Na Seči

Minulej pátek jsem byla s tátou na Seči, jenom tak, na otočku. Počasí bylo kupodivu v pohodě, přestože hlásili přeháňky. Když jsme dojeli a zaparkovali, už přes okna jsem slyšela ptačí čiřikání, čimčarání pípání a cvrlikání. Úžasnej ptačí koncert - hotovej balzám na nervy! Vůbec jsem se nezabývala tím, jak to vypadá uvnitř (bohužel jsme zjistili že dole na wc praskla mísa a okolo byl asi 1 cm vody), rovnou jsme se vyhrnuli na zahradu a pustili se do různého prořezávání, přištipování, přesazování a hrabání. Slunce jednu chvíli peklo tak, že ač jsem poslední dobou maximálně zimomřivá, všechny vrstvy letěly dolů a zůstala jsem v krátkejch rukávech. Hlína voněla, pupeny rašily a mě to po tý dlouhý zimě připadalo jako ráj na zemi. Na skalce se prodíraly ke slunci malé modřence, které nasazovaly kobaltově modrá poupata. Další rostliny bohužel nedovedu pojmenovat :-D Když už na mě pomalu padla únava, sedli jsme do auta a jeli si nacpat nácky do Seče. Já jsme si dala smaženej hermelín s domácí tatarkou a bramborama, tatínek si dal pořádnou porci kachny s bramborovýma knedlíkama, ceny lidové, porce poctivé jak prase :-) Samozřejmě jsme se nemohli hned zas pustit do práce, tak jsem se zabalila do fungl nové elektrické dečky s motivama krtečků a sluníček (úžasná akční cena - 250 Kč:-), a usnula jak špalek v pokojíku s otevřeným oknem. Tatínek si pak dal taky 20 a pak jsme šli zase trochu pracovat na zahradu, ale už to nebylo ono, trochu jsme si dali do těla. Myslím, že co se týče kondice tak na tom budem tak podobně... Naneštěstí - nebo spíš naštěstí? se pomalounku přibližovalo černé mračno a nebe se začalo zakaboňovat. Snažila jsme se ze skalky vytrhat co nejvíc protivných pampelišek a malých miminek ostružiníků, které se později ukoření tak, že s nima nejde skoro nic dělat, ale za chvilku začlo krápat, pak čím dál víc, až jsme usoudili že je nejvyšší čas sbalit kotvy. Vzala jsem si s sebou můj zpěvník s akordama na kytaru a obě alba fotek z dětství, a vyrazili jsme. Mezitím se docela hustě rozpršelo a mezi Čáslaví a Kolínem se strhla slušná průtrž mračen. Proti nám jela nepřetržitá šňůra aut a když projel protijedoucí náklaďák, hodil nám do předních skel takovou sprchu, že jsme pár minut neviděli skoro nic. Probrali jsme všechno možné, i vzpomínky na tátovo dětství a byl to jeden ze dnů, na které se nezapomíná.

nějak dlouho jsem tady nic nenapsala... je to asi tím, že dny plynou docela v pohodě, užívám si posledních dnů kdy mě nic nebolí, není mi špatně a vlastně ani nic moc nemusím.
Na hlavě mi roste takový divný roští, nevím co z toho bude až to vyroste, zatím jsou to takový trsy bílejch delších vlásků a pod tím mi prorůstá taková hustší jakoby podsada z tmavších vlasů. Tak nevím jestli budu nakonec bruneta nebo platinová blondýna ;-)
Ale není to ještě na to, abych chodila bez šátku, to by se mě moh někdo leknout a ještě bych způsobila někomu nervovej otřes.
Jinak skoro každej den mám nějakej sraz někde s někým... někdy i dva nebo tři.
Betka se učí na maturitu, Erička se snaží úspěšně ukončit první rok na gymnáziu a Viki začal chodit sám do školy a ze školy. Taky začal
chodit s klukama sám ven (na nedaleké hřiště).
Dneska jsem byla s Renčou a s Jackinkou na psí louce, a stálo to za to. Netušila jsem, že s pejskama je taková legrace. Jackie lítala po hřišti s pejskama a vypadalo to, jako by se skoro neodrážela od země, byla jako nějaká vodorovná letící čára, jenom ty nožičky jí kmitaly. Běhala tam s různýma pejskama a jeden pejsek se jí docela vážně dvořil.
No a jinak, termín operace se blíží, už jenom 14 dní..
Nějak si neumím představit co bude POTOM. Tak si to radši nepředstavuju. Chtěla bych ten čas nějak pozastavit, ale nejde to, letí jako splašený.
Ale snažím se radovat se z každého dne a užívat si jaro.

