslem "Nuže do toho! Na ně působí diagnóza jako iniciace do nového úseku života, který se musí odvíjet podle jiných zákonů. To, co je pro první skupinu konec všeho, je pro ně začátek. A zdaleka ne tak vzácně je zde skutečně začátek nového života....
"LÉKAŘSKÁ PROGNÓZA MÁ I PODLE ZKUŠENOSTÍ ŠKOLSKÝCH LÉKAŘŮ MNOHEM MENŠÍ VLIV NA DÉLKU ŽIVOTA NEŽ VNITŘNÍ POSTOJ.
Rozhodující je to, zda postižení od života ještě něco očekávají, pak i je ještě něco očekává. "
Tahle věta se od teďka se stává mým motem.
Včera když tu byli naši, se tatínek modlil a mimo jiné vyslovil prosbu, abych na této cestě potkala lidi, kteří mi mohou pomoci. Díky tati za tu modlitbu, pan Dahlke je určitě jedním z nich!
Odpoledne mám spousty telefonátů - připadám si trochu jako na ústředně. Ale velmi milých, mám z každého telefonátu radost.
Pak se s Eričkou díváme na různé ptákovinky v TV, např. Ano šéfe, vždycky mě to rozesměje a pobaví.
Injekce proti nevolnosti měla působit 8 hodin, tj. měla už vyprchat v 18 h.
Ale zatím se Díky Bohu cítím fajn. Uvidíme co zejtra.
Žádné komentáře:
Okomentovat