valentýnská večeře pro dva

Fafa projíždí rád všechny možné slevomaty. Zajímají ho hlavně ty, které se týkají jídla, a tak už před 14 dny objevil Valentýnské menu v hotelu Diplomat, zlevněné na polovinu a nadšeně mi to ukazoval. Já jsem zprvu moc nadšená nebyla, jednak nemám ráda cokoliv spojené s Valnetýnem, a pak to jídlo vypadalo sice lákavě, ale dost opulentně (a nakonec i bylo, hihi). Vypadal docela zklamaně a pak už neříkal nic a něco kutil v počítači. Asi po 10 minutách mi vítězoslavně povídá: "Tak už jsem to objednal, máš smůlu! Proč bychom si občas nemohli užít?"

Tak jsme včera večer vyrazili. Interiér restaurace (CD Restaurant) byl velice příjemný a vkusně vybavený. Na stěnách nasvícené police s knihami, prostorná okna přes celou stěnu, kterými bylo vidět do ulice Evropská, příjemná tichá jazzová hudba. Velice příjemný číšník - Francouz, nevtíravý ale pohotový, na stolech damaškové ubrusy a ubrousky, a když jsme tam přišli v půl 7., tak jsme tam byli skoro sami. Restaurace se začala zaplňovat až po 9. No, vydrželi jsme tam asi od půl 7. do půl 10. Povídali jsme si o všem možném, nasmáli jsme se a oba jsme měli nějak sváteční náladu, takže za tu dobu mezi námi nevznikl ani náznak nepohody.
Číšník nám nosil v takových akorát intervalech jídlo.
Menu bylo následující:
Malá sklenka sektu Bohemie Brut (dala jsem si i já!!!)
Na začátek talířek s 2 druhy domácího chleba, pomazánka ze sušených rajčat, bylinkové máslo, kulička domácího soleného sádla (tohle jsem fakt jenom nepatrně ochutnala, aby mi zbylo místo na to co přijde)
Předkrm: Krevetovo avokádový koktejl s uzeným lososem a lehkou majonézou
Polévka: krémová řeřichová s opečenými kuřecími prsíčky; na můj vkus tam té husté smetany bylo až příliš, ta jsem si dala fakt jenom trošku, ale jinak byla výborná
Hlavní jídlo: Fafa měl steak z Brazilského hovězího s gratinovanými bramborami s gorgonzolou, doplněný o grilovaný lilek s omáčkou z vína
a já jsme měla grilovaného mořského ďasa s ragů z červené čočky, rajčatovo - bazalkovou salsou, chřest, sépiové (černé) špagety, a omáčka z parmezánu a smetany
Protože jsme už úplně odpadali, tak nám číšník přinesl moučník asi za 3/4 hodiny, ale byl výborný, lehounký a málo sladký - jmenoval se "jahodová láska" a byl to kousíček zmrzliny s nadýchaným dortíkem, asi tvarohovým a kousky jahod.
Za ten večer mi Fafa řekl několik hezkých věcí, které mi už dlouho neřekl. Byl to opravdu krásný večer i přesto, že mi bylo v noci hodně těžko a můj žaludek nezvyklý na takovou kvantitu jídla si nakonec vyžádal docela velké množství zažívací sody :-)

moje zvířátka

aneb kočičí a psí terapie :-)

