ráno mám být v 8 hodin na scinitgrafii kostí. Pája jde se mnou, Fafa nás tam hodil autem.
Je to ve Vysočanech, takže kousek. Prostředí uvnitř příjemné, čísté a moderně zařízené.
Sestřička mi aplikuje injekci radionuklidu do žíly, a pak mám 2 hodiny volno.
Jdeme s Pájou na Staromák, kde si chci dokoupit v Týnské uličce zbývající čaje. Říkám Páje ať se drží ode mě dál, že jsem radioaktovní, a ona nas to prej že to nevadí, že bude aspoň osvícená :-)
Na Staromáku máme dost času, tak sedíme na lavičce a kocháme se tou nádherou. Na to nebyl snad nikdy čas.. člověk pořád někam spěchá.
Paní v obchůdku s bylinkami má zpoždění, ale nakonec dorazila. V obchůdku na nás dýchne starobylá atmosféra provoněná vůní bylinek a umocněná antikvárními skříňkami, hmoždíři, šuplíčky a nádobkami. Nejradši bych tam zůstala už navždy, měla jsem pocit, že samotné to prostředí uzdravuje.
Na 10. hodinu jsem musela být zpátky na scinti.
Sympatický vousatý pán s hlubokým prokouřeným hlasem mi laskavě vysvětloval, co se teď bude dít. Měla jsem si lehnout na lůžko a ten scintigraf, což je masivní snímač mi najede nad hlavu, kde setrvá asi 5 minut a pak bude pmalounku sjíždět dolů. Řekla jsem mu, že mám trochu klaustrofobii, ale on mi řekl, ať se nebojí,, že to zůstává po stranách otevřené, ale že kdybych přece jenom cítila nějakou nazvladatelnou úzkost, že mu mám říct. Pak mi řekl, že tam bude se mnou, jestli chci, za což jsem mu byla upřímně vděčná.
Pak mi ten masiv najel nad hlavu a já jsem zavřela oči. Neměla jsem žádnej nepříjemnej pocit. Pán s hlubokým hlasem se mě ptal, jak se cítím a já jsme mu řekla, že si připadám jako v solárku.
Smál se tomu a říkal, že to je docela výstižný, akorát že na rozdíl od solárka zářím já :-)
Vyšetření bylo příjemné, málem jsem tam usnula.
A pak mi řekli, že mám jít ještě o patro vejš, že mi udělají ještě jiné snímkování.
Tak mě posadili na vypolstrovanou židličku za takovou masivní očalouněnou podkovu. Bylo tam příjemně, za mnou se ozývalo jenom takové slabé bzučení.
Pak mě pode mě sestřička podložila sedák a opakovalo se to ještě jednou. Představovala jsem si, že tomu snímači neunikne ani jediné malinkaté ložisko, že ten přístroj neošulím ani neokecám, a napadalo mě, jak mě poslední dobou pobolívalo v bedrech, že by tam mohlo něco být...
Když vyšetření skončilo, tak se sestřička zeptala, jestli si chceme počkat na výsledky. Řekly jsme že ano a usadily se v čekárně. Bavily jsem se o všem možném, plácaly jsme páté přes deváté a obě jsme cítily napětí.
Po nekonečných minutách čekání přichází sestřička usmívá se, podává mi lejstro a říká, tak tady to máte, je to dobrý.
Nachápavě na ni zazírám a ona mi opakuje, je to dobrý, máte to negativní, není tam žádný ložisko!
Začínáme s Pájou jásat a objímat se. Tečou mi slzy štěstí, a říkám Páje že tenhle pocit je lepší než vyhrát milión!
Pak jsem sebrala výsledek a šly jsme na tramvaj. Cítila jsem úzkost z té chvíle, kdy se budeme loučit, a strašně jsem si přála vypadat cool a v pohodě. Hlavně nebrečet.
Nakonec tramvaj přifrčela a my se rozloučily narychlo, já jsem jí jenom řekla, že se stopro uvidíme a pak už jsem mazala domů.
Večer se stavil na chvíli tatínek, vyzařovala z něho síla a víra, pak jsme se spolu pomodlili. Měla jsem po jeho návštěvě klid v duši.
Žádné komentáře:
Okomentovat