miss prsa 2012

takže moje "mamární konzílium" včera vypadalo asi takto:
V ordinaci na mě čekali tři doktoři - paní Dr. Betlachová, která mě diagnostikovala a naposledy mě viděla 3.října minulej rok, paní Dr. Hesová, která se o mě starala během chemoterapie a chirurg - Dr. Fulík.
Nejdřív mě požádali, abych nahoře odložila, aby se mohli podívat jak se nález změnil. Moje prsa u paní dr. Betlachový způsobila záchvat nadšení, takže volala něco jako "úžasné, krása, nádhera!" a úplně zářila spokojeností. Připadala jsem si jako kdybych vyhrála soutěž o nejkrásnější poprsí České Republiky!
Po tomto vystoupení jsem se oblékla a dali jsme řeč. Levé prso půjde pryč i s uzlinami, a to, do jaké míry mi odstraní uzliny bude záviset na peroperačním vyšetření svodné uzliny (tj. během operace pošlou urychleně vzorek na histolku, kde udělají fofr vyšetření), a pokud tam najdou nějakou nádorovou buňku, tak mi vezmou uzliny z dalšího patra, pokud ne, tak odeberou jenom tu svodnou a nechají ty uzliny z vyšších pater být.
Ohledně pravého, dalo by se odebrat jenom část, ale spíš by mi doporučovali odebrání komplet žlázy, jednak protože ji mám tak hutnou, že se tam blbě zobrazuje cokoliv rentgenem i ultrazvukem, a potom i z estetického důvodu. Faktem je, že jsem na webu viděla nějaké fotky a fakt vypadá líp, když je pryč celé prso, než část. To prso je pak divně zdeformované, prostě nic estetického.
No a celá akce vypukne 1. května, kdy mě hospitalizujou a 2. května bude operace.
Pak mi ještě pan dr. z chíry vysvětloval nějaké detaily, ale byla jsem v takovém nějakém rauši nebo mlze, a tak jsem byla schopná vnímat tak napůl. Pak se mě ptal, jestli nemám nějaké dotazy, a já jsem odpovídala, že ne, že je mi všechno jasný. Starou belu mi bylo jasný! Ale v tu chvíli mi moje mozkové závity nějak ustrnuly a mozek mi zmznul v nějakém úsporném režimu. Asi jsem se ke všemu ještě přihlouple usmívala. Naštěstí zřejmě nejsem jediná, která se takhle chová, protože mi pan doktor podal papír s emailovým a telefonickým kontaktem, pro případ, že bych se chtěla na cokoliv zeptat.
Potom mi pan doktor říkal, že musím v den přijetí podepsat dva informované souhlasy ohledně operace, pro každé prso jeden. Prý chápou, že je to divné, ale musí to tak být.
Pak mi dali seznam předoperačních vyšetření, ekg mi natočila na místě sestřička, na rtg plic jsem si zašla do hlavní budovy, a pak už mi zbývá jenom gynda, krev a interní.
Pak se se mnou rozloučili, potřásli mi rukou a popřáli hodně štěstí. Byli fakt milí.
Já jsem jako v mlze došla na ten rentgen a jak jsem byla ještě pořád v tom rauši, tak jsem se v kabince svlíkla do půl těla a místo abych prošla těma těžkejma olověnejma dveřma do vyšetřovací místnosti, tak jsem otevřela dveře do čekárny a kdyby mě sestřička nezastavila, tak bych málem pacientům v čekárně předvedla striptýz pro chudé ...

Pocity mám smíšené, ještě není ten výsledek rentgenu. Ten bude zítra.
Taky vůbec netuším, co mě čeká, a jsem trochu zaskočená tím, že operace bude až za měsíc. Myslím, že se stačím do tý doby docela vystresovat.

Říkám si, už za měsíc bude všechno jinak...

Ale co člověk ví? Kolikrát nevíme ani co bude zítra touhle dobou... tak k čemu se trápit myšlenkama na to, co bude za měsíc.

Co bych vlastně chtěla? Vlastně jsem obrovsky vděčná za to, že jsem na tom tak jak jsem. na podzim jsem si ani netroufala pomyslet na to, co bude v dubnu. A vida - jsem tu, cejtím se fajn, nemoc ustoupila.

Tak ještě zejtra ten rentgen...snad bude ok... a víc jsem si už ani nemohla přát.

příliš mnoho klíčů

a dětí...

Doma máme skříňku na klíče, hned vedle vchodových dveří. Kromě svazků klíčů od jednotlivých členů rodiny, náhradních klíčů od sousedů a našich, od sklepa a od Seče je tam asi kolem 100 klíčů z kategorie "různých" a nikdo neví, od čeho jsou.
Jen tak z legrace jsem je dnes zvážila, váží všechny dohromady 1110 g!