Lauru máme letos už 4. rokem. Je to nefalšovaná kočičí terapeutka. Změnila Betku ze smutné a melancholické bytůstky ve veselou, společenskou a rozvernou mladou dámu. A kdo o tom pochybuje, tak ať klidně pochybuje dál, já vím svoje.
Způsobila, že Erička se přestala bát tmy.
V únoru 2008 jsme si šli vybrat kotě do Bohnického útulku. Měla jsem celkem přesnou představu, jakou kočku bych chtěla. Měl by to být pruhovaný kocourek, něco jako v té reklamě na whiskas.
Paní Šeberová, starší dáma, majitelka krásného hlubokého hlasu, která pracuje v útulku zadarmo náš vlídně přijala a zavedla do přízemí, kde jsou v klecích kočičky/nebo spíš odrostlejší koťata, která čekají na kastraci. Všude čisto, žádný smrad, vše organizované, záchůdky čisté, misky plné. Nechala nás prohlížet si kočičky libovolně dlouho, a ke každé kočce nám něco povídala. Mohlo jich tam být tak 30 - 40, každá kočka měla svoji historii, svůj osud, většinou hodně smutný. Moc mě zaujala stará kočka, s jedním očičkem slepým, které umřela paní. Seděla ve své klícce a dívala se na mě jakoby mi chtěla říct, že je se svým osudem smířená. Strašně moc jsem si ji chtěla vzít, ale pak jsem si říkala, že to asi není ideální kvůli dětem, když už je v podstatě v kočičím důchodu, za prvé potřebuje svůj klid a pak už nemá moc dlouhý život před sebou.
Lauru jsme dřív uslyšeli než uviděli. Předla tak nahlas, že "přepředla" všechny kočky. Předla doslova jako o život. Krásné, černé odrostlejší kotě. Paní Šeberová nám říkala, že je to televizní hvězda, která vystupovala v pořadu "Chcete mě" se Zdeňkem Srstkou, asi týden před naší návštěvou.
Nepřestala příst a prostrkovala pacičky skrz oka klece. Paní Šeberová nám ji vyndala a dala do náruče a v podstatě bylo rozhodnuto. Laura si vybrala nás, místo abychom si my vybrali ji :-)
Je to kočičí mazel a gaučový povaleč. Leze vždycky tam, kde ji nepotřebujem (před obrazovku počítače, sedá si na důležitá lejstra, Betce sedá na rozešité šaty, které potřebuje změřit, sestehovat nebo olentlovat...)
Jinak nemůžu než vynachválit Bohnický kočičí útulek. Dvě starší paní, které tam pracují ve svém volném čase zadarmo by pro svoje svěřence i dýchaly. Starají se vzorně. Kromě starosti o své svěřence shánějí sponzory, píší kam se dá, mají svoje www stránky. Nemažou vám žádné medy pod nos, o každé kočce vám řeknou spoustu informací, jakou má povahu, kom,u by ji doporučily nebo nedoporučily, a o Lauře nám řekly, že je dominantní, a že se nesnese s žádnou jinou kočkou. Nicméně s Čipkinsem se nakonec sžili velice dobře, i když na něj asi měsíc houkala a syčela. Každému kdo uvažuje o pořízení kočky a nemá přesnou představu, bych doporučila návštěvu tohoto útulku. Paní Šeberová je dokonce ochotná v případě závažných problémů kočku "vyměnit".
Když byla Laura ještě mladá, aportovala, dnes přiběhne na zavolání a a nejraději tráví volný čas u Betky na patře. Sedí tam, nakukuje přes okraj a tváří se důležitě.
Večer vždycky vleze k nám do ložnice, a zkouší tam přenocovat, nakonec ji vždycky vyženem, ale je dost tvrdohlavá. Zaleze pod postel a hřeší na to, že tam nedosáhnem. Jediné, na co reaguje je, když na ni Fafa zařve, to pak vystřelí jak šipka.
Laura je moje společnice pro šlofíčka po obědě. Přiběhne když ji zavolám, skočí do postele a zahřívá mě a přede. Spí se nádherně...:-)
Laura - gaučový povaleč :-)


Laura - sametová


Čipkinse mám díky Renči. Objevil se v třeskutých mrazech v ulici V Mezihoří (kolmá na naši ulici), v lednu 2009. Někdo ho asi vyhodil. Viděla jsme ho s Eričkou, když jsme se odněkud vracely, jedna paní mu tam nesla jídlo, byl asi tak 4 měsíční koťátko, hladově se vrhnul na jídlo a nějaký pes na něj začal štěkat. Čipkins vyběhl na strom s neuvěřitelnou mrštností a pak jukal z toho stromu, úplně ho vidím jako dnes. Měl na čumáčku srandovní flíček, což mu dodávalo neodolatelný výraz. Říkaly jsme si že bychom měly něco udělat, aby tam chudáček nezmrzl, ale než jsme se dostaly k jakékoliv akci, volala mi Renča, že ho odchytila do přepravky, že ho prohlídla, že je úplně zdravej a jestli ho nechci (Renča má sama už 3 kočky).. No abych to zkrátila, nakonec zůstal u nás a já si ho nemůžu vynachválit. Od první hodiny se u nás cítil jako doma. Nejdřív byl docela divoký a měl bezdomovecké manýry. Například s oblibou lezl do odpadkového koše v kuchyni a pochutnával si na různých odpadcích. Jednou ukradl nějaké kuřecí stehna a hřbet přímo z pánve se sporáku (Fafa se pak ptal, kam to maso zmizelo... nepřiznaly jsme se a kosti jsme taky nenašly... )
Jednou jsme našli skoro celého pečeného, už slušně ohlodaného králíka pod stolem. Maso jsme oškubala a kočičky měly pak několik dní výbornou večeři... teda docela drahou, na můj vkus ;-).
Jinak je to kočičí atlet. Vyskočí libovolně vysoko, žádná výška pro něj není překážkou. Velice rychle běhá a má v pohybech něco šelmovského.
Po čase začal vrkat jako holub a zůstalo mu to. Bylo to legrační, třeba se připravil ke skoku a udělal něco jako vrr - vrr - vrrrrrrr (hop!)a vyskočil na umyvadlo. Potom začal jakoby zpívat, nebo mluvit, je to jako když pláče nebo brouká malé dítě. Má strašně široký repertoár zvukových projevů. Nedávno si zvykl chodit do sprchového koutu pít, z nějakého důvodu zanevřel na svou nerezovou misku na vodu. Vždycky si stoupne před dveře do koupelny a udělá něco jako "neeeeeé", nakloní hlavičku a hypnotizuje mě pohledem, pak jenom malinko pootevřu dveře a on si to packou otevře, vleze do sprchového koutu, dívá se na mě naléhavě a volá na mě "neeeeei" - abych mu pustila čerstvou vodu. Někdy si s ním povídám, třeba:
Čipki seš hloupej kocourek? "Neeee"
Čipki máš rád zeleninu? "Neeeee"
Taky si zvykl, že denně dostává kousíček masa - hovězího srdce, které mám po malých kouskách namražené v mrazáku. Když zapomenu, tak si mi přijde říct o svoji denní dávku.
Ale není to zadarmo, musí vždycky před tím říct "máma", a většinou řekne něco jako "maua" nebo "ma" nebo někdy i docela pěkně "mama". Ještě na tom budem pracovat a vypilujem to k dokonalosti (doufám, i když si doma ze mě dělaj všichni srandu) .
Pak dělá "beránky duc" - lidem, které si oblíbí, to jest mě, a někdy když má dobrou náladu i dětem a Sylvestrovi, jednomu našemu kamarádovi z Madagaskaru. Stoupne si na zadní nožičky a když se člověk k němu nakloní, tak ho drcne hlavičkou na pozdrav.
A jeho poslední kousek je, že když si sundám šátek, tak mi masíruje moji holou hlavu.
Stačí si stoupnout ke kočičí skříňce, zavolat "Čipki - masáž" a hned je tu, a hop, vyskočí na skříňku, já k němu skloním hlavu a on mi ji velice láskyplně začne masírovat hlavičkou a čumáčkem, pak se kolem mě protahuje a otírá se mi celým tělem o hlavu a pak mě pohladí i ocáskem, otočí se a pak znova. Je to strašně příjemné! A dělá to úplně nezištně, jenom z čisté lásky (a taky za stravu a za byt :-)
Mohla bych o Čipkinsovi psát ještě hodiny, ale třeba zas až někdy jindy.

Čipkins - typický kukuč


Ještě musím napsat o Jackince, je to Renči nové štěňátko Jack Russel teriéra.
Mají ho od vánoc, a je to velice srdečné, láskyplné a hyperaktivní stvořeníčko. Takže jsem začala k Renči docházet na "canisterapii".
Jackinka dokáže svýma krátkýma svalnatýma nožičkama skákat velice vysoko a v podstatě je schopná doslova vskočit mi do náruče. Jelikož jsem u nich pečená-vařená, tak mě začala považovat za přítele, a velice srdečně mě vítá. Pak mi olíže celej obličej včetně hlavy a uší a občas přidá malinké kousnutíčko. Někdy mi usne na klíně a najednou je to ztělesněná hebkost a nevinnost.
Má totální smysl pro humor a vysokou inteligenci. Její výraz obličeje se moc nehodí k štěněcímu tělíčku, tváří se velice moudře a ustaraně. O to víc mi přilnula k srdci.
Nedávno našla doma takového křečka, kterýmu čouhá ze zadní části provázek, a za ten když se zatáhne, tak ten křeček začne vibrovat. Jackince se to vibrování moc líbí a tak se naučila toho křečka sama natahovat zubama, přičemž si ho přidržuje předníma packama.

No a tak mi "moje" zvířátka denně přinášejí bezvýhradnou lásku a oddanost, pokud bych to nezažila, nevěřila bych tomu.

Jackie - kousavá


Jackie - aportík

7. chemo

přistihla jsem se, že se snad už i těším... hlavně se to přesype a pak UŽ MĚ ČEKÁ JEN POSLEDNÍ CHEMO.

Asi v 6 hodin slyším Vikiho budík, nařídil si mobil, aby se mohl řádně připravit na dnešní karneval ve skole. Pak jsem znovu usnula, zaspali jsme a vstali na poslední chvíli. Nastala docela hoňka, Viki se sice probudil v těch 6, pak si oblíkl kostým (a na to školní manžestráky, takže byl vycpanej jak sněhulák), a u snídaně jsme to řešili, ptala jsem se ho, jak to udělá na tělocviku, až se bude převlíkat a Viki se hluboce zamyslel a začal všechny ty vrstvy ze sebe svlíkat (pučochy, 2x kraťasy, manžestráky, 2 trička, žlutou látkovou bundu a mikinu), pak se znovu oblíkl, normálně-školně, a objednal si dva tousty s nutelou k snídani. Já jsem v rychlosti něco shltla, nachystala Vikimu svačinu, uvařila si čaj do termosky a namazala chleba pro sebe (ta infuze je na 4 hodiny), a pak už jsme měli vyrazit, akorát jsme zjistili, že jsem zapomněla Vikimu vyčistit boty na tělák od antuky (má jenom jedny, které nosí i na tenis), tak jsem ho poslala napřed, běžela rychle umýt boty, pak jsme mu ještě chtěla vzít kroksy do školy, protože jsem myslela, že je nemá, akorát jsem nemohla najít druhou..zkrátka slušný zmatek jak se patří, a přitom jsme se sama v sobě dušovala že už budu tentokrát Vikimu FAKT VŠECHNO KONTROLOVAT večer předtím.

Nakonec přezůvky měl a přišel i včas, a na onkologii jsme dorazili jenom s malým zpožděním.. ekg jsem měla v pořádku, červené krvinky se trochu zvýšily - paní Dr. se mě ptala jestli beru železo, (neberu, akorát jím pestře), tak mi řekla, ať dál jím pestře :-)
a bílé krvinky byly taky trochu vyšší, hurá! Prohmatala mi prso a podpaždí a řekla to, co říká vždycky, že to mám volnější než na začátku a že zmizel ten otok a zarudnutí.

Pak jsem šla na stacionář, kde si mě kupodivu skoro hned zavolali a napíchli mi infúzi o hodinu dřív než jindy. Pak začala 4 hodinová nuda, kdy jsem střídavě pospávala a četla. Nakonec přišla moje známá - blonďatá paní, tak jsme trochu pokecaly, a byl konec.
Fafa pro mě přijel a šli jsme se naobědvat do pizzerky... pak jsem si hodila na hodinu chrupku.. a teď sjíždím různé písničky, protože jsem si včera konečně koupila repráky k počítači a tak ta hudba má poslouchatelnou kvalitu.

No...klídek, pohoda. Klouby mě začnou bolet nejspíš až v neděli :-)

A večer jdeme s Fafou na Valentýnskou :-) večeři, kterou koupil přes slevomat.

A dnes se narodil Vikiho nejlepšímu kamarádovi bráška - Filípek.

něco málo o alkoholu...

zjistila jsem, že 3. března budu už půl roku abstinentem... neuvěřitelné!!!!
Ne že bych předtím alkoholik, ale zkrátka ráda jsem se napila... a to vlastně každej den.

Teď jsem se prostě "resetovala". Přišlo to nějak samo, možná i kvůli té makrobiotice, a taky mám ten pocit, že se chci zbavit všech závislostí a že zrovna alkohol mi nedělal dobře. Všude se to píše, pravidelné pití alkoholu zvyšuje riziko rakoviny prsu... i když jsem k tomuto poznání mohla dospět o pár let dřív.

Včera jsem byli na návštěvě u našich známých - Milana s Ditou. Milan je velký gurmán, milovník a znalec jídla a vína. Tak jsme seděli, povídali, Milan nosil jednu láhev vína za druhou, já jsem hned na začátku řekla, že nepiju - mám docela dobrou výmluvu - byla jsem na alkoholu závislá, v podstatě jsem něco jako vyléčenej alkoholik, a tak už mě nikdo nepřemlouvá. Tak jsem si popíjela zelený čaj a vůbec mi to nevadilo, bavila jsem se i tak, a bylo docela pozitivní, že mi to myslí normálně a nemám zpomalené reakce.

Jenže jsem chtěla odejít BRZO, to znamená maximálně do 9 večer, protože jsme se měli ještě stavit za Betkou do jednoho baru na Žižkově, kde slavila svoje 19 tiny a vzít Eričku, která tam byla s ní, protože jí pomáhala připravit občerstvení a dovézt ho na místo. Erička se tam ale moc nebavila, protože tam skoro nikoho neznala a už od 9 hodin večer nám psala zoufalé sms: "jak dlouho ještě? Už tu sotva přežívám" "Mami kde jste??"

Navíc jsme měli domluveno s Tsidinovýma, že pojedeme lyžovat a sraz byl v půl osmé ráno. To znamená vstát nejpozději v půl 7. a k tomu je třeba jít aspoň relativně včas spát, nebo aspoň děti.
Ale veškerá moje snaha abychom se zvedli a odešli byla marná.
Nálada byla výborná, byla sranda, hlavně díky Milanovi, který vypravoval vtipné historky, ale asi tak od 9 večer jsem se snažila přimět Fafu k odchodu. V půl 12. jsem asi po čtvrté opakovala Fafovi, že musíme vyrazit (připadala jsme si stejně marně jako když se dětem říkám, aby udělali nějakou domácí práci nebo už šli konečně spát...). Nakonec mi Milan přinesl rákosku. Prý ji používá jako zastrašovací prostředek pro děti. Konečně účinná metoda, pomyslela jsem si a začala jsem s ním Fafu lehce pošvihávat. Docela to zabralo a konečně jsme se zvedli. Pak ještě zbývalo přimět Vikiho k odchodu, protože s Kristýnkou byli zrovna v nejlepší zábavě - hráli basketbal na chodbě.

Jenže nebylo vyhráno. Dojeli jsme do baru Bukowski na Žižkově, kde byla zábava v plném proudu a cigaretový kouř by se dal krájet. Lidi se snažili překřičet nahlas řvoucí hudbu. Pozdravila jsme Betku a pár jejích kamarádů, které jsem znala, prohodila jsem s pár lidma pár vět a pak už mě Erička táhla do auta. Jenže Fafa se ale mezi houfem napařených maturantů začal cítit jako doma a začal všem objednávat drinky na jeho účet. Já s Vikískem a Eričkou mazitím čekali v autě. Jenže Fafa nikde.

Seděla jsem bezradně v autě a cítila se mizerně. Připadala jsem si jako nějaká nerudná saň, která pokazí každou zábavu. Kdybych měla v sobě pár panáků, tak bych se možná přidala a začalo mi být jedno, že mám v autě ospalé děti.. i když vlastně ani ne - to bych musela být asi v bezvědomí. Ale čistě teoreticky, kdyby Erička s Vikim byli doma a já věděla, že už jsou v posteli, klidně bych poseděla a pokecala. Ale takhle jak jsem byla úplně střízlivá, tak mě tam vůbec nic nelákalo, spíš mě to celé prostředí odpuzovalo. Samozřejmě to nijak neodsuzuju, jsou mladí a to k tomu patří. Hlavně když vím, že to není každý den.

Nakonec jsem se pro Fafu vrátila, zrovna když se vesele bavil a ani v nejmenším se neměl k odchodu. Prý si ještě objednal jedno mojito. Snažila jsem se, abych se netvářila příliš kysele, a oznámila mu, že pokud nebude do 5 minut v autě, že odjíždím bez něj.
Kupodivu dorazil přesně za 5 minut, asi pochopil, že to myslím vážně.

Ráno proběhlo všechno v pohodě, naložili jsme lyže, lyžáky, hůlky a veškeré nezbytnosti do auta, odjeli jsme včas, akorát jsem řídila já
Fafovi bylo docela zle a celou cestu prospal. Z včerejšího večera si nic moc nepamatoval.

Nakonec mě vlastně napadá, jak jsem ráda, že si pamatuju včerejší večer, že mi není špatně od žaludku, nebolí mě hlava a můžu řídit auto.

Nejspíš to stojí za to, i za cenu, že budu za suchara :-)

ples číslo 2 - tentokrát s Erikou

imatrikulační.
Původně měl jít s Erikou Fafa a Betka.

Celé odpoledne se neslo ve znamení Eričiných příprav, což obnášelo: nákup laku na nehty + odlakovače, celková koupel + peeling celého těla, umytí a vyfoukání hlavy, nakulmování, nalakování, nanesení makeupu, a já už ani nevím čeho všeho... ale zas na druhou stranu - pokud to mám brát pozitivně, aspoň není moje dcera špindíra... :-)
Asi v 5 hodin odpoledne přišla Betka ze škola a oznámila, že na žádnej ples nejde, protože musí dodělat seminárku. A prej jestli nechci jít radši já.
Eri se toho hned chytla a prosila mě, ať jdu, a tak mě ukecaly. No vlastně mě moc ani ukecávat nemusely, šla jsem docela ráda, akorát já jedu linii "moc nelézt mezi lidi abych něco nechytla", ale přece jenom je to imatrikulační ples mojí dcery! No tak snad to pro tentokrát dobře dopadne.

V 6 hodin jsem byla stále v teplácích, uprostřed pečení cookies, které jsem chtěla dodělat. Vykrajovala jsem lžičkou malé hromádky a kladla je na plech asi do půl sedmé. Poté, co jsem strčila poslední plech do trouby jsem se bleskurychle osprchla, rychle nanesla něco na obličej, pročesala a nasadila paruku, navlékla šaty a bylo hotovo. Celkem to trvalo asi 10 minut. A pak už jsem jenom čekala na Fafu (no měl slušné alibi, vezl Ericu do Lucerny autem, protože tam měli být v půl sedmé).
Malou komplikací bylo pouze to, že si chtěl vyleštit boty černým leštičem - krémem značky Scholl. Bohužel krém byl trochu staršího data a tak se z aplikační houbičky začaly drolit černé kousky přímo na podlahu. Nakonec jsme to utřeli hadrem a Fafa si vzal pro jistotu jiné boty :-)

V Lucerně bylo tentokrát daleko menší dusno než posledně a bylo tam taky asi o polovinu míň lidí.

Jinak jsme si to užili, dokonce jsme i docela intenzivně tancovali, a Erička řádila na parketu jako drak! Vůbec se jí nechtělo domů, a nakonec jsme odcházeli ve 1/4 na 1.



"nějakej blbec vzadu kazí fotku" aneb s kamarádkou a tajným ctitelem v pozadí



s kámoškama



ve víru tance


my jsme se bohužel nevyfotili, protože foťák měla Eri a nějak nás nestihla vyfotit... mamka s taťkou nebyli zas tak důležití ;-)

hořkost a sebelítost

aneb začni už ksakru myslet pozitivně!
Povídám si sama pro sebe a vono ne a ne... A jak to udělat aby člověk uklidil uvnitř a naplnil si nitro samým pozitivnem?

Musíš už konečně předělat ty špatný emoce a udělat z nich pozitivní, prohlásil Fafa (dnes samozvaný doktor Freud). Jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo praštit ho něčím tvrdým.

Seděli jsme si tak po večeři, kdy jsem uvařila kotel špaget s rajčatovo-paprikovou omáčkou a tuňákem, Fafa si nedal (proč vždycky když uvařím málo špaget, tak mají všichni hlad jako vlci, a když toho zrovna udělám kotel, tak skoro nikdo nejí??), a povídali si. Vikíska už to nebavilo a šel koukat na telku.

Povídáme si zpočátku nevinně, a najednou bum, výbušné téma - dovolená. Poslední asi dva měsíce Fafa intenzivně plánuje, jak pojedeme na Madagaskar. Nejdřív sjel všechny stránky Air France, Air Madagascar, Air Reunion, a já už ani nevím jak se všechny ty letecký společnosti jmenujou.. a vypisoval si do tabulky ceny a termíny. Prý by nejlepší bylo jet tam koncem srpna a zůstat tak do začátku října. Namítala jsem, že by asi Ericu neomluvili ze školy a potom, že nemá cenu objednávat letenky, když nevím, jak to se mnou bude, jestli se na to budu cejtit, jestli mi můj zdravotní stav dovolí jet do tropické země, nakonec člověk musí mít různá očkování, brát prevenci proti malárii, což je záhul na játra, blablabla...
Chlapi mají asi selektivní sluch. Spoustu věcí, které mu říkám prostě neslyší. Stejně tak i moje argumenty proti letošní dovolené na Madagaskaru. U večeře s tím zase začal. Takže bychom mohli letět třeba v listopadu, ne? To jsou letenky nejlevnější.

Střih - vzpomínka na to, jak jsem od doby, kdy jsme se vzali neustále naléhala abychom jeli na Madagaskar. Co bych tam dělal, tam už to znám, zněla poměrně monotónní odpověď, která mě přiváděla k tiché zuřivosti. Já se mu snažila vysvětlit, že on to tam zná, ale já ne, ale on mlel furt tu svou: teď jsou jiné priority... na to nemáme prachy... a já že si na to prostě půjčíme a on, že na dovolenou si on půjčovat nikdy nebude, že není tak pošetilej jako ti blázni, co se zadlužej kvůli nějaký dovolený...a pak bylo první dítě moc malý... pak že musíme opravit koupelnu... pak druhý dítě bylo malý... pak jsme museli opravit podlahy... druhou koupelnu...koupit si ložnici...pak třetí dítě je moc malý... musíme udělat novou kuchyň... v takový pastoušce on přece žít nebude....
prostě jako v té pohádce o kouhoutkovi a slepičče.

Proč jsem byla tak blbá a prostě se nesebrala a nejela tam sama??? Těžko říct.

Nakonec jsem vždycky ustoupila a neustálé ustupování má za následek, že někde uvnitř člověka začne klíčit nějaká jedovatá plevel, která se rozbují a začne člověka otravovat zevnitř. V podvědomí.
Podvědomí je mrcha. Můžete si radostně kráčet životem, s veselou písničkou na rtech, okolí vás může mít za pozitivně smýšlejícího člověka (nakonec i vy sami můžete trpět tímto pocitem) a přitom máte zamořený podvědomí nějakým svinstvem.

Pak jsem se totálně zablokovala a situace se otočila. Fafa začal celkem intenzivně uvažovat o cestě na Madagaskar. A já to celkem intenzivně blokuju. Prostě trucuju. Celý léta nechtěls, tak já ti teď ukážu. Pokaždé když vytáhne tohle téma, tak to má na mě účinek jako rudej hadr na býka.

No a já jsem se opět vytasila s mýma argumentama - Eričina škola, že ji pravděpodobně neuvolněj uprostřed školního roku když je na gymplu, potom to, že si teď finančně nemůžeme vyloženě vyskakovat - (prej to nevadí, tak si půjčíme...) a potom prej kolik jsem schopná ušetřit za měsíc!!!

A nakonec jsem si konečně uvědomila, že mám v sobě hořkost. Hořkost za celý ty léta, kdy ignoroval moje přání. A tak jsem mu to řekla.
Díval se na mě chvíli konsternovaně, a pak mi povídá, že je třeba to změnit v něco pozitivního.
Já mám na sebe taky vztek, povídá mi. Mockrát v životě jsem se špatně rozhodl. (takže já mu říkám, že mám na něj vztek a on mi říká, nic si z toho nedělej, já mám na sebe taky vztek..? Trochu absurdní...) a pokračoval: ale snažím se vzít si z toho ponaučení a jdu dál.
" Jenže ty máš vztek na sebe a snažíš se vzít si z toho ponaučení. Ale já mám vztek NA TEBE!!!!!! A vtom je ten rozdíl!!!
Mám vztek, a mám v sobě hořkost. Chápeš to??? Já ty pocity v sob prostě mám! Tak mi řekni jak se jich mám zbavit???" řvu na něj hystericky.
"No tak to taky přetvoř v něco pozitivního. Řekni si, že když to neklaplo celý ty léta, tak pojď, půjdem a uskutečníme to teď!"
(A NE A NE A NE A NE A NE!!!!!! říkalo mi něco uvnitř.) Začala jsem brečet.
Plačtivým hlasem mu povídám: to je výborný, celý ty léta, když jsem byli oba zdravý, oba jsme vydělávali, mohli jsme si na to půjčit, půjčku bychom splatili úplně snadno, a teď když já nepracuju, nejsem zdravá, nevím, co se mnou bude za půl roku, tak teď mi říkáš abychom jeli!!!
Myslím že byl z toho docela zmatenej. Nejdřív se mi snažil namluvit, že je taky nemocnej jako že jeho mírná cukrovka je skoro to samý co mám já (tady by měl být ten smajlík s tou otevřenou pusou), potom že se z toho brzo dostanu a pak přece půjdu pracovat, a já trucovitě odpovídala, že co když se neuzdravím, a že podceňuje moji nemoc, a myslí si, že je to něco jako chřipka a on, že i kdyby to bylo vážný, tak že bych si aspoň měla splnit životní přání (díky moc, fakt) a pak kapituloval s tím, že nechápe, když s ním diskutuju, proč jsem vždycky tak emotivní.

A pak odešel. A já zůstala sama se svýma emocema.

Možná jsou slzy něco jako džbán plnej otrávené vody. Pokaždé, když člověk brečí, tak z té nádoby něco odteče.
A možná musí odtéct všechno, aby se člověk zase uzdravil.
Možná proto chlapi umíraj statisticky dřív, protože nebrečí.

A pak mě napadlo, že má pravdu. V tom, že místo, abych vzpomínala na to pozitivní, převažujou ve mně vzpomínky negativní.

A teď bych měla napsat něco pozitivního.
Ale nenapíšu, a ne a ne a ne!!!

Dnes

se dožívám 47 let, ale přijde mi, že to bude asi nějakej omyl :-).
Nedávno jsem sestřičce v nemocnici na otázku, kolik mi je let, odpověděla, že 37. Pak jsem se opravila, že 47...no koukla se na mě trochu divně...:-)

Nějak mě sama od sebe napadla jedna prastará písnička, kterou jsme zpívali v mládeži v Hošťálkové a která vyjadřuje moje pocity:

Když kol tebe zuří moře vzbouřeno
a ty pláčeš smuten že vše ztraceno
Sečti všecky dary které Pán ti dal
a v tvém srdci musí zaznět píseň chval.

Ref: Sečti dary které Pán ti dal
sečti dary které už jsi vzal
Sečti dary, v nichž ti požehnal
a v tvém srdci zazní nová píseň chval.

Když má jiný růže, ty však trní jen
hleď na sliby Páně, budeš spokojen
sečti všechny dary a vzdáš Pánu čest
a v tvém srdci zazní "já netoužím zpět".

mrzne až to praští

a proto jsme v sobotu vyrazili na bruslení, do Podolí na Náplavku.
Největší práce byla odtrhnout Fafovi a Franckovi pacičky od sklenice s ginem s tonicem, a přimět je aby šli s námi, to ostatní už byla hračka. Takhle nadšeně se tvářili, když jsme jim oznámili, že se půjde bruslit.




Protesty nebyly nic platné a Juliette to rázně rozsekla: "Vyrábět děti, to by se vám líbilo, co pánové! Tak se koukejte o ně taky postarat!"

Nakonec to byla docela sranda, ale dlouho jsme tam nevydrželi. Led byl ale parádní.



Nejhorší je udržet rovnováhu.


Vystoupení duet neboli "Na krásném modrém Dunaji"


Krasobruslení, muži, sólo - volný styl :-)

6. chemoterapie

Na odběrech včera ráno jsem potkala tu paní, co měla posledně ty dlouhé, krásné, kudrnaté blond vlasy. Teď už měla krátkou světle blond mikádo paruku, díky čemuž jsem si nebyla úplně jistá, jestli je to ona, nebo ne. Na odběry jsme šly spolu, a ona mě pozdravila jako první, a pak po odběrech jí povídám, "tak se uvidíme zejtra!"
"Jasně, sejdeme se zítra na dýchánku, připravěj nám fajn koktejl", mrkla na mě vesele.
Dnes těsně před 8. ráno jsme s Fafou vyrazili autem na Bulovku. Teploměr v autě ukazoval -15°C.
Následovala rutina, ekg, pak kontrola u Dr. H. - ptala jsem se jí, jak to vypadá, že mám občas pocit, že mě v tom prsu pobolívá a poškubává, tak mě vyšetřila, a řekla mi, že se to zmenšilo a že došlo k regresi, a že nemám řešit nějaký poškubávání. A že dostanu ještě 3 chemo, tak že se to má ještě zmenšit.
Pak jsem se jí ptala, co bude dál, kdy bude operace, tak prej asi tak cca do tří týdnů od poslední chemoterapie.
A potom bych začla chodit na to ozářko.
No a jinak hemoglobin a železo se mi asi o jednu jednotku zvýšilo oproti minule, asi proto mi všichni říkaj, že už nevypadám tak zeleně.
Bílý krvinky jsou na dolní hranici, nebo trochu pod, ale ještě to jde. Rozloučila jsem se s paní dr. a šla jsem si dolů do lékárny koupit vodu, a přitom jsem potkala paní, která s námi byla minule, a asi půl hodiny jsme si povídaly. Říkala mi, že si myslí, že tuhle nemoc má mimo jiné z přepracování, a docela jsme si v tom notovaly. Paní už má po operaci, tak mi vysvětlovala, jak to prožívala, a že se toho nemám bát, že to ani moc nebolelo, že si ani nemusela brát prášky proti bolesti. Brali jí i uzliny, ale říkala, že jí ruka neotéká, že jenom denně cvičila nějaký speciální cviky, že chodí na jógu apod...
Přišla jsem akorát na aplikaci, tak mě rovnou posadili do křesla a napíchli - tentokrát žílu na hřbetě ruky, z čehož jsem měla strach, ale nebylo to tak hrozný.
Čekala jsem na blonďatou paní, ale pořád nepřicházela, byly tam paní, které jsem znala od vidění z minula, ale byly daleko ode mě, a tak jsem různě pospávala a četla si, aby mi ty 3,5 hodiny rychleji uběhly.
Nakonec blonďatá paní přišla, tak jsme si pak poslední hodinu povídaly. Je to hrdinka, pořád pracuje jako šéfredaktorka (bohužel jsem se jí zapomněla zeptat čeho), jelikož jí práce baví, a taky, jak sama řekla, aby nemyslela na kraviny. A taky má děti už odrostlý. Tak jsem jí říkala, že já jsem se hodila na nemocenskou, že bych tu práci ani nemohla zvládat, protože bych dojížděla 50 km dennodenně do Kosmonos, a taky mě baví dělat domácí práce když mám na to náladu, nebo třeba taky se flákat a třeba brousit po internetu. Obě jsme se shodly na tom, že si tu nemoc užíváme, protože jsou k nám všichni hrozně hodný, a zajímají se o nás :-)
akorát říkala, že si musíme dát bacha na to, abychom si na to moc nezvykly, a neměly důvod k tomu, abychom byly nadále nemocný.
Taky mi povídala o tý operaci, více méně to samé, co ta paní před tím, no a mezitím mi to dokapalo a Fafa už na mě čekal před stacionářem.
Akorát mi pak povídal, že jsem se na tý chodbě pěkně motala. Pak jsem nasedla do auta a nevšimla si Vikíska, kterej seděl na zadním sedadle, asi až po 5 minutách. Jenže když člověk dostane koňskou dávku oblbováku (dithiaden) a potom chemoterapii rozpuštěnou v alkoholu, tak se není co divit.
Doma jsem si dala oběd a po nějaké chvíli zalehla do postele a spala asi 1,5 hodiny.
Odpoledne jsem vypravila Vikíska k Tsidinům (bude tam celej víkend) a začala dělat večeři. Pečené ryby v zelenině, k tomu bramborová kaše s osmaženou cibulkou a salát.
Večer jsme se ještě na hoďku s Eričkou stavila k Renči, která tam měla 3 kámošky, pobavila se štěnětem Jackinkou, která mě ze samé lásky kousla do nosu, a teď už půjdu spát... takže tolik zážitky ze dnešního dne.