silvestr

du-dum, du-dum, du-dum dududududum...rachotí metro v tunelu, a já pozoruju lidi okolo, někteří mají igelitové tašky Billa s cinkajícím obsahem, někomu z tašky čouhají petardy, někteří už mají docela naváto a hlasitě se baví, a já sedím směr Smíchovské nádraží a přemýšlím, kam asi kdo z cestujících míří a co bude asi tak dělat. Vypadá to na samé domácí oslavy. Přemýšlím, jak bych si takovou ideální oslavu Silvestra představovala já. Vlastně nevím... určitě by mě lákal nějaký noční výstup na Sněžku nebo něco podobného.
Ovšem jít na koncert Ondřeje Havelky a Melody Makers na Silvestra je fakt pecka. Přemýšlím, co bych udělala, kdyby po koncertě O. Havelka pozval Páju s rodinou na oslavu a mě by pozval tak nějak ze soucitu, a já bych to pozvání přijala a pak si připadala jako nějaká p... která se všude nacpe. Tak vymýšlím, co bych v takovém případě řekla, a metro zrovna vjíždí na Nádraží Smíchov, a já přestupuju na autobus směr Bránické divadlo.
Před vchodem do sálu rozdává slečna malé lahvičky se sektem s přáním všeho dobrého v novém roce. Je to milé, taky jí přeju. A potom začíná koncert, nepřetržité dvě hodiny emocí, smíchu a dojetí. Aspoň na mě to tak působí. A dnes zrovna hrajou docela melancholické kusy, protože prej konec roku není žádná sranda, je to vlastně docela smutná záležitost, jak poznamenal pan Havelka.
Koncert končí, po standing ovations a několikerém vytleskání kapely zpátky na pódium, dvou přídavcích a nezbytné "květonošce", které dneska nevrátili květiny, to asi protože je ten Silvestr, jsme se s Pájou sešli u východu z divadla. Pája se mi omlouvá, že byli pozvaní k Havelkům na party, jestli mi to nevadí. Samozřejmě že mi to nevadí, naopak docela mi spadl kámen ze srdce a tak se loučíme, přejeme si všechno dobrý do novýho roku a já frčím autobusem zase zpátky. Je to zvláštní pocit, být sama na silvestra a na okamžik zalituju, že jsem nejela s Fafou a s Vikískem do toho Německa. Ale když si představím ten rámus, spoustu lidí, který neznám, a pak nějaké improvizované spaní-nespaní někde, tak jsem ráda, že jsem se rozhodla nejet nikam.
U východu z metra jsou cítit petardy. Vdechuju mrazivý vzduch a vnímám zvláštní atmosféru. Někteří nedočkavci už pouští petardy a tak se všude ozývá vzdálené dunění, hvízdání a syčení. Na chvilku jsem se ocitla v pokušení vzít foťák a jít někam do centra fotit, ale pak mě to nějak přešlo, asi by to nebylo úplně bezpečné, hihi. Dorážím domů, odemykám a vidím nepřijatej hovor od Terezky. Tak jí volám a ona, že prej je večer sama, že jde na party až od 8, jestli bych na chvilku neměla chuť se stavit.
Tak jsem s radostí přijala pozvání, popadla láhev sektu Prosecco, kterej jsem dostala od Majky a vyrážím. Zdržela jsem se asi 1,5 hodiny, vychruply jsme celou láhev, určitě to bylo něco kvalitního, protože jinak sekt moc nemusím, ale tohle mi fakt chutnalo, a asi dvě hoďky jsme si povídaly o všem možném. Pak jsem to ukončila, aby Terka mohla odjet na svůj večírek a jdu domů.
Doma mi ještě volala Miluška, plakala do telefonu, že kočka Míša, které je 16 let, je nějaká špatná, a tak jsem s ní rozebrala zdravotní stav kočky a snad ji i trochu uklidnila.
Chvilku čumím do facebooku, nic zvláštního se neděje, sjedu novinky na Seznamu a jdu s knížkou spát. Zavolám Lauru (dnes si můžu tenhle luxus dovolit, když tu není Fafa) kočka běží až se jí špek na břiše natřásá, hupne vedle mě na polštář a začne hlasitě příst. Prostě pohoda.
Stejně se mi klíží oči, a tak napolo usínám, vzbudí mě až petardy o půlnoci, z ulice se ozývá křik, řinčení rozbitého skla, bouchání ohňostrojů, ale z okna nic nevidím, tak si jdu zase lehnout.


No a tak začal 1. leden 2013, a postupně se začnou prodlužovat dny a pomalu nastane jaro.. a vlastně všechno je tak, jak má být.
A tak poslední den v roce jsem vděčná za všechno co se stalo minulý rok a doufám, že i ten příští rok nás bude Pán Bůh provázet.

radost

Radost je emoce, kterou jsem hodně prožívala v dětství. Pamatuju si, na ten krásný pocit radosti, když jsem měla právě před jarníma prázdninama, k tomu nás naši vzali večer na plavání do Vsetína a v sobotu ráno měly přijet moje sestřenky z Prahy. Ten pocit si živě pamatuju ještě dnes, vznášela jsem se na obláčcích euforie, ten pocit vycházel odněkud ze srdeční oblasti a mravenčilo mě okolo žaludku a měla jsem chuť poskakovat a zpívat si.
Ne že bych v dospělosti neprožívala radost, akorát se mi to hodně filtrovalo přes rozum. Třeba mi někdo dal krásný dárek a já jsem si říkala, teď bych se měla radovat, a tak se mi podařilo více či méně tu radost nějak dát najevo (nebo zahrát). A to se fakt moji blízcí hodně snažili. A já mám vlastně největší radost, když vidím, že má někdo jinej radost. Ten dospěláckej věk tu radost nějak zabíjí. Možná je to proto, že vlastně můžeme všechno. Můžu se ihned sebrat a za mýma sestřenkama si dojet, můžu si jít kdykoliv zaplavat do 10x krásnějšího bazénu, než byl tenkrát ten vsetínskej, můžu si udělat dovolenou teoreticky kdykoliv, můžu si koupit spoustu věcí sama… , a tak už to ztratilo ten náboj.
A dneska se raduju jako tenkrát, když jsem měla před těma jarňákama a měla přijet Věrka s Dagmarkou. Právě před chvilkou mi volala Betka z porodnice, že už ji dneska pustěj s Kryštůfkem domů, a já tady střídavě brečím, směju se, zpívám a mám přesně to mravenčení okolo žaludku a chuť poskakovat radostí. Nemůžu se dočkat až sednu do auta a vyrazím směr Mělník. Jupíííí !!! At žije znovu nalezená radost!!!

DNES JE TO PŘESNĚ ROK!!

přesně před rokem jsem si udělala tento záznam, který jsem nechtěla dávat na blog, protože mi připadal trochu drastický... ale dnes ho sem dávám, protože se na všechno můžu dívat mnohem optimističtěji. Díky Bohu a všem mým blízkým, kteří se mnou ten jeden rok prožili a byli mi oporou!
-----------------------------------------------------

V noci se mi zdál hnusný sen. Zdálo se mi, že jsem byla někde uprostřed nějakého velkého města s obrovským množstvím lidí, mohla tam být snad konference nebo něco takového. Nějaký velký nablýskaný hotel, rozlehlé náměstí plné lidí. A uprostřed já napůl nahá ovinutá pouze nějakým prostěradlem s modrou batiku, běžící, ani jsem nevěděla kam.
A všichni ti nóbl lidi na mě koukají, ukazujou si na mě a smějou se. Já jsem ani nevěděla, kam mám běžet, protože jsem si někde zapomněla klíče od auta. Tak běžím někam po nějakých schodech okolo dalších lidí, jako že pro ty klíče, ale cestou si uvědomuju, že ty klíče jsou vlastně někde jinde, a tak zase běžím zpátky, okolo těch samých lidí... strašná potupa...a pak jdu někam úplně zoufalá.. cítím se strašně poníženě..
probouzím se a v duchu si říkán hurá, že se mi tohle jenom zdálo..
To jsem netušila že toho dne bude skutečnost bude daleko horší..
Ráno celkem stálo za houby, byla jsem rozmrzelá, nevyspalá, rozbila jsem sklenici, všechno mi padalo z rukou..
nějak jsem to všechno dopoledne zpacifikovala a pak jsem vyrazila na mamologii na Bulovku.
Cestou jsem cítila divnou únavu, a říkala jsem si, to je asi tím, že nejsem zvyklá chodit pěšky.. a že od teďka to takhle bude pořád, když už nemám služební auto.
V mamologické ordinaci sedělo několik starších paní a já jsem si připadala nějak nepatřičně.. pak jsem si z nudy půjčila obrázkovou publikaci s názvem „Proč právě já“ s Veronikou Freimanovou, která je patronkou Avon linky která vede nějakou akci proti rakovině... přemýšlela jsem jestli paní F. Prodělala rakovinu prsu, ale podle těch obrázků to vypadalo že ne.
Pak jsem přišla na řadu a paní doktorce stačil jediný pohled. Začala být evidentně nervózní, nejdřív se mě ptala, kde jsem byla naposledy, u koho, kdo dělal poslední sono, že je úplně zmatené, a pak začala telefonovat na všechny strany a objednávat různá vyšetření. Z jejího chování mi bylo jasné, že je to vážné. Pak ještě v telefonu použila výrazy jako „jasnej inflamatorní“ a mě celým tělem mi projela nefalšovaná hrůza. Něco jsem si přečetla o zánětlivém karcinomu prsu a věděla jsem, že má velice špatnou prognózu. Přemýšlela jsem, jestli zkolabuju hned anebo až na chodbě. Srdce se mi bláznivě rozbušilo. Klepala jsem se jako ratlík.
Myšlenky se mi chaoticky honily hlavou... jak to řeknu našim.. jak to řeknu dětem...co Betka...kolik času mi zbývá....
ani nevím jak jsem se dopotácela na mamografii, absolvovala vyšetření a doštrachala se zpátky k dr.
A pak mi řekla pár vět, navíc ještě že karcinom je pravděpodobně i v druhém prsu, že mi pravděpodobně budou muset vzít obě prsa, ale že záleží na výsledku RTG plic, sona jater, scintigrafie kostí a biopsie.
Řekla jsem jí, že je mi jednou co všechno mi vezmou, že chci vědět prognózu, že chci přežít, protože mám doma tři děti. Říkala, že pokud vyšetření neprokážou metastázy, že umějí léčit i tenhle typ karcinomu, ale že mě čeká pěkná pakárna, ať s tím počítám, chemoterapie, operace, ozařování...atd...
Předala mi svazek žádanek a odeslala mě pryč s tím, ať si zavolám příští pondělí odpoledne, jestli už jsou výsledky. Nakonec mi poklepala na rameno a řekla „zlomte vaz“. Hm...
Vyšla jsem ven do podzimního sluníčka. Krásný podzimní den, venku vonělo spadané listí, sluníčko slabě hřálo, foukal mírný vánek a já jsem odcházela s pocitem odsouzence na smrt.
Loudala jsem se pomalu k východu a byla jsem tak přeplněná emocemi, že jsem se strašně nutně potřebovala rozbrečet ale říkala jsem si že počkám až na doma...
Doma byla Victor a já jsem mu to hned vyklopila, samozřejmě ne všechno. Nejdřív vypadalo, že se rozbrečí, a chtěl mě obejmout, ale já jsem mu řekla, že rozhodně nechci soucit, že ho prosím aby si zachoval svůj pragmatický přístup. Což nakonec udělal, protože se mě pak začal ptát na životní pojištění :-)
Nakonec jsem byla ráda, když odešel a že doma nejsou děti.
Lehla jsem si do postele a najednou šly všechny emoce ven. Brečela jsem tak strašně jako nikdy v životě. Štěstí že mě nikdo neviděl, jinak by snad volal záchranku.
V to usedavém pláči jsem prosila Boha o to aby spasil moji duši, aby mi odpustil hříchy, a najednou jsem viděla, jak jsem celý ty léta žila v nenávisti, a jak jsem v sobě živila různé malé křivdy a křivdičky, a nakonec jsem si říkala, že není divu, že jsem takhle onemocněla. Nevím, jak dlouho trval tenhle stav..
Ale najednou oknem začalo prosvítat slunce skrz mraky přímo na mě a můj pláč už nebyl zoufalej, ale začala jsem cítit naději, jakoby Boží přítomnost, jako by Bůh sesílal svoje paprsky útěchy přímo na mě. Ten pláč mi pomohl, takže jsem přestala brečet stejně tak rychle jako začala, a v ten okamžik jsem se rozhodla, že budu bojovat, že se nedám jen tak snadno bez boje, že udělám všechno, jenom abych se z toho dostala.

v obchůdku na zácvik

Včerejší den byl super, jednak Betka udělala maturitu a potom jsem byla na zácviku v obchůdku!

Ještě jsem to neříkala, od půlky září budu pracovat v makrobiotickém obchůdku na Vinohradech! Jak jsem se k tomu dostala, je dlouhá historie. Ale stručně, když jsem byla u paní dr. přes čínskou medicínu, doporučila mi tabletky na ozařování (radio-support), jsou to čínské byliny, které chrání před nemocí z ozáření. Když bouchla Hirošima, tak lidi, kteří to brali, přežili bez větších následků. Ty bylinné prášky se právě objednávají v tom obchůdku. V obchůdku se kromě těch léků dají koupit veškeré potřeby pro makrobiotiky, bio produkty apod. Každý zákazník, který tam přijde, může dostat potřebnou radu, paní majitelky se s každým dají do řeči, radí co k čemu slouží, občas přihodí nějaký ten recept a vlídné slovo. Já jsem byla úplně nadšená a když jsem si na jejich www stránkách přečetla, že hledají výpomoc, tak jsem se prostě přihlásila. No a slovo dalo slovo a od příštího týdne nastupuju! Budu pracovat 1,5 dne v týdnu a občas soboty.
Včera jsme přišla na první zácvik. Obdivovala jsem Markétu (jedna z majitelek) , jak dokáže lidem poradit, například tam přišla paní a říkala, že si všimla na venkovní tabuli, že tam prodáváme sladkosti bez cukru, a jestli je to pravda. Markéta jí začala provádět obchůdkem, vysvětlovat, které sladkosti tam máme, co to obsahuje, čím je to slazené, co z toho je dobré a paní si koupila bio čokoládu bez cukru a ovocné tyčinky, obsahující pouze kousky ovoce a obiloviny a spokojená odcházela domů. Pak tam chodili lidé, kteří se majitelkami dobře znají, a chvílemi to vypadalo spíš jako dýchánek. Lidi přicházeli, zdravili se s majitelkami, povídali si, kde kdo strávil dovolenou, a že jsou holky pěkně opálené, a co tam mají nového, a jestli dostali špaldovou mouku nebo směs na pečení chleba, že jim přišlo to nové rýžové mléko s kokosem, nabízeli lidem čaj banču, bavili se, smáli se, a mezitím i prodávali.
Ve volných chvílích mě Markéta prováděla obchůdkem a vysvětlovala mi, co je co a chrlila ze sebe informace! Bylo to strašně zajímavé, mezitím dorazila Betka z maturity, holky ji velice mile přivítaly, a Betka poslouchala se zájmem taky. Pak jí Markéta dávala rady, co má jíst v těhotenství, co dávat miminku, když se odstavuje, atd.. Betka tam pak ochutnala linecké koláčky bez cukru, slazené sladem, byly výborné.
Asi za hodinu Betka odešla, šli s Honzou oslavit maturitu.
Já jsme tam byla pak až do zavíračky, holky mi říkaly, že ať jdu klidně domů, že se naučím zavírat kasu příště, ale mě se nechtělo, tak mě to bavilo, tak jsem jim pomohla odstěhovat židle a stoly a kytky a vývěsní tabule dovnitř, pak jsem udělala uzavírku pokladny a spočítala zůstatek.
Nakonec dorazili dva chlapíci, prý jsou to jejich "hodinoví
manželé", kteří jim tam vyrobili všechny regály, a stolečky, pomáhají jim s počítačem, atd.
No tak jsem popadla plastovou vaničku, kterou Betka přitáhla (dostala ji od paní třídní profesorky), nákup (obávám se, že všechno, co vydělám v obchůdku, tam zase nechám... koupila jsem si to rýžové mléko s kokosem, kváskový chleba, jáhlovou pomazánku, sirup z rýžového sladu, sojovou smetanu, rýžovou smetanu, bio kukřičné lupínky) a šla jsem domů.

Už se nemůžu dočkat, až tam zase půjdu na zácvik, což bude buďto zítra, nebo příští úterý. No a příští středu odpoledne bude zkouška ohněm... první den kdy tam budu sama! Kdybyste se chtěli přijít podívat, moc ráda zašlu jméno obchůdku i adresu. Nechci to dávat sem na blog, aby lidi, kteří hledají obchůdek zbytečně nešli na můj blog.

komentář z FB ke křupavým sušenkám

Hodila jsme recept na moje křupavé sušenky na facebook a přišel mi tenhle komentář od jednoho známého, bydlícího momentálně v New Yorku, ve kterém reaguje na sladidlo Sladěnku a kukuřičnou kaši Mišutku:

"Tedy Ester, tos mne tedy dostala! Tesil jsem se, ze to zkusim, ale v NYC jsme na obchody, kde by meli Mišutky a Sladěnky proste kratci.
Dost mne prekvapuje, ze to nemaji byt hrozinky z dolinky, Strouhanek kokosánek, Skorice od Svateho Morice a prasek do peciva Bublínek. A voda je snad jenom z vodovoda? Ani napad! Vody prinese kelimek nas kamarad Kremilek od vily Amalky z jeji male studanky.
Diky moc, krasne jsem se pobavil. Prejeme vsechno nejlepsi - zkus to nekdy jenom lehce posusit do 80C - to by pak mohlo byt skoro RAW food - to tu ted hodne frcii."



Ondro díky, smála jsem se až jsem brečela. Ke zdravým makrobiotickým sušenkám a kávě Caro ještě trocha zdravého řehotu - co víc si můžu přát? :-)

křupavé rozinkové sušenky

Ráno mě popadla chuť na sladké, tak jsem z náhlé inspirace ukuchtila tyto sušenky:

ingredience:
asi půl kastrůlku sypké instantní kukuřičné kaše Mišutka
asi 3 lžičky sladidla Sladěnka
hrst rozinek
hrst strouhaného kokosu
skořice
1 lžička prášku do pečiva
voda

postup:
všechno umíchat do polotuhé konzistence
klást lžičkou na pečící papír
péct při 150°C 25 minut (funkce horkovzduch) - normální pečení asi dýl

Musím neskromně dodat, že chutnají výborně (možná že jenom mně, která má absťák na sladké...uvidíme co řeknou děti :-))

ingredience, k dostání v obchůdcích s makrobio potravinami, meduňce, country lifu, cesmíně apod.

a s instantní kávou Caro jako chutná svačinka

Dovolená pokračuje

A střídá se se dny v Praze, kdy mám ozařování. Už jenom 5 dnů + 1, celková bilance: únava ale v mezích snesitelnosti, menší spálenina s puchýřky na zádech + zánět močových cest, te´d už zaléčený antibiotikama. Nic co by se nedalo celkem v klidu vydržet.

Na Seči vše tak jak má být. Lauru jsme si odvezli do Prahy, protože se nám na Seči ztratila. Minulý čtvrtek jsme přijeli a přišel nám naproti jenom Čipkins. Vždycky přiběhnou oba dva, To nás docela znepokojilo. Babička i Zuzka říkaly, že už ji pár dní neviděly! Začala velká pátračka, prošmejdili jsme dům od sklepa po půdu, všechny kouty a skříně byly prohledány opakovaně… a nic. Začaly mě napadat chmurné myšlenky, které jsem nedokázala vyhnat z hlavy. Řekly jsme si s Betkou, že toho zatím necháme, a začnem pátrat po setmění (podle jednoho článku o pátrání po zaběhlých kočkách, který jsme si vygooglila). Šli jsme Pod drn s Janou a Zdéňou, dali jsme si pivko, ale bohužel jsem se nedokázala pořádně soustředit a byla jsem docela duchem nepřítomná (Jančo promiň….). Nakonec pro mě přišla Betka, jestli už teda půjdem hledat tu Lauru. Začalo se už docela stmívat a tak než jsme našly baterku byla už slušná tma. Začaly jsme hledat na zahradě. Chvilku jsme tlumenými hlasy volaly, chvilku poslouchaly. Z hospůdky Pod drnem se vzdáleně ozývalo ryčné country. Cvrčci cvrkali jak o život a mně přišlo úplně nemožné, abychom v té plejádě zvuků uslyšely nějaké mňoukání. Měla jsem pocit jako když hledáme jehlu v kupce sena. Najednou se Betčino volání „Lauro! Laurooooo!!“ změnilo na „Lauro??“ „Mami něco slyším“, volala na mě, „je někde za plotem“. A opravdu, od sousedů jsme slyšely slabounké mňoukání. „Vlezu tam“ nabídla se Eri a hbitě přelezla plot. Za chvilku nesla kočičí uzlíček neštěstí přehozenej přes rameno a podávala nám ho. Naše radost neznala mezí. Najednou byl svět zase krásnej a všechno tak jak má být. Laura vypadala celkem v pořádku, akorát po okem měla menší šrám. Zřejmě ale utrpěla nějaký nervový otřes, protože je mnohem umňoukanější a změnil se jí hlas. Místo mňoukání spíš skřehotá. Rozhodli jsme se, že ji vezmem do Prahy, protože je to typická pražská gaučovka a venkov jí evidentně nesvědčí.
V sobotu jsme byly s Betkou na houbách. Rostly jak vzteklý, hlavně růžovky. Bylo ale po dešti, a tak byly docela špinavý, takže minimálně polovina byla nepoužitelná. Užívaly jsme si lesního vzduchu a jak mi radila sestřička na ozařování, poslouchala jsme cvrlikání ptáčků, šumění stromů a cvrkot cvrčků. Určitě by sestřička měla ze mě radost.
Šly jsme až k rozcestí kde bydlí pan Šulc, protože nám posledně říkal, že za jeho loukou rostou hřiby kováři. šly jsme okolo plotu a koukaly do trávy a nic. Pan Šulc byl na zahradě, měl na hlavě kuklu a vykuřoval včely, které se okolo něho nebezpečně rojily. Nechtěla jsme ho rušit, ale uviděl nás a přišel nás pozdravit. Chvilku jsme si povídali a pak nám poradil, že na ty kováře do toho lesíka, co jsou ty vysoké smrky. Ale zjevně jsme nebyly první, kdo tím lesíkem prošel, bylo to tam dost vysbírané a potkaly minimálně dva další houbaře. Přesto jsme našly dostatek hub k tomu, aby se nám na nějakou dobu úplně přejedly  …. Pak jsem poprosila Zuzanku, jestli by mohla sledovat, co dělá Čipkins a občas mi podat zprávu. Asi ve středu mi ale babička říkala, že jí Čipkins škrábl do rtu, a tak že Zuzce říkala, aby na něj radši nesahala. Bylo mi líto Zuzanky, a tak jsem jí chtěla nějak odškodnit, domluvily jsme se na bílé čokoládě 
Tenhleten víkend jsem jela sama s Vikim na Seč, abychom naložili babičku, Zuzku a Daníka a odfrčeli na tábor do Bělče. Ještě před tím jsem pomohla tatínkovi naporcovat kapry, které krátce před tím dostal od jednoho rybáře. Bylo z toho spousta krásných porcí, které jsme uložili do mrazáku a tatínkovi jsem naložila do olivového oleje a koření dvě slušné porce, které si udělají zítra se strejdou Tomášem. Zuzanka mi podávala zprávu, že se Čipkins naučil lézt pootevřeným oknem do garáže, kde si na půdě udělal hnízdo. Zavolala jsem na něj a opravdu, za chvilku se začal soukat neuvěřitelné úzkou škvírou a vyskočil ven aby nás pozdravil. Dařilo se mi zjevně velice dobře, vypadá to, že už tam má úplně všechno zmapované.
Tak jsme naložili všechno potřebné a odfrčeli směr Běleč. Přijeli jsme akorát na večeři, pak jsme se šli ubytovat do chatičky přímo u rybníka. Všechno bylo fajn, akorát v noci mi byla strašná zima. Měla jsem na sobě několik vrstev, deku, přikrývku a přesto jsme se dlouho nemohla zahřát. Rozhodla jsem se proto, že pojedu už v neděli večer, i když jsem chtěla původně zůstat až do pondělka a odjet brzo ráno. V neděli jsme dopoledne měli bohoslužby, kde jsme zpívali, Daník hrál na příčnou flétnu, pak tam byly housle a altová flétna a znělo to dohromady moc hezky. Po obědě jsme šli na lodičky, a pak odpoledne celej tábor do restaurace u Hradce (kamenná bouda), kde jsme si chtěli dát něco na zub. Bohužel tam ale byla tak pomalá obsluha (jeden číšník a slečna, která se zaučovala a stála tam jak tvrdý Y zatímco kolega lítal a otevíral láhve s pitím nosil, odnášel a markoval. No tak nakonec jsme si dali kafe a pro Vikíska zmrzku, na víc jsem si netroufla, to bychom tam možná čekali až do dneška.
Večer jsem jsme ještě klábosili u chatek a asi v půl devátý jsme vyrazila domů. Dost jsem se těšila na svoji postel, a na to, že mi konečně přestane být zima. Jenom doufám, že jsou děti odolnější a že tyhlety studené srpnové dny i noci přečkají bez nachlazení.

myšlenky pod lineárním urychlovačem

do ozařovny se vchází mnasivníma posuvným olověnýma dveřma, které se pohybují na kolejnicích. Bzzzzz.... a už ozářená paní vyjde a paní xxx, pojďte si dál, vyjdu z maličké kukaně-převlékárny a vcházím do ozařovací místnosti.
Radiologický laborant antiseptickým přípravkem otírá plochu, nastavuje lehátko a už se můžu položit.
Levá ruka za hlavu do takového korýtka, šup, hlavu trošku doleva, nohy rovně, a už se nehýbejte.... Laborant mizí do svého úkrytu a urychlovač začne vydávat zvuky....11x pípne a potom cvak, cvak, cvak, bzzzzt, trrrrrrrr..... hlavice urychlovače okolo mě pomaloučku krouží jak nějaká planetka okolo slunce, juká na mě a svítí tenkýma červeným čárama a neviditelnýma paprskama, a ruka mi začíná pomalu dřevěnět a bolet, ale hýbat se nesmím, abych tu radiaci nedostala jinam. takže hezky vydržet... na co myslet? Myšlenky mi rotujou jak zběsilé... napadají mě divné věci... kdy už to konečně skončí? Dívám se na obrazovku umístěnou v levém rohu místnosti, kde je moje jméno a všechny technické údaje ozařování. Na tu dálku to nevidím, občas se tam oranžově zvýrazní nějaký číselný údaj.

A pak mě napadne, prostě se budu modlit. Tak si v duchu přehrávám všechny nemocné lidi, o kterých vím, je jich docela hodně, a o každém v duchu řeknu krátkou osobní modlitbu. Dostávám se do takového trochu meditačního stavu, a snad i než stihnu všechny vyjmenovat, už je konec. Takže díky i za tenhleten čas, který nemůžu fakt využít nijak jinak!

Dnes jsem přesně za polovinou, 13. ozářko, mám jich celkem 25. Ozařuje se ve všední dny. Sobota a neděle volno, a tuhle středu až pátek je odstávka, takže se neozařuje a jedu na Seč. Jupí!!! :-)

Zprávy ze Seče 1

Tak jsem od soboty od večera na Seči. Děti (mladší) mám na táboře, Betka má svůj program v Praze. Jsem tu šťastná jak blecha v kožichu. Sobotní den proběhl hekticky (ráno balení kufrů dětem na tábor, všude panoval nepředstavitelnej chaos...) potom zavízt děti na sraz ve Štětí, vedro na padnutí, pak zpátky, trochu rebordelizace a balení na Seč... a to včetně kočičího wc, granulí, prádlo min. na měsíc, dvě nové antialergické deky, 4x počítač (to je demence... ale můj, protože tady pracuju, mám nějaké překlady, Fafův, no a Eričky, protože potřebuje přeci spojení se světem, když už bude trčet v takové díře a Vikiho starej laptop, aby si mohl občas zahrát hry nebo se naučit z youtube nové triky na jojo...), dále různé nepoužívané kuchyňské potřeby, které by se mobhly na Seči hodit, atd...atd... Nejhorší bylo nacpat kočky do přepravky, Lauru jsem oblbla pomocí kozlíkových kapek ale Čipkín byl oříšek. Nakonec jsem musela zavolat Renču, která mi s ním laskavě pomohla, a tímto jí ještě jednou děkuju :-)
Vedro bylo na padnutí. Nakonec ale bylo naloženo a jelo se. Lauře začalo být špatně - začala mňoukat za Čáslaví, a chuděrka se celá poblinkala a pokadila...
Doma jsem vyložila nejdřív kočky s přepravkama. Oba zalezli pod sedačku, kde vytřeli roční nános prachu a uschlých much...
Adaptace koček na nové prostředí je docela psycho, Laura zalezla pod kuchyňskou linku a vylezla až po 3 dnech! Tj. dnes večer. Utěšovala jsem se tím, že snad žádná kočka dobrovolně neumře žízní a hladem nebo prasknutím močového měchýře... Čipkín už se adaptoval 1. noc, šel na výzvědy, a s radostí tady zkoumá veškeré pachové stopy (a že jich tu je :-))
Přes den pospává v mojí posteli. Lauřinka mi tu teďka šmejdí pod nohama a já se z toho nezřízeně raduju.
Dnes jsme oslavili maminčiny narozky, věnovala jsem jí krokoměr, který jsme hned vyzkoušeli. Do Hoješína do krámu je to nahoru 1750 kroků a dolů 1370, Nevím čím to, nejspíš cestou nahoru děláme kratší kroky.
Jinak já kombinuju makrobiotiku a k tomu semtam sušenku nebo čokoládku :-D ale utěšuju se tím, že je to určitě zdravější, než kdybych jedla úplně nemakrobioticky..

čipkín v posteli... hledala jsem ho docela urputně, lítala po celém baráku a po zahradě...nakonec mě napadlo mrknout se do postele :-)

posezení na balkóně

maminka a tři bratři...zleva: Michail Gorbačov, uprostřed: Karel Gott, a napravo Václav Klaus (škoda že není moc vidět typicky klausovský knírek)

strejda Bojda přišel mamce popřát k narozkám

zato Lauřinka chudák strávila skoro 3 nekonečné dny v tomhle klaustrofobním prostou pod linkou.. asi před hodinou konečně vylezla!! Je špinavá jak malej čuník..

Hláška dne

"Dřív jsem měla komplex ze svých prsou. Teď už nemám.
Ani komplex, ani prsa." :-D

MŮJ NESMRTELNÝ

Jsem tak unavená z pobytu tady
Dušená všemi mými dětinskými strachy
A jestli musíš odejít
Kéž bys jenom odešel
Protože Tvá přítomnost vše jen prodlužuje
A nemůže mě to zanechat sobě samé

Nezdá se, že by tahle zranění šla vyléčit
Tahle bolest je příliš reálná
Je toho příliš mnoho
co čas nedokáže vymazat

Když jsi plakal, utřela jsem
všechny Tvé slzy
Když jsi křičel
Bojovala jsem se všemi Tvými hrůzami
A držela jsem Tě za ruku
po všechny ty roky
Ale ještě pořád jsem Tvá
Úplně celá

Dokázal jsi mě okouzlit
Tvým rezonujícím světlem
Teď jsem spojená se životem,
který jsi nechal za sebou
Tvá tvář to plaší
Můj jediný příjemný sen
Tvůj hlas to vyháněl
Všechnu mou rozvahu

Nezdá se, že by tahle zranění šla vyléčit
Tahle bolest je příliš reálná
Je toho příliš mnoho
co čas nedokáže vymazat

Těžce jsem si zkoušela namluvit
že jsi odešel
Ale ačkoliv jsi stále se mnou
Už jsem dávno sama



Krásná písnička....evanescence...my immortal

V Gruibingen

Tak jsem od včerejška u Máji v Gruibingen. Je to dovolená v pravém slova smyslu. Totální idylka, vůně posečené trávy a pivoněk u fary, lenošení v houpačce, čtení, spaní a nicnedělání. Noemi mě provedla po okolí a všechno mi ukázala, s Liou jsme odpoledne svedly vodní bitvu. Dietmar připravuje na večer grilování. Doufám že to doma beze mně zvládnou (člověk si občas připadá nemístně důležitej;-))

můj nový domov - hotel "fara"

jako v pohádce

fara a louka patřící k faře (zdaleka ne celá :-))

připomíná mi to tu Jeseníky

kostelní věž

Lia a děti ze sousedství

počasí na koupání jako stvořené!

Levitace :-)

Zahrada, v pozadí stodola, která voní uvnitř senem.

Noemi a Lucky

Procházka v potoce

Májiny saláty

27.5.

Nějak to letí. Už mám skoro měsíc po operaci... Chodím na rehábku, snažím se masírovat jizvy, ale pořád si na to nerada sahám. Jizvy jsou tuhé jako provazy a připadá mi, že mám sešitou kůži nějak šejdrem jakoby sešili dva kusy kůže, které k sobě nepasujou. Učím se s Eričkou fyziku, chemii, snažím se kontrolovat Vikimu úkoly, začala jsem znovu s makrobiotikou... ale ne úplně dogmaticky.. například dnes jsem snědla kousek dortu od Dagmarky.. Dádo jestli to čteš, byl výbornej!!! Mám teď období kdy se mi nechce moc psát. Nemám moc inspiraci. Tak sem aspoň hodím fotku z jednoho fajn výletu...

není nutno, není nutno...

Trochu jsem si upravila známou písničku na:"Nemít prsa, nevadí!" Jak se říká, člověk si zvykne na všechno, i na smrt. A se mnou je to lepší, dalo by se říct den ode dne. V sobotu jsme byli s Fafou, Vikim a jeho kámošem Páťou v obchodním centru Šestka, kde jsme kluky nechali na výstavě Lega a s Fafou se šli kouknout po nějakým oblečení na mně, protože prakticky nemám nic na léto, všechno na mě visí. Po asi hodinovém vybírání a zkoušení jsme koupili několik nových modýlků pro mě, což mi hodně spravilo náladu. Fafa byl zlatej, trpělivě na mě čekal před kabinkou, nosil, držel, radil a hodnotil, a co bylo pro mě strašně důležitý - chválil. Zjistila jsem, že když si koupím např. košili šikovně nařasenou na hrudníku, tak že to ani nepůsobí divně a že v tom klidně můžu vyrazit mezi lidi. Tak teď se raduju z nových kousků, a cítím se fajn. Nakonec vůbec není k zahození nemuset v parným létě nosit tísnící a škrtící podprsenku. A dnes večer mi Betka přinesla k svátku matek tři nádherné růže, bílou, červenou a růžovou. Udělalo mi to obrovskou radost! Každpopádně jsem na tom psychicky asi o 100% líp než před dvěma dny. Dokonce se mi dnes v noci zdálo o tom, že jsem běžela čtvrtmaratón... Nevím co ten sen má přesně znamenat, ale možná se moje psychika připravuje na aktivnější období!

konfrontace s realitou

***Dnešní plastika umí zázraky!*** Hlavně že ta potvora bude pryč!*** Co s prsama, když se tě pokoušely zabít*** Svoji úlohu už splnily*** Pořídím si nové, lepší a budu na starý kolena sexbomba *** Aspoň se v parným létě nebudu zapařovat a při běhu mi nebude nic překážet*** Tyhlety věty jsem si často říkala a i slýchala od druhých. Myslela jsem si, že už jsem dostatečně připravená na den D. Ale pak to přijde. Syrová realita se na člověka vrhne najednou, bez varování. Na TOHLE se nedá připravit. Tohle se musí zažít, přežít a odžít. Dokud jsem byla zafačovaná a olepená náplastmi zleva do prava, tak to prostě bylo úhledně zalepené a zavázané místo. prostě zafačované místo po operaci. Zafačovaná, obvazy zakrytá realita. Po dnešní návštěvě chirurgické ambulance a sundání obvazů si to štráduju na poslední hodinu psychoterapie. Rozhodla jsem se s mojí psychoterapeutkou ukončit spolupráci. Prostě mi nesedla. Snaží se vyzvídat důvod ukončení spolupráce. Argumentuju finančníma důvodama. "Je to jediný důvod, nebo je ještě nějaký další?" Dívá se na mě zkoumavě. Nemám chuť jí vysvětlovat (za svoje peníze a ne zrovna malé) proč už k ní nechci chodit. "Je to jediný důvod" lžu statečně a v duchu se ptám, jestli jsou psychoterapeuti schopni vidět do druhých víc než obyčejní smrtelníci. Asi ne, protože se spokojí s mým vysvětlením. Na začátku sezení po mně chce rekapitulaci posledních dvou týdnů, co jsem prožila apod. Vyprávím jí stručně o operaci, o tom, že mi vzali obě prsa, že se to dobře hojí, blablabla... "Jaké z toho máte pocity, co to s vámi dělá" ptá se mě potichu, skoro šeptem, - je to její způsob komunikace - a otázku doprovází takovým tím rozmáchlým gestem oběma rukama jakoby něco vytahovala od srdce ven. Mám pocit že se rozbrečím, pokud se okamžitě nezačnem bavit o něčem jiném. V duchu si říkám, mě nedostaneš, neotevřu se ti. Hážu to do srandy a vyprávím jí, jak se koukám na ulici ženskejm na prsa, a jak to beru z tý lepší stránky, v létě se nebudu potit, neutratím za podprsenky a při běhu mi nebude nic překážet. Otáčím téma jinak, hurá, chytila se. Jsem šťastná, když je sezení u konce a loučíme se... Cestou domů se stavuju v mém oblíbeném obchůdku s domácími potřebami a okukuju hříšně drahej šlehač mléka značky Cremesso. Povídám si s prodavačkama, který mě už znají a pak se ještě stavuju na Florenci do Starbucsu, kde se ptám na elektrický mlýnek na kávu (úžasná věcička, ale cena je taky úžasná :-)) Tak trošku plánuju, že si pořídím nějaký fajn vybavení, abych si doma mohla dělat opravdu dobrou kávu. Ale ještě si to nechám projít hlavou a prostuduju různé aukra, ebay apod. Doma se konečně odhodlám a dívám se na sebe do zrcadla. Vidím dvě rudé trochu asymetrické jizvy, ve tvaru oblouku, táhnoucí se od podpaží až k hrudní kosti. Tahleta nová skutečnost mě dostává do kolen. Mám chuť někam zalézt a brečet, brečet, brečet... Spousta lidí si o mě myslí, že jsem děsně statečná a nad věcí. Nejsem. Ani statečná, ani psychicky silná. Ale chce to snad někdo po mně? Možná já sama? Tak si tímto dovoluju bejt aspoň na chvíli ufňukaná a nestatečná. A pak, až si zvyknu na můj nový tuning, budu všem nonšalantně odpovídat: Jsem v pohodě, přeci když nejde o život, jde o h...! :-)

operace

Středa 2.5. Azurové nebe. Ráno mě vezou na aplikaci radioizotopu na 1. internu, bojím se toho víc než samotné operace. Ale nic to není. Malinkatou podkožní jehličkou mi sestřička vpichuje trošku látky do prsu, ani to necítím. Pak si to mám asi 20 min masírovat a pak se na mě mrknou pod gama kamerou a kreslí mi červeným fixem křížek v místě sentinelové (svodné) uzliny. Pak čekám strašně dlouhou dobu na sanitáře. Na sále se mě mezitím nemohli dočkat, tak berou pacientku, která měla jít po mně. Pak se vracím na svůj pokoj a čekám. Čekání se mi zdá nekonečné, potí se mi ruce, jsem nervózní. Konečně se ozvou kroky na chodbě a říkám si, tak a je to tady. Sestřička mi přichází píchnout premedikaci a nese mi "anděla" - bílou nemocniční košilku. Za chvilku začínám být příjemně otupělá. Za chvíli slyším hrkotání vozíčku, jedou pro mě. Uléhám na vozíček a už se vezu! Nejdřív výtah, sjedem dolů, pak kousek po chodbě a na operační sektor. "Tak vás tady vítáme", mrkne na mě mladý sanitář. Všude samí zeleně zamaskovaní lidi, chodí sem a tam, je tu pěknej cvrkot. Odloží mě ke zdi, jsem na čekačce. Přichází ke mně Blanka neboli Houba, Renči kamarádka z ARA. Bude asistovat u mojí operace. Je moc milá, chvilku si povídáme, a pak už jedu na sál. Z pojízdného lahátka přesedlám na operační lůžko, nade mnou sálají reflektory. Natírají mě oranžovkou, olepují elektrodami na ekg, Blanka mi napichuje žílu. Všechno je dokonale sehrané, nemám čas na nic myslet. Pak mi nasazují masku a v tu chvíli se propadám do nevědomí. Probouzím se na vozíku, vezou mě na pokoj. Něco na mě mluví, pak mě podpírají a já přelézám z lehátka na svoji postel. Operační rány mě bolí tak akorát, aby se to dalo vydržet. Mnohem víc mě bolí záda z ležení. Usínám a každou chvilku se na mě někdo přichází podívat, jsem zmatená, paní doktorka z ARA mě přišla zkontrolovat a já jsem jí řekla "sestři". Mám strašnou žízeň a upíjím z láhve vody, kterou mám na nočním stolku. Za chvíli se mi chce na malou, prosím sestřičku, jestli bych nemohla vstát a jít na wc. Sestřičce se to evidentně nezamlouvá a dává pode mně mísu. Bohužel vleže se vyčurat nedokážu a tak jí přemlouvám, abych si mohla dojít na ten záchod. No tak se nejdřív posaďte, říká mi. Sednu si a sestřička se vyděsila, protože jsem prý šíleně zbledla. Ale po chvíli si troufám a tak ně doprovází na wc. Po chvíli sezení vstanu s mísy a najednou se mi začalo špatně dýchat. Říkám to sestřičce, a v tu chvíli se mi začaly dělat mžitky před očima. Nesmím omdlít, pomyslela jsem si, ale najednou všechno zčernalo. Probudila jsem se na posteli, sestřička si otírala pot z čela, a říkala mi, že měla co dělat, aby mě do té postele dovláčela. Je mi jí strašně líto, musela jsem být těžká jak pytel hrušek. No ještě že se vám nevytrhly drény, to by mě paní doktorka zabila, povídá mi s úsměvem. Nakonec jsme to vyřešili cévkou, která mi odvádí moč z těla do pytlíku. Tak můžu pít podle libosti. Vyžahla jsem to odpoledne asi 3 litry vody. Trčí teď ze mně hadičky odevšad, dva drény z podpaží - z každého jeden, které odvádí krvavé výpotky do speciálních lahví (říkám tomu "kabelky"), jedna močová cévka a jedna kanyla v žíle. Odpoledne se vleče, a protože mi nepřinesli ani večeři, tak jsem poprosila sestřičku, aby mi vyndala z ledničky jeden vychlazený nutridrink. Dávno mi něco tak nechutnalo :-) Protože mám nadstandard, můžou ke mně návštěvy kdykoliv a tak v půl desáté večer přichází Fafa s Vikískem a s Betkou. Mám obrovskou radost. Pak koukám na telku a nakonec se mi chce spát, usínám bez prášku na spaní, protože ho nemůžu najít... Budím se v půl páté ráno a dopoledne se strašně vleče. V TV dávají samé blbosti...Záda mě nesnesitelně bolí a nemůžu se dočkat až vstanu z postele. Konečně odpoledne přichází rehabilitační sestra a s její pomocí už vstávám z postele, hurá!! Cévka je mi vytažena a od té chvíle šmejdím po pokoji se svými "kabelkami". Cítím se úžasně. V sobotu dopoledne mě pouštějí domů. Hurá, domove sladký domove!

už zítra

Den jako vymalovaný ve školní čítance. Ráno se probouzím do slavnostního poklidu, a zatímco zbytek rodiny spí, chystám si nejnutnější věci do nemocnice: dvoje pyžamové kalhoty, dvě trika, prádlo, přezůvky, sprchový gel, pasta, kartáček, homeopatické kapky, kapky z hlívy, citronovonný enukalyptus, několik nutridrinků, nezbytné dokumenty... stejně určitě na něco zapomenu... Venku je azuro, první květnový den se chystá připravit velkolepý nástup nejkrásnějšího měsíce v roce. A já se chystám připravit na nástup na chirurgii na Bulovku. Je odpoledne, návštěvní hodiny. Sedíme na zahrádce pod slunečníkem v místním bufetu, ucucáváme nealkoholické pivo Bavaria s divnou plechovou chutí. Oprýskané, už skoro ztrouchnivělé dřevné stoly a lavice, na kterých sedí kouřící pacienti a jejich blízcí, nízká budova ve tvaru kvádru, kde prodávají bagety, věnečky, trubičky a laskonky, pivo a kafe, se zdají být beze změny, vypadá to, že se tu zastavil čas. Betka si stěžuje, že bageta smrdí, a oba s Fafou si svorně stěžují, že něco ve vzduchu smrdí. To je ten rozkvetlej keř tady kousek od nás, vysvětluju jim ale nepomáhá to. Betka má teorii, že tady kousek odtud určitě leží mrtvá myš. Pohozenej starej bílej kýbl pod keřem a válející se papíry a obaly od jídla nedaleko jejich teorii docela nahrávají. Přeju si aby čas neletěl jako splašený. Anebo aby se hodně zrychlil a bylo už třeba pozítří. Povídáme si o případech, kdy doktoři omylem někomu amputovali něco jiného, jako třeba pravou ledvinu místo levé apod. Betka mi navrhuje, abych si z doktorů udělala srandu, a až přijdou po operaci na vizitu, tak abych se jich zeptala, jak dopadla ta operace slepého střeva ;-) Už je skoro pět, musím být v celou na oddělení. Loučíme se a Betka s Fafou odcházejí k autu. Já stoupám do třetího patra budovy chirurgie a moc nespěchám. V pokoji mám zatažené žaluzie, skrz které prosvítá odpolední slunce. Malý stolní ventilátor je puštěný na maximum a vrčí jako by odněkud z dálky přilétalo letadlo. Fajn že mám ten nadstandard. Je tu všechno co potřebuju, telka, internetové připojení, vlastní koupelna a wc, dokonce i malá lednička. Akorát je blbý že se tu asi s nikým neseznámím, když jsem sama na pokoji. Cítím divnou staženost na hrudi, jako před nějakou důležitou zkouškou. Zítra ráno mi naštěstí dají něco na uklidnění. Asi v půl šesté mi sestřička přinesla večeři. 3 krajíce chleba a kelímek s nápisem "pomazánka rybí - kvalita bez kompromisů" Výrobce - GURMÁN KLUB, s.r.o. Ale chutná to dobře a chleba je čerstvý. Složení radši nečtu, pardon doktorko Kateřino :-) Je večer.Z okna mám výhled na půlku Prahy a taky na velký javor hned u budovy. Zvenčí se ozývá cvrlikání ptáčků a světla v dálce pomrkávají ve tmě jako roztroušené šňůry zlatých korálků. Vysoko na šedomodrém nebi se rozsvítila Venuše. Tak uvidíme co nám přinese zítřek....Napadá mě část jedné staré písně: až dosud nám pomáhal Hospodin z milosti.. pomáhal nám Hospodin, pomůže i dále.

Na Seči

Minulej pátek jsem byla s tátou na Seči, jenom tak, na otočku. Počasí bylo kupodivu v pohodě, přestože hlásili přeháňky. Když jsme dojeli a zaparkovali, už přes okna jsem slyšela ptačí čiřikání, čimčarání pípání a cvrlikání. Úžasnej ptačí koncert - hotovej balzám na nervy! Vůbec jsem se nezabývala tím, jak to vypadá uvnitř (bohužel jsme zjistili že dole na wc praskla mísa a okolo byl asi 1 cm vody), rovnou jsme se vyhrnuli na zahradu a pustili se do různého prořezávání, přištipování, přesazování a hrabání. Slunce jednu chvíli peklo tak, že ač jsem poslední dobou maximálně zimomřivá, všechny vrstvy letěly dolů a zůstala jsem v krátkejch rukávech. Hlína voněla, pupeny rašily a mě to po tý dlouhý zimě připadalo jako ráj na zemi. Na skalce se prodíraly ke slunci malé modřence, které nasazovaly kobaltově modrá poupata. Další rostliny bohužel nedovedu pojmenovat :-D Když už na mě pomalu padla únava, sedli jsme do auta a jeli si nacpat nácky do Seče. Já jsme si dala smaženej hermelín s domácí tatarkou a bramborama, tatínek si dal pořádnou porci kachny s bramborovýma knedlíkama, ceny lidové, porce poctivé jak prase :-) Samozřejmě jsme se nemohli hned zas pustit do práce, tak jsem se zabalila do fungl nové elektrické dečky s motivama krtečků a sluníček (úžasná akční cena - 250 Kč:-), a usnula jak špalek v pokojíku s otevřeným oknem. Tatínek si pak dal taky 20 a pak jsme šli zase trochu pracovat na zahradu, ale už to nebylo ono, trochu jsme si dali do těla. Myslím, že co se týče kondice tak na tom budem tak podobně... Naneštěstí - nebo spíš naštěstí? se pomalounku přibližovalo černé mračno a nebe se začalo zakaboňovat. Snažila jsme se ze skalky vytrhat co nejvíc protivných pampelišek a malých miminek ostružiníků, které se později ukoření tak, že s nima nejde skoro nic dělat, ale za chvilku začlo krápat, pak čím dál víc, až jsme usoudili že je nejvyšší čas sbalit kotvy. Vzala jsem si s sebou můj zpěvník s akordama na kytaru a obě alba fotek z dětství, a vyrazili jsme. Mezitím se docela hustě rozpršelo a mezi Čáslaví a Kolínem se strhla slušná průtrž mračen. Proti nám jela nepřetržitá šňůra aut a když projel protijedoucí náklaďák, hodil nám do předních skel takovou sprchu, že jsme pár minut neviděli skoro nic. Probrali jsme všechno možné, i vzpomínky na tátovo dětství a byl to jeden ze dnů, na které se nezapomíná.

nějak dlouho jsem tady nic nenapsala... je to asi tím, že dny plynou docela v pohodě, užívám si posledních dnů kdy mě nic nebolí, není mi špatně a vlastně ani nic moc nemusím.
Na hlavě mi roste takový divný roští, nevím co z toho bude až to vyroste, zatím jsou to takový trsy bílejch delších vlásků a pod tím mi prorůstá taková hustší jakoby podsada z tmavších vlasů. Tak nevím jestli budu nakonec bruneta nebo platinová blondýna ;-)
Ale není to ještě na to, abych chodila bez šátku, to by se mě moh někdo leknout a ještě bych způsobila někomu nervovej otřes.
Jinak skoro každej den mám nějakej sraz někde s někým... někdy i dva nebo tři.
Betka se učí na maturitu, Erička se snaží úspěšně ukončit první rok na gymnáziu a Viki začal chodit sám do školy a ze školy. Taky začal
chodit s klukama sám ven (na nedaleké hřiště).
Dneska jsem byla s Renčou a s Jackinkou na psí louce, a stálo to za to. Netušila jsem, že s pejskama je taková legrace. Jackie lítala po hřišti s pejskama a vypadalo to, jako by se skoro neodrážela od země, byla jako nějaká vodorovná letící čára, jenom ty nožičky jí kmitaly. Běhala tam s různýma pejskama a jeden pejsek se jí docela vážně dvořil.
No a jinak, termín operace se blíží, už jenom 14 dní..
Nějak si neumím představit co bude POTOM. Tak si to radši nepředstavuju. Chtěla bych ten čas nějak pozastavit, ale nejde to, letí jako splašený.
Ale snažím se radovat se z každého dne a užívat si jaro.

miss prsa 2012

takže moje "mamární konzílium" včera vypadalo asi takto:
V ordinaci na mě čekali tři doktoři - paní Dr. Betlachová, která mě diagnostikovala a naposledy mě viděla 3.října minulej rok, paní Dr. Hesová, která se o mě starala během chemoterapie a chirurg - Dr. Fulík.
Nejdřív mě požádali, abych nahoře odložila, aby se mohli podívat jak se nález změnil. Moje prsa u paní dr. Betlachový způsobila záchvat nadšení, takže volala něco jako "úžasné, krása, nádhera!" a úplně zářila spokojeností. Připadala jsem si jako kdybych vyhrála soutěž o nejkrásnější poprsí České Republiky!
Po tomto vystoupení jsem se oblékla a dali jsme řeč. Levé prso půjde pryč i s uzlinami, a to, do jaké míry mi odstraní uzliny bude záviset na peroperačním vyšetření svodné uzliny (tj. během operace pošlou urychleně vzorek na histolku, kde udělají fofr vyšetření), a pokud tam najdou nějakou nádorovou buňku, tak mi vezmou uzliny z dalšího patra, pokud ne, tak odeberou jenom tu svodnou a nechají ty uzliny z vyšších pater být.
Ohledně pravého, dalo by se odebrat jenom část, ale spíš by mi doporučovali odebrání komplet žlázy, jednak protože ji mám tak hutnou, že se tam blbě zobrazuje cokoliv rentgenem i ultrazvukem, a potom i z estetického důvodu. Faktem je, že jsem na webu viděla nějaké fotky a fakt vypadá líp, když je pryč celé prso, než část. To prso je pak divně zdeformované, prostě nic estetického.
No a celá akce vypukne 1. května, kdy mě hospitalizujou a 2. května bude operace.
Pak mi ještě pan dr. z chíry vysvětloval nějaké detaily, ale byla jsem v takovém nějakém rauši nebo mlze, a tak jsem byla schopná vnímat tak napůl. Pak se mě ptal, jestli nemám nějaké dotazy, a já jsem odpovídala, že ne, že je mi všechno jasný. Starou belu mi bylo jasný! Ale v tu chvíli mi moje mozkové závity nějak ustrnuly a mozek mi zmznul v nějakém úsporném režimu. Asi jsem se ke všemu ještě přihlouple usmívala. Naštěstí zřejmě nejsem jediná, která se takhle chová, protože mi pan doktor podal papír s emailovým a telefonickým kontaktem, pro případ, že bych se chtěla na cokoliv zeptat.
Potom mi pan doktor říkal, že musím v den přijetí podepsat dva informované souhlasy ohledně operace, pro každé prso jeden. Prý chápou, že je to divné, ale musí to tak být.
Pak mi dali seznam předoperačních vyšetření, ekg mi natočila na místě sestřička, na rtg plic jsem si zašla do hlavní budovy, a pak už mi zbývá jenom gynda, krev a interní.
Pak se se mnou rozloučili, potřásli mi rukou a popřáli hodně štěstí. Byli fakt milí.
Já jsem jako v mlze došla na ten rentgen a jak jsem byla ještě pořád v tom rauši, tak jsem se v kabince svlíkla do půl těla a místo abych prošla těma těžkejma olověnejma dveřma do vyšetřovací místnosti, tak jsem otevřela dveře do čekárny a kdyby mě sestřička nezastavila, tak bych málem pacientům v čekárně předvedla striptýz pro chudé ...

Pocity mám smíšené, ještě není ten výsledek rentgenu. Ten bude zítra.
Taky vůbec netuším, co mě čeká, a jsem trochu zaskočená tím, že operace bude až za měsíc. Myslím, že se stačím do tý doby docela vystresovat.

Říkám si, už za měsíc bude všechno jinak...

Ale co člověk ví? Kolikrát nevíme ani co bude zítra touhle dobou... tak k čemu se trápit myšlenkama na to, co bude za měsíc.

Co bych vlastně chtěla? Vlastně jsem obrovsky vděčná za to, že jsem na tom tak jak jsem. na podzim jsem si ani netroufala pomyslet na to, co bude v dubnu. A vida - jsem tu, cejtím se fajn, nemoc ustoupila.

Tak ještě zejtra ten rentgen...snad bude ok... a víc jsem si už ani nemohla přát.

příliš mnoho klíčů

a dětí...

Doma máme skříňku na klíče, hned vedle vchodových dveří. Kromě svazků klíčů od jednotlivých členů rodiny, náhradních klíčů od sousedů a našich, od sklepa a od Seče je tam asi kolem 100 klíčů z kategorie "různých" a nikdo neví, od čeho jsou.
Jen tak z legrace jsem je dnes zvážila, váží všechny dohromady 1110 g!

K posledním vánocům dostal Viki od Eričky ručně malovaný poukaz na svoje nové klíče. Strašně se z toho radoval a těšil se, že konečně bude mít vlastní klíče. Skoro každý den se mě ptal, kdy už bude moct chodit sám do školy a ze školy a každý den se ptal Eriky, kdy už mu nechá ty klíče udělat. Erica mu vždycky nějak neurčitě odpověděla a dny plynuly a nic zvláštního ve smyslu klíčů se nedělo.

Zároveň s plynoucím časem vyvstávala nutnost aby měl Viki vlastní klíče, abychom mu nemuseli pořád lítat otevírat, protože občas šel navštívit kamaráda Kubíka, jindy zase kamaráda Davida, v pátek chodí na dětský klub dolů do sboru.. apod. Jelikož se Eri k žádné akci neměla, chopila jsem se aktivity. Vzala jsem celou obří hromadu klíčů do košíku a jala jsem se je zkoušet, klíč po klíči, a brzy byl svazek pro Vikiho na světě. Jeden klíč od hlavních dveří, druhý od lítaček, třetí od bytu a označila jsem je barevnými kroužky. Viki se velice radoval a připevnil si na tento nový svazeček klíčů ještě hezký přívěsek s motorkou.

Jeho radost ale netrvala dlouho. Od minulého čtvrtku klíče najednou nebyly. Ani jsem nějak nestihla pátrat po tom, kam zmizely.

Dnes ráno Fafa ochořel a ani mně nebylo dvakrát dobře. Viki nadšeně navrhl, že by tedy šel do školy sám, ale dodal, že nemá ty svoje klíče, a že si je půjčila Erica.

"Eri, okamžitě Vikimu vrať jeho klíče", spustila jsem na ni dnes ráno přísně.

"Nevím kde jsou, asi v autě..."

"Tak tam pro ně okamžitě skoč!"
Můj pohled jí asi nedával moc na výběr, protože i když s nechutí a loudavě, přece jen šla. Za chvilku byla zpátky a hlásila, že klíče v autě nejsou a že je zapomněla asi v sobotu večer u kamarádky Simči v Úvalech, kde byla na oslavě narozenin.

"Okamžitě zavolej Simče, ať se podívá jestli tam jsou a ať ti je vezme do školy" supěla jsem.

Za chvilku mi hlásila, že klíče u Simči jsou, ale že je dnes nepřinese, protože Simča už byla na cestě do školy.
"Proč sis je vlastně půjčovala?" chtěla jsem vědět.
"No já jsem si svoje klíče zapomněla ve škole ve skříňce".
"Takže mi dnes - nejpozději zítra doneseš oboje klíče"! zuřila jsem. "To je fakt nehoráznost, slíbilas Vikimu, že mu uděláš jako dárek dárek k vánocům vlastní klíče, a nejenom žes je neudělala, ale ještě mu bereš jeho klíče, který jsem mu udělala já!"

Nakonec jsem Erice půjčila svoje vlastní klíče a Vikísek šel sám do školy (poprvé a bez klíčů), dveře a lítačky dole jsem mu otevřela sama. Já jsem si vzala klíče náhradní.

Odpoledne Vikísek zvonil, tak jsem mu šla otevřít a povídám mu: "proč sis neotevřel mýma klíčema, které jsem ti ráno půjčila?"

Viki se na mě díval chvilku nechápavě a pak říkal: "ale mami, vždyť jsi mi žádné klíče nepůjčila!"

Chvilku jsme přemýšlela, a pak jsem si vzpomněla, že jsem je přeci ráno půjčovala Erice...

Občas je toho na mě moc, klíčů, dětí i akcí... nebo že by počínající demence?

p.s. naštěstí Eri ve zdraví přinesla domů moje klíče :-)

už zítra - verdikt

neboli mamární konzílium, prakticky to znamená, že k mojí onko dr. přijde v 9 ráno dr. z chíry a na základě výsledku z mamografu z minulýho týdne společně rozhodnou o tom, co bude se mnou dál, jaká operace, v jakém rozsahu a kdy.

No, takže se mám na co těšit. Spousta ženskejch platí těžký prachy za to, že jim předělaj prsa, a já to mám zadarmo! Možná bych se mohla zeptat, jestli by mi při tý příležitosti když už budu v narkóze, neudělali liposukci břicha a stehen :-))

Zrovna nedávno jsme se bavily se sestřenkou Verčou, která je trošku hozená do ezoterična, ona zastává názor, že když si člověk něco hodně přeje, že se mu to vyplní, a já jsem jí řekla, jsem si vždycky přála pevný dvojky. "No, víš," odpověděla mi se smíchem, "příště musíš svoje přání formulovat trochu přesněji!"

Sborový výlet na Medník

Vlakem z Hlavního nádraží, cílová stanice Petrovice u Prahy.

Ve vlaku panuje dobrá nálada.


Bacha Gábi ať tě Kuba nevymění za mladší ročník ;-)


a už jsme tady, Zdeněk nám vysvětluje trasu.


pohled na Medník


jaterník podléška (hepatica nobilis)


a pozor - tady je on - cíl naší výpravy - Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) - u nás ho najdeme jen na jedné lokalitě, na Medníku u Pikovic, to jest zde :-)


ještě se musíme všichni spolu vyfotit


pohádky z mechu a kapradí


a vystupujeme na Medník


stínohra


trávy a odpolední sluníčko


v lese je zajímavé světlo


sestup... cestou necestou


tulipány na zahrádce u Jany, která nás laskavě pozvala na malé občerstvení


Madlenka na houpačce


občerstvení nám fakt přišlo vhod!


kočičky


a spěcháme na autobus

Z fotografické tvorby mých dcer... :-)

není nad to, když si holky půjčí moji paměťovou kartu, člověk najde lecjaké poklady!