úterý 31. ledna 2012

co nového

V neděli jsme byli natáčet reklamní spot pro Fafovu jazykovku. Točili to profíci, herci byli kamarádi a rodina. První scéna: hodina angličtiny, žáci ruší, kecají, hrajou piškvorky, kluk si hraje s elektronickým pavoukem, pak přijde paní přísná paní profesorka a švihne rákoskou o stůl. Pointu nebudu prozrazovat, hodím sem pak to video.



Další scéna: paní učitelka učí děti "doma", trpělivě jim vše vysvětluje a děti s radostí a nadšeně naslouchají výkladu. (To nadšení se nám podařilo vyloudit až po příslibu návštěvy McDonalda :-))


Foto: rozesmátí a radostní mladí studenti jazykové školy inlinguis :-)


Z jiného soudku: Vikískova momentálně nejoblíbenější hračka - krabicový kostým Sponge Boba. Parťák Sponge Bob spí vedle jeho postele, musí být přikrytý aby mu nebyla zima, počítá, píše a čte :-)


Cedule, kterou vyvěsila napsala Erica na dveře Betčina pokoje. Toho rána Betka remcala a nadávala, že si Erica půjčila její pudr a nevrátila ho, tak jí pak "za trest" sebrala a vzala si na sebe červené kalhoty, které má Erica na formačku v tancování. Celá story měla happy end - nakonec ji nezabila :-)

neděle 29. ledna 2012

Příprava na karneval

Schwarzwaldský dort se nám nakonec s Eričkou docela podařil (aspoň vizuálně), odevzdaly jsme ho jako 1. cenu do soutěže masek. Ale škoda, že nevíme, jak chutnal...



V pátek večer i sobotu dopoledne byla většina rodiny zcela zaměstnána výrobou kostýmu Sponge Boba pro Vikiho (nezdá se to, ale dalo nám to docela zabrat):


A nakonec to dopadlo takhle:


a výsledek? Slušný - 2. místo v soutěži masek dětí "středního věku" :-)

pátek 27. ledna 2012

Jakmile se objeví sluníčko, je všechno hned veselejší.
Vycházím z domu a oslepí mě megawattová záře. Zamrzlé kalužinky se lesknou, ptáci vesele plachtí vzduchem a pokřikujou, od pusy mi stoupá pára. Obloha je azurová a zaplavuje mě radost.
Procházím okolo výlohy klenotnictví a zastavuju se. Nikdy jsem se nezajímala o šperky, ale dnes se možná ty vzácné kamínky víc lesknou a něčím mě přitahujou. Nejspíš je to tím, že mi vytanula z dětství vzpomínka na náušnice mojí kamarádky Marty Š. Nosila je od útlého dětství a já jsem jí je potají záviděla. Byly to zlaté visačky s velkými modrými kameny. Často jsem se na ně dívala a strašně jsem si takové přála. Ty modré kameny mě přitahovaly jako magnet - myslela jsem si tehdy, že jsou to drahokamy. Někdy se na sluníčku leskly, jindy světlo pronikalo skrz ty kamínky a dodávalo jim modravý nádech mořské hlubiny.
A tak koukám do výlohy a hledám náušnice Marty Š. Mají bílé - s velkým zirkonem, pak jedny s maličkým akvamarínem ve tvaru kytičky, okolo kterého jsou okvětní lístky maličkých briliantů, pak perlové a různé všemožných tvarů, ale zrovna TYHLETY nemají.

Vracím se zpátky na zem a jdu do Billy, potřebuju sehnat krabici pro Vikíska na zítřejší karneval, chce jít za Sponge Boba (postavička mořské houby z jednoho seriálu pro děti). Vyžebrala jsem jednu banánovou, která je ale dost těžká. No v nouzi lepší než nic. Pak jsem dokoupila dvě smetany a skleničku višňového džemu na Schwarzwaldský dort, který budeme s Eričkou péct na karneval, jako cenu pro vítěze. Máme už už upečené korpusy, takže už jenom uděláme náplň.

Mezitím mi poslala sms kamádka Jana, jestli nechci zajít na oběd. Hodilo se mi to, máme sraz v pizzerii U divadla. Dala jsem si zeleninovou polévku minestrone a obě napůl pizza chléb (mají ho vynikající, křupavý, potřený česnekem se zapečeným parmazánem).
Pak akorát běžím pro Vikiho a jeho kámoše Davida a jdeme domů. Doma už na mě Erička čeká, jdeme na přefocení a aktualizaci do jedné castingové společnosti. Jednou u nich natáčela nějakou reklamu a vydělala si na pár věcí, po kterých toužila, tak třeba dostane zase nějakou tu příležitost. Chtěla jsem tramvají, protože metro úplně nemusím, ale jedeme trochu pozdě, tak nezbývá než jet tím metrem.
Metro se zastavuje skoro v každém tunelu, byť i jenom na chvilku a vyvolává to ve mě pocity úzkosti. Ve vzduchu je cítit spálenina z brzd. Uf, konečně stanice Karlovo náměstí. S úlevou vystupujeme z metra a ocitáme se na nábřeží. Dům ve kterém je agentura, je starý, neopravený a uvnitř tmavý a smrdí kouřem a starobou. Ve tmě blikají světýlka výtahu, který vypadá moderně, ale když přijede a otevřou se nerezové automatické dveře, zjišťuju, že je strašně maličký a klaustrofobní. Díky, jdu raději tři patra pěšky, zatímco Eri jede s nějakým cizím pánem výtahem. Hlavou mi běží katastrofické scénáře a vyčítám si, že jsem ji pustila výtahem s cizím člověkem. Ale všechno dobře dopadlo, paní v agentuře se ani netvářila nějak nepříjemně, přestože jsme měly skoro 15 minut zpoždění, a všechno jsme rychle vyřídily. Akorát musíme někam do bankomatu pro peníze, protože přefocení stojí stovku, a já mám v peněžence jenom 50 Kč a v tom fofru jsem zapomněla cestou vybrat peníze.
Díky tomu jsme si udělaly krásnou procházku po nábřeží směrem k Národnímu divadlu, pokochaly se pohledem na nejrůznější bárky koupající se v záplavě slunečního světla, na oslnivě jiskřivou hladinu Vltavy, na hejna pokřikujících racků a na lidi, kteří stejně jako my stojí v úžasu a obdivující tu nádheru.

Pak jedeme domů tramvají podél nábřeží do Holešovic a do Libně.
Nějak nás ta procházka vyčerpala a tak obě v tramvaji poklimbáváme.

Stavujeme se ještě do kaple, kde se konají přípravy na zítřejší karneval. Je tam jenom Sylva s maličkou Bětuškou, která se maminky drží jako klíště, pak jeden pán, kterého neznám a nakonec dorazila Anička M. Chvilku jim pomáháme nafukovat balonky, a pak Eri, která je dobračka od kosti, tam zůstává, aby jim pomohla,a já musím odjet na schůzku s převorem Břevnovského kláštera - páterem Siostrzonkem, s kterým jsem měla domluvenou schůzku v půl 6.

Akorát stihnu zajít domů, mrknout se na přesnou adresu, popadnout klíčky od auta a vyrážím. Dorazila jsem ve 1/4 na 6, mám spoustu času, tak jdu obhlídnout terén. Vstupuju na areálu Břevnovského kláštera, vlevo jsou prosklené stěny restaurace, vpravo zastřešené parkoviště a proti mě malý romantický domeček, na kterém je cedule se jménem ulice "Siostrzonkova". Stmívá se, a v oknech domečku se svítí a je vidět dovnitř. Mám to tam hezké, podél zdí jsou samé knihovny, na stolečku u okna křížek s Kristem a za hromadou knih je vidět vršek šedivé hlavy. Jestli to není přímo on, říkám si. Procházím okolo domečku ještě jednou bránou a už vidím vchod do kláštera, tzv. fortnu, přímo naproti velikému stromu, přesně jak mi popisoval. Vlevo se majestátně tyčí barokní bazilika svaté Markéty, svítící do tmy. Chvíli stojím v úžasu a zírám, a z té majestátnosti na mě jde chlad. Jdu se radši na chvíli zahřát do auta.

Přesně v 17:29 se vracím zpátky na sraz, co kdyby tam páter už byl a čekal na mě. V domečku sedí pořád ta samá šedivá hlava, nehnutě, napadlo mě, jestli to není socha. Ale po chvíli se hlava pohne. U fortny se nic nezměnilo, nikdo nikde. Procházím se po nádvoří, abych se zahřála, je zima jak v morně, v tom hrobovém tichu pak někde něco potichu zařachtalo, jdu se podívat. Pod zastřešeným parkovištěm malá shrbená postava nějakého asi bezdomovce oblečeného do hader sbírá a nakládá nějaké papíry.
Je půl a 10 minut, páter nikde.
Uvažuju, jestli se mám odvážit a zaklepat na dveře domečku, co když tam sedí páter a zabranej do práce na mě zapomněl? Ve 3/4 se odvažuju a klepu na dveře. Vychází štíhlý pán, páter to není, tak mu vysvětluju, že jsem měla sraz s páterem S. v půl, a jestli náhodou neví, kde by mohl být. Prý je asi v bazilice, má tu návštěvu z Broumova a šli se dívat na varhany. A prej mu zavolá že tu jsem a mám na něj počkat, vedle hlavního vchodu do kláštera jsou otevřené dveře a tam je teplo. Děkuji šedivé hlavě a jdu zkusit dveře. Jsou zamčené. Nikde nikdo a tak to vzdávám a odcházím. Páter nepáter, nehodlám tu dostat zápal plic.

Stavuju se u našich, diví se, že jsem tu tak brzo.
Maminka napekla slané tyčky na zítřejší karneval, ale nepřijde, protože ji bolí kyčelní kloub, tak aspoň odvezu tyčky. Tak jsme trochu poseděli, dala jsem si véču, poradila jsem našim, jak se rozebírá novej odšťavňovač, který si koupili ve slevomatu, ostříhám tatínka předpotopním stříhacím strojkem, který drnčí a vrčí jako vrtačka ale moc nestříhá, a vyrážím domů.

Pak jsem ještě umixovala krém na dort, chvilku ještě vyrábíme Vikískovu masku a pak odpadám do postele.

pátek 20. ledna 2012

Betky maturitní ples

Asi bych to ani nebyla já, kdybych nesháněla plesové šaty na maturiťák mojí nejstarší dcery asi tak 3 hodiny před jeho začátkem! I když přesněji řečeno, spíš jsem je vyměňovala. Šaty byly koupeny už na počátku ledna, ale jelikož mi je manžel zkritizoval (byly příliš krátké, nehodily se na ples, atd...) tak jsem si říkala, že je zkusím vyměnit za nějaké serióznější, k mému věku se víc hodící. A tak jsme vyrazili do obchodního centra Harfa.
Jak už to bývá, opravdoví lemplové mají štěstí. V obchodě měli celkem asi čtvery různé plesové šaty, z toho JEDNY, které mi byly a líbily se mi. Dlouhé. Společenské. A cenově přijatelné. I když jsem měla pocit, že mě obtahují tak, že musí při každém pohybu prasknout. Ale paní prodavačka mě ujistila, že se nemusím bát, že vydrží a že mi prý i sluší. No dobře, pokud vydrží šaty, vydržím i já, pomyslela jsem si, doplatili jsme rozdíl a vyrazili koupit doplňky. Měli jsme hotovo asi za 20 minut a pak jsme šli nahoru na vinné listy a gyros.
Doma panovala maximálně dusná atmosféra. Betka měla být v Lucerně v 5, byly skoro 4 a Eri, která slíbila, že jí udělá vlasy a makeup nikde. Nakonec dorazila, (byla někde s kámoškama, vlasy i makeup udělala (vypadalo to u nás i smrdělo jako v maskérně filmových hvězd.. nikdy jsem netušila, že máme doma tolik malovátek)!, hodila jsme autem Betku do Lucerny, protože hustě lilo a zničilo by jí to účes, a pustila jsem se do úpravy sebe. Ta mi nezabrala moc času, protože jsem si pouze namalovala chybějící obočí, na zbývající tři řasy na každém oku se nevyplatilo dávat řasenku, makeup nebyl, protože si ho Betka odnesla... nasadila jsem si paruku a zbývalo jenom vsoukat se do šatů. To se mi nakonec podařilo za vydatné pomoci Fafy a Eričky. Pak jsme se zdrželi asi 10 minut, protože Fafa hledal řidičák. Přemýšlela jsem, jestli nám skutečnost, že nemůže najít řidičák zabrání v účasti na plese, protože Fafa nemá rád nevyřešené věci a je schopný hledat, dokud to nenajde i za cenu toho, že se nikam nepůjde!
Nakonec jsem se do věci vložila já a řidičák mu našla - byl v jeho peněžence na obvyklém místě, ale překryt nějakou novou vizitkou :-)
V Lucerně by mohli zřídit saunu - zkonstatovala jsem, že se tam ohledně vedra, kouřma i vybavení snad nic nezměnilo od dob tátušky Husáka. Dokonce i mě, která jsem poslední dobou extrémně zimomřivá, tam bylo vedro.
Program byl ale fajn, promyšlený, bylo pořád na co se koukat.
Slavnostní proslov, stužkování, přípitek s profesory, předání darů třídním prof. (naše paní profesorka třídní dostala poukázku do lázní, porcelánový hrneček s pítkem a pruhovaný župan)- velmi vhodný dar, podle mého názoru - myslím, že každý profesor, který dovedl studenty k maturitě by měl dostat poukaz do lázní, ne-li rovnou do psychiatrické léčebny. Vždycky se program střídal s hudbou a tancem. Zaujalo mě předvedení latinsko amerických tanců - Betky kamaráda Honzy s partnerkou - 4. místo na MS! Byla jsem na něho hrdá!
Zatancovala jsem si s Fafou dva kousky, ale byla jsem maximálně otrávená, protože nám tancování spolu NIKDY nejde! Fafa je výborný tanečník, který v mládí vymetl všechny diskotéky a plesy v Tana, zatímco já jsem tancem nedotčená. Hráli rumbu a než jsem vůbec pochopila ten krok, Fafa už se mnou vytáčel kudrlinky a otočky a dělal různé nepravidelnosti v krocích. Přitom mi nahlas počítal do ucha: Ráz-a-dva, ráz-a-dva, RÁZADVA, OTOČKA-TEĎ!! Neboj, soustřeď se jenom na rytmus!!
Byla bych se ráda soustředila na základní krok, ale bohužel mi to vůbec neumožnil. Byla jsem úplně ztuhlá nervozitou, že nás možná někdo pozoruje, snažila jsem se pochopit vůbec základní krok, který jsem neuměla, zatímco se Fafa pokoušel o různé krokové variace.
Druhý kus nebyl o nic lepší - Charleston, a potom jsem to vzdala a šla si sednout. Zbytek plesu byl Fafa znuděnej, protože s ním nikdo nechtěl tancovat (Betka mu milostivě věnovala jeden tanec při sólech rodičů s maturanty), Eri tancovat nechtěla a já už potom taky ne. Tak jsme to tam nějak doklepali do 22:30, kdy měla vystoupení Betky třída. Bylo to nápadité a vtipné, ale pak už jsme jenom čekali na Betku, aby nám předala nějaké věci, a pak jsme šli asi v půl 12. domů. Fafa prohlásil, že příště musíme jít ještě s někým, že to byla nuda, protože neměl s kým tancovat ani s kým pít.
Nejhorší byla cesta k autu, které bylo zaparkované asi 500 m daleko. Erička měla boty s vysokánským podpatkem (já vím, že si pomyslíte něco o nevhodnosti takové obuvi pro 14letou dceru, ale zkuste sehnat něco rozumného, s mírným podpatkem, které by se jí navíc i LÍBILY, byly pohodlné a CENOVĚ DOSTUPNÉ!)a mě už taky pekelně bolely nohy, a navíc jsme vláčeli spoustu věcí.
No a nakonec jediná fotka, kterou jsme pořídili, i když jsem chtěla vyfotit víc fotek, ale Betka už se fotit nechtěla a navíc šaškovala, tak má smůlu a vypadáme tam takto:


Vánoce - celá rodina spolu :-))

Vtipné videjko z vánoc, kdy marně čekáme na zablesknutí samospouště, neb je omylem nastaveno video, aneb kouzlo nechtěného :-))
Naštěstí těch nastavených samospouští bylo víc, jinak bychom tam čekali asi dodnes!
Jinak je to jedna z mála fotek, kdy je celá rodina komplet pohromadě,
tj. naši, my tři sestry, jejich manželé a komplet děti. (Jedno chybějící dítě naštěstí na poslední chvíli doběhne :-)

úterý 17. ledna 2012

díky za každý den

kdy je člověku dobře!

Trošku jsem podcenila paclitaxel - paní doktorka mi o něm jenom s nedbalou elegancí řekla, že mi budou možná brnět ruce a trochu pobolívat klouby, a že se na to bere paralen.
Tak jsem si vesele vykračovala domů a v pohodě prožila pátek, a v sobotu, neděli a v pondělí mě to skříplo. Bolely mě hlavně kyčle, střílelo mi to do břicha a do zad. K tomu, abych se náhodou nenudila, mě ještě střídavě bolely různé jiné klouby, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Lehoulinkaté brnění v konečkách prstů, které mám, je jenom taková zanedbatelná legrácka.
Uvědomila jsem si, jak je asi lidem, kteří mají jakékoliv bolesti kloubů a to bez šancí, že by se to v budoucnu nějak výrazně zlepšilo.
Dnes ráno mi bylo o hodně líp, vystačila jsem s jedním ibalginem v 6 hodin ráno, pak jsem usnula a v 8 hodin mě Fafa vezl na cvičení na rehabilitaci.
Pak jsem byla schopná jít na oběd s kamarádkou z bývalé práce (Jarko díky, moc ráda jsem tě viděla! :-) a pak jsem si udělala radost, koupila jsem si dvě barevné fleesové mikiny - olivově zelenou a lila (nosím na doma takové podivné staré modely, které vypadají, jako bych je včera vyhrabala z popelnice... tak jsem si říkala, že se budu trochu snažit, aby na mě byl aspoň pokud možno snesitelnej pohled...) Taky jsem přestala mít ráda temné barvy, a ze všeho nejmíň mám ráda černou, kterou jsem dřív milovala. Naopak miluju světle fialovou, růžovou, jasně červenou, zelenkavou... prostě všechny jásavé barvy.
Za chvilku jdu pro Vikiho na bruslení, pak přijdou holky a bude zase veselo. Pozítří má Betka maturitní ples, takže pořád je na co a z čeho se těšit!

sobota 14. ledna 2012

5. chemoterapie - 13. leden 2012

a zároveň nová... lék - Paclitaxel

Ani jsem si předem nepřečetla příbalovej leták. Proč se dopředu znepokojovat něčím, co přijde (nebo třeba ani nepřijde)? Užívala jsem si každého dne, kdy jsem se cítila dobře a nač si otravovat život předem?
Se staženým žaludkem jsem nastoupila ráno v 8 hodin do ústavu radiační onkologie. Následovalo klasické natočení ekg, potom jsem šla k paní doktorce H., která se mě zeptala jak se cítím, odevzdala jsem jí výsledek z magnetické rezonance (mám trochu řídnutí kostí ale jinak je to v pořádku...mám prý užívat žvýkací kalcium) a zprávu nutriční terapieutky, pak mi řekla, že krevní testy jsou celkem v pořádku, akorát mám trochu sníženej hemoglobin a červené krvinky, ale že bílé krvinky /tudíž i imunita/ jsou sice pod normu, ale ještě to jde.
Pak mi řekla, že po téhle chemoterapii mě možná budou bolet klouby a brnět ruce a nohy, na bolest kloubů ale zabírá paralen.
Pak jsem nastoupila na stacionář, kde se podává chemoterapie.
Nejdřív jsem dostala premedikaci /dithiaden a dexometazon proti případné alergické reakci/ což trvalo asi hodinu, a pak mi dali infúzi paclitaxelu. Prý by se mohly objevit alergiecké reakce - dušnost, pocit horka v obličeji, svědění.. v první 1/4 hodině, mám jim to když tak ihned oznámit. Dívala jsem se na hodiny a snažila se moc si nepřipouštět nepříjemné pocity, ale čtvrthodina uplynula a nic se nedělo. Díky dithiadenu jsem byla ospalá a chvilkama jsem pospávala, a střídavě si četla Reflex. Infúze vlastního léku trvala 3 hodiny (takže celkem 4 hodiny i s premedikací), ale naštěstí jsem s sebou měla čaj v termosce a svačinu, tak jsem se nenapíchnutou rukou čas od času občerstvovala. Křeslo, ve kterém jsem seděla bylo polohovací, takže při zmáčnutí ovladače se vysunula podložka pod nohy a zároveň se opěradlo postupně sklapovalo do vodorovné polohy. Díky tomu všemu mi ty 4 hodiny docela utekly. Nedělo se nic zvláštního, akorát jsem měla trochu opici po tom dithiadenu.
Doma jsem něco snědla a pak jsem šla k Renči na canisterapii (terapie štěňátkem Jack Russel teriéra - Jackinkou). Jackinka mi důkladně olízala a okousala levou polovinu obličeje a předvedla mi pár nejnovějších kousků - vyskakování do vzduchu na zadních nožičkách a pád na záda, vyluxování plné misky masa za rekordní čas, aportíček vlašského ořechu, šplh po nohách a podobně. Zdržela jsem se hodinu, protože Renča se musela učit na zítřejší zkoušku, a šla jsem domů.
Doma si Erička vymyslela, že budem péct dort, a tak jsem se do toho pustily. Pak dorazil Fafa s Franckem ze SAPY (největší Vietnamské tržiště v Praze, přezdívané malá Hanoj, kde neplatí evropská pravidla silničního provozu a kde se dá sehnat všechno možné i nemožné...)a přinesli: velký pytel s jasmínovou rýží, krevety a nějaké zelené listy, pro které neexistuje českej název. Kluci se pustili do vaření, a do toho jsme my s Eri matlaly ten dort a krém. Pěkně jsme se tam ve čtyřech motali, ale nakonec se všechno zvládlo.

V 8 večer jsme usedli k večeři - bylo to vynikající - krevety v omáčce z vína, krůtí maso na kari (to jsem si nedala, bylo to moc mastné a moc kořeněné), zelené listy v osmahlé cibulce, jenom lehounce podušené, že zůstaly křupavé, k tomu výborná jasmínová rýže. Asi za hoďku přijela Juliette s klukama, a zůstali do půlnoci. Bylo to