už se to stalo docela rutinou.
Vlastně se docela i těším, protože tam potkám moje chemické kámošky.
Venku je krásně, teplo přes 10 stupňů, azůro.
Fafa mě vysadil před budovou onkologie, lípnu mu pusu a vesele si vykračuju do budovy, jako bych se vracela někam na známé a milé místo.
V čekárně potkávám dvě známé paní. Sestřička, která mě vyvolává na natočení ekg už umí vyslovit moje jméno, tak jí za to chválím a ona má radost. Omlouvá se mi, že mě musí postříkat vodním rozprašovačem, aby mi mohla na těle přicucnout gumové přísavky od ekg. "Nevadí sestři, ono je to docela příjemné, horší to bylo, jak byly ty 20stupňové mrazy a tady vevnitř byla docela kosa..." Sestřička se směje, a vzpomíná, že tady taky chudáci tenkrát dost vymrzli, protože okna jsou předpotopní a moc netěsní.
Za chvilku je hotovo, vracím se do čekárny a za malou chvilku mě jiná sestřička volá k Dr. H. Paní dr. H. se ptá, jak se mám, pak mě prohmatá, zkonstatuje, že je prso volné a měkké a že uzlina v podpaží se zmenšila (jako pokaždé a já mám stejně jako pokaždé radost), a pak mi vysvětluje, co mě čeká. Musím jít na mamograf, a potom se objedná chirurg, který přijde na konzultaci, a spolu s ním, Dr. H...ou a mnou probereme možnosti operace.
Pak mi objednává telefonicky z lékárny chemoterapii ("prosím o chemoterapii pro paní Andriantsarazo, aha - stačí říct "taxol" a už víte, jasně..."),pak mamograf (29.3. v 9 hodin) a nakonec mamární tým s chirurgem (3.4. v 9 hodin).
Zeptala jsem se jí na výsledky odběru krve, vše je prý ok, dokonce i tumor markery jsou normální, mám obrovskou radost.
Takže hotovo, rozloučím se a jdu nahoru na stacionář, kde mě sestřičky rovnou usadí do křesla, protože lék už dorazil z lékárny.
Sestřičku Janu zlobí infúzní pumpa, tak jí nejdřív domlouvá jemně, pak důrazněji a nakonec jí vynadá. Pumpa na to odpovídá nedůtklivým pískáním. Sestřička párkrát naštvaně práskne dvířkama pupmy, ale ta nereaguje. Nakonec mi podává infuzi bez pumpy. Prej takhle čas od času stávkuje, asi má nejlepší léta za sebou.
Po 1. malé infuzi dithiadenu se mi začnou klížit oči. Za chvilku ale dorazila černovlasá paní, dokonale nalíčená, s perfektně sednoucí tmavou parukou, tak si chvilku povídáme, ale paní pak začne usínat. Mezitím dorazila jiná paní, s blonďatou parukou a protože sedí vedle mě, tak se dáme do řeči. Zjistila jsem, že je na tom skoro úplně stejně jako já, nádor si vyhmatala sama, má to od října a prodělala stejnou chemoterapii jako já, a měla skoro stejné nežádoucí účinky. Na operaci teprv půjde a tak je možné, že se v nemocnici uvidíme. Je hádám tak o 5 let starší než já, má dva dospělé syny, kteří ji ale často navštěvujou. Manžel funguje perfektně, je ohromně starostlivý, tak jsme si chvíli notovaly na téma "manžel který začal v krizi perfektně fungovat" a usoudily jsme, že dokud jsme byly výkonné a zdatné, tak si naši miláčkové hráli na děti a rádi se nechali obskakovat. Ale jakmile jsme přestaly být silné a zdravé, tak převzali veslo. Zaplať Pánbůh!
Paní blonďatá měla ale chudák depky, hodně plakala a brala docela často neurol. Teď už je to ale lepší, nejhorší pro ni byl podzim a zima. Říkala, že má hodně velký strach z operace, nebo ani ne tak strach z operace samotné, jako z toho, že přijde o prso. Tak jsem se jí snažila uklidnit a říkala, že já přijdu o obě prsa, a že to beru pozitivně, že pak půjdu na plastiku a budu mít v druhé dekádě života prsa jako dvacítka :-) a že jsem viděla instruktážní film, kde ukazujou ty ortézy, které vypadají velice krásně, jsou z nejlepšího měkoučkého speciálního high-tech materiálu, dají se k tomu koupit speciální podprsenky a vypadá to naprosto přirozeně. Tak snad jsem jí dodala trošku odvahy. Ona mě zase uklidnila tím, že jak ona tak i ta černoparuká paní jsou obě dušné, a že je to nejspíš tou chemoterapií, že si to říkaly minule. Tak jsem jí řekla, že se mi taky občas hůř dýchá a že jsem se docela uklidnila tím, že to mají i ostatní.
Nakonec přišla moje známá z minula, atraktivní paní s platinově blond parukou, ale bohužel v hlavní místnosti nebylo volné křeslo, tak musela sedět ve vedlejší a nemohly jsme si povídat. Infuze se jí dokapala dřív než mě, tak se na chvilku stavila a prohodily jsme pár vět. Vypadala smutně, říkala, že má blbý bílý krvinky. Poradila jsem jí jmelí, a ona se jenom usmála, asi tomu moc nevěří. Tak jsme si popřály hodně štěstí a rozloučily se.
Vedle mě zleva seděl starší prošedivělý pán, zřejmě byl na první chemo, vypadal sklesle a zdrchaně a neříkal nic.
Díky milé společnosti mi ty tři a půl hodiny rychle utekly a já jsem poslala smsku Fafovi, aby pro mě přijel. Rozloučila jsem se se všemi a šla čekat ven.
Venku slunce pálilo jako v květnu, ptáci pípali a čiřikali, a já si sedla před budovu na vyhřátou lavičku a nechala se zalévat sluneční září. Cítila jsem se euforicky, všechno mi připadalo nadějné a krásné, a klidně bych tam seděla ještě hodinu. Hospitalizovaní onkologičtí pacienti vyšli ven a postávali venku v župánkách, bavili se v hloučcích a všichni kouřili. Vypadalo to jako nějaká součást terapie.
Fafa přijel asi za 10 minut a tak moje siesta skončila.
Protože jsme měli oba hlad, tak jsme se rozhodli zajet do obchodního centra Harfa do pizzerky. Pak jsem si v Taku koupila jarní šedivý kabátek (trenčkot), moc hezký a chtěla jsem Fafovi koupit k blížícím se narozkám nějakou jarní bundu, ale nakonec jsme neobjevili nic co by bylo úplně ono, tak jsme jeli domů.
Ve 3 hodiny přišla Anička na návštěvu, udělala jsem kotel ovocného salátu, ušlehala šlehačku a uvařila kafe. Nandala jsem nám oběma do velké misky, a navrch kopec šlehačky. Bylo to výborné ale docela jsem se přežrala tím ovocem i šlehačkou... fajn jsme pokecaly a asi za hodinku musela Anička domů.
Pak jsme si šla na hoďku schrupnout s Laurou, Vikísek byl na plavání s kámošem a jeho tatínkem, a po probuzení jsem chvilku telefonovala s maminkou a k večeru mě navštívila Renča. Taky jsem fajn pokecaly a nakonec jsem se pustila do přípravy docela pozdní večeře - řízků a bramborové kaše. Pro sebe jsem si udělala 2 stejky z mořského ďasa, s rozmarýnem, pepřem a solí, jenom na trošičce oleje, a k tomu zelenina. Bylo to moc lahodné akorát to mělo hrozně kostí...
No a tak jsem dnešní den krásně prožila.
Nejspíš nebýt téhle nemoci, snad bych si ani pořádně neuvědomila, jak mám skvělou rodinu a bezvadné přátele. Ani nedokážu slovy vyjádřit, co dobrého pro mě všechny tihle bezvadní lidičkové udělali a jak moc si toho vážím.