K posledním vánocům dostal Viki od Eričky ručně malovaný poukaz na svoje nové klíče. Strašně se z toho radoval a těšil se, že konečně bude mít vlastní klíče. Skoro každý den se mě ptal, kdy už bude moct chodit sám do školy a ze školy a každý den se ptal Eriky, kdy už mu nechá ty klíče udělat. Erica mu vždycky nějak neurčitě odpověděla a dny plynuly a nic zvláštního ve smyslu klíčů se nedělo.

Zároveň s plynoucím časem vyvstávala nutnost aby měl Viki vlastní klíče, abychom mu nemuseli pořád lítat otevírat, protože občas šel navštívit kamaráda Kubíka, jindy zase kamaráda Davida, v pátek chodí na dětský klub dolů do sboru.. apod. Jelikož se Eri k žádné akci neměla, chopila jsem se aktivity. Vzala jsem celou obří hromadu klíčů do košíku a jala jsem se je zkoušet, klíč po klíči, a brzy byl svazek pro Vikiho na světě. Jeden klíč od hlavních dveří, druhý od lítaček, třetí od bytu a označila jsem je barevnými kroužky. Viki se velice radoval a připevnil si na tento nový svazeček klíčů ještě hezký přívěsek s motorkou.

Jeho radost ale netrvala dlouho. Od minulého čtvrtku klíče najednou nebyly. Ani jsem nějak nestihla pátrat po tom, kam zmizely.

Dnes ráno Fafa ochořel a ani mně nebylo dvakrát dobře. Viki nadšeně navrhl, že by tedy šel do školy sám, ale dodal, že nemá ty svoje klíče, a že si je půjčila Erica.

"Eri, okamžitě Vikimu vrať jeho klíče", spustila jsem na ni dnes ráno přísně.

"Nevím kde jsou, asi v autě..."

"Tak tam pro ně okamžitě skoč!"
Můj pohled jí asi nedával moc na výběr, protože i když s nechutí a loudavě, přece jen šla. Za chvilku byla zpátky a hlásila, že klíče v autě nejsou a že je zapomněla asi v sobotu večer u kamarádky Simči v Úvalech, kde byla na oslavě narozenin.

"Okamžitě zavolej Simče, ať se podívá jestli tam jsou a ať ti je vezme do školy" supěla jsem.

Za chvilku mi hlásila, že klíče u Simči jsou, ale že je dnes nepřinese, protože Simča už byla na cestě do školy.
"Proč sis je vlastně půjčovala?" chtěla jsem vědět.
"No já jsem si svoje klíče zapomněla ve škole ve skříňce".
"Takže mi dnes - nejpozději zítra doneseš oboje klíče"! zuřila jsem. "To je fakt nehoráznost, slíbilas Vikimu, že mu uděláš jako dárek dárek k vánocům vlastní klíče, a nejenom žes je neudělala, ale ještě mu bereš jeho klíče, který jsem mu udělala já!"

Nakonec jsem Erice půjčila svoje vlastní klíče a Vikísek šel sám do školy (poprvé a bez klíčů), dveře a lítačky dole jsem mu otevřela sama. Já jsem si vzala klíče náhradní.

Odpoledne Vikísek zvonil, tak jsem mu šla otevřít a povídám mu: "proč sis neotevřel mýma klíčema, které jsem ti ráno půjčila?"

Viki se na mě díval chvilku nechápavě a pak říkal: "ale mami, vždyť jsi mi žádné klíče nepůjčila!"

Chvilku jsme přemýšlela, a pak jsem si vzpomněla, že jsem je přeci ráno půjčovala Erice...

Občas je toho na mě moc, klíčů, dětí i akcí... nebo že by počínající demence?

p.s. naštěstí Eri ve zdraví přinesla domů moje klíče :-)

už zítra - verdikt

neboli mamární konzílium, prakticky to znamená, že k mojí onko dr. přijde v 9 ráno dr. z chíry a na základě výsledku z mamografu z minulýho týdne společně rozhodnou o tom, co bude se mnou dál, jaká operace, v jakém rozsahu a kdy.

No, takže se mám na co těšit. Spousta ženskejch platí těžký prachy za to, že jim předělaj prsa, a já to mám zadarmo! Možná bych se mohla zeptat, jestli by mi při tý příležitosti když už budu v narkóze, neudělali liposukci břicha a stehen :-))

Zrovna nedávno jsme se bavily se sestřenkou Verčou, která je trošku hozená do ezoterična, ona zastává názor, že když si člověk něco hodně přeje, že se mu to vyplní, a já jsem jí řekla, jsem si vždycky přála pevný dvojky. "No, víš," odpověděla mi se smíchem, "příště musíš svoje přání formulovat trochu přesněji!"