Radost je emoce, kterou jsem hodně prožívala v dětství. Pamatuju si, na ten krásný pocit radosti, když jsem měla právě před jarníma prázdninama, k tomu nás naši vzali večer na plavání do Vsetína a v sobotu ráno měly přijet moje sestřenky z Prahy. Ten pocit si živě pamatuju ještě dnes, vznášela jsem se na obláčcích euforie, ten pocit vycházel odněkud ze srdeční oblasti a mravenčilo mě okolo žaludku a měla jsem chuť poskakovat a zpívat si.
Ne že bych v dospělosti neprožívala radost, akorát se mi to hodně filtrovalo přes rozum. Třeba mi někdo dal krásný dárek a já jsem si říkala, teď bych se měla radovat, a tak se mi podařilo více či méně tu radost nějak dát najevo (nebo zahrát). A to se fakt moji blízcí hodně snažili. A já mám vlastně největší radost, když vidím, že má někdo jinej radost. Ten dospěláckej věk tu radost nějak zabíjí. Možná je to proto, že vlastně můžeme všechno. Můžu se ihned sebrat a za mýma sestřenkama si dojet, můžu si jít kdykoliv zaplavat do 10x krásnějšího bazénu, než byl tenkrát ten vsetínskej, můžu si udělat dovolenou teoreticky kdykoliv, můžu si koupit spoustu věcí sama… , a tak už to ztratilo ten náboj.
A dneska se raduju jako tenkrát, když jsem měla před těma jarňákama a měla přijet Věrka s Dagmarkou. Právě před chvilkou mi volala Betka z porodnice, že už ji dneska pustěj s Kryštůfkem domů, a já tady střídavě brečím, směju se, zpívám a mám přesně to mravenčení okolo žaludku a chuť poskakovat radostí. Nemůžu se dočkat až sednu do auta a vyrazím směr Mělník. Jupíííí !!! At žije znovu nalezená radost!!!
