komentář z FB ke křupavým sušenkám

Hodila jsme recept na moje křupavé sušenky na facebook a přišel mi tenhle komentář od jednoho známého, bydlícího momentálně v New Yorku, ve kterém reaguje na sladidlo Sladěnku a kukuřičnou kaši Mišutku:

"Tedy Ester, tos mne tedy dostala! Tesil jsem se, ze to zkusim, ale v NYC jsme na obchody, kde by meli Mišutky a Sladěnky proste kratci.
Dost mne prekvapuje, ze to nemaji byt hrozinky z dolinky, Strouhanek kokosánek, Skorice od Svateho Morice a prasek do peciva Bublínek. A voda je snad jenom z vodovoda? Ani napad! Vody prinese kelimek nas kamarad Kremilek od vily Amalky z jeji male studanky.
Diky moc, krasne jsem se pobavil. Prejeme vsechno nejlepsi - zkus to nekdy jenom lehce posusit do 80C - to by pak mohlo byt skoro RAW food - to tu ted hodne frcii."



Ondro díky, smála jsem se až jsem brečela. Ke zdravým makrobiotickým sušenkám a kávě Caro ještě trocha zdravého řehotu - co víc si můžu přát? :-)

křupavé rozinkové sušenky

Ráno mě popadla chuť na sladké, tak jsem z náhlé inspirace ukuchtila tyto sušenky:

ingredience:
asi půl kastrůlku sypké instantní kukuřičné kaše Mišutka
asi 3 lžičky sladidla Sladěnka
hrst rozinek
hrst strouhaného kokosu
skořice
1 lžička prášku do pečiva
voda

postup:
všechno umíchat do polotuhé konzistence
klást lžičkou na pečící papír
péct při 150°C 25 minut (funkce horkovzduch) - normální pečení asi dýl

Musím neskromně dodat, že chutnají výborně (možná že jenom mně, která má absťák na sladké...uvidíme co řeknou děti :-))

ingredience, k dostání v obchůdcích s makrobio potravinami, meduňce, country lifu, cesmíně apod.

a s instantní kávou Caro jako chutná svačinka

Dovolená pokračuje

A střídá se se dny v Praze, kdy mám ozařování. Už jenom 5 dnů + 1, celková bilance: únava ale v mezích snesitelnosti, menší spálenina s puchýřky na zádech + zánět močových cest, te´d už zaléčený antibiotikama. Nic co by se nedalo celkem v klidu vydržet.

Na Seči vše tak jak má být. Lauru jsme si odvezli do Prahy, protože se nám na Seči ztratila. Minulý čtvrtek jsme přijeli a přišel nám naproti jenom Čipkins. Vždycky přiběhnou oba dva, To nás docela znepokojilo. Babička i Zuzka říkaly, že už ji pár dní neviděly! Začala velká pátračka, prošmejdili jsme dům od sklepa po půdu, všechny kouty a skříně byly prohledány opakovaně… a nic. Začaly mě napadat chmurné myšlenky, které jsem nedokázala vyhnat z hlavy. Řekly jsme si s Betkou, že toho zatím necháme, a začnem pátrat po setmění (podle jednoho článku o pátrání po zaběhlých kočkách, který jsme si vygooglila). Šli jsme Pod drn s Janou a Zdéňou, dali jsme si pivko, ale bohužel jsem se nedokázala pořádně soustředit a byla jsem docela duchem nepřítomná (Jančo promiň….). Nakonec pro mě přišla Betka, jestli už teda půjdem hledat tu Lauru. Začalo se už docela stmívat a tak než jsme našly baterku byla už slušná tma. Začaly jsme hledat na zahradě. Chvilku jsme tlumenými hlasy volaly, chvilku poslouchaly. Z hospůdky Pod drnem se vzdáleně ozývalo ryčné country. Cvrčci cvrkali jak o život a mně přišlo úplně nemožné, abychom v té plejádě zvuků uslyšely nějaké mňoukání. Měla jsem pocit jako když hledáme jehlu v kupce sena. Najednou se Betčino volání „Lauro! Laurooooo!!“ změnilo na „Lauro??“ „Mami něco slyším“, volala na mě, „je někde za plotem“. A opravdu, od sousedů jsme slyšely slabounké mňoukání. „Vlezu tam“ nabídla se Eri a hbitě přelezla plot. Za chvilku nesla kočičí uzlíček neštěstí přehozenej přes rameno a podávala nám ho. Naše radost neznala mezí. Najednou byl svět zase krásnej a všechno tak jak má být. Laura vypadala celkem v pořádku, akorát po okem měla menší šrám. Zřejmě ale utrpěla nějaký nervový otřes, protože je mnohem umňoukanější a změnil se jí hlas. Místo mňoukání spíš skřehotá. Rozhodli jsme se, že ji vezmem do Prahy, protože je to typická pražská gaučovka a venkov jí evidentně nesvědčí.
V sobotu jsme byly s Betkou na houbách. Rostly jak vzteklý, hlavně růžovky. Bylo ale po dešti, a tak byly docela špinavý, takže minimálně polovina byla nepoužitelná. Užívaly jsme si lesního vzduchu a jak mi radila sestřička na ozařování, poslouchala jsme cvrlikání ptáčků, šumění stromů a cvrkot cvrčků. Určitě by sestřička měla ze mě radost.
Šly jsme až k rozcestí kde bydlí pan Šulc, protože nám posledně říkal, že za jeho loukou rostou hřiby kováři. šly jsme okolo plotu a koukaly do trávy a nic. Pan Šulc byl na zahradě, měl na hlavě kuklu a vykuřoval včely, které se okolo něho nebezpečně rojily. Nechtěla jsme ho rušit, ale uviděl nás a přišel nás pozdravit. Chvilku jsme si povídali a pak nám poradil, že na ty kováře do toho lesíka, co jsou ty vysoké smrky. Ale zjevně jsme nebyly první, kdo tím lesíkem prošel, bylo to tam dost vysbírané a potkaly minimálně dva další houbaře. Přesto jsme našly dostatek hub k tomu, aby se nám na nějakou dobu úplně přejedly  …. Pak jsem poprosila Zuzanku, jestli by mohla sledovat, co dělá Čipkins a občas mi podat zprávu. Asi ve středu mi ale babička říkala, že jí Čipkins škrábl do rtu, a tak že Zuzce říkala, aby na něj radši nesahala. Bylo mi líto Zuzanky, a tak jsem jí chtěla nějak odškodnit, domluvily jsme se na bílé čokoládě 
Tenhleten víkend jsem jela sama s Vikim na Seč, abychom naložili babičku, Zuzku a Daníka a odfrčeli na tábor do Bělče. Ještě před tím jsem pomohla tatínkovi naporcovat kapry, které krátce před tím dostal od jednoho rybáře. Bylo z toho spousta krásných porcí, které jsme uložili do mrazáku a tatínkovi jsem naložila do olivového oleje a koření dvě slušné porce, které si udělají zítra se strejdou Tomášem. Zuzanka mi podávala zprávu, že se Čipkins naučil lézt pootevřeným oknem do garáže, kde si na půdě udělal hnízdo. Zavolala jsem na něj a opravdu, za chvilku se začal soukat neuvěřitelné úzkou škvírou a vyskočil ven aby nás pozdravil. Dařilo se mi zjevně velice dobře, vypadá to, že už tam má úplně všechno zmapované.
Tak jsme naložili všechno potřebné a odfrčeli směr Běleč. Přijeli jsme akorát na večeři, pak jsme se šli ubytovat do chatičky přímo u rybníka. Všechno bylo fajn, akorát v noci mi byla strašná zima. Měla jsem na sobě několik vrstev, deku, přikrývku a přesto jsme se dlouho nemohla zahřát. Rozhodla jsem se proto, že pojedu už v neděli večer, i když jsem chtěla původně zůstat až do pondělka a odjet brzo ráno. V neděli jsme dopoledne měli bohoslužby, kde jsme zpívali, Daník hrál na příčnou flétnu, pak tam byly housle a altová flétna a znělo to dohromady moc hezky. Po obědě jsme šli na lodičky, a pak odpoledne celej tábor do restaurace u Hradce (kamenná bouda), kde jsme si chtěli dát něco na zub. Bohužel tam ale byla tak pomalá obsluha (jeden číšník a slečna, která se zaučovala a stála tam jak tvrdý Y zatímco kolega lítal a otevíral láhve s pitím nosil, odnášel a markoval. No tak nakonec jsme si dali kafe a pro Vikíska zmrzku, na víc jsem si netroufla, to bychom tam možná čekali až do dneška.
Večer jsem jsme ještě klábosili u chatek a asi v půl devátý jsme vyrazila domů. Dost jsem se těšila na svoji postel, a na to, že mi konečně přestane být zima. Jenom doufám, že jsou děti odolnější a že tyhlety studené srpnové dny i noci přečkají bez nachlazení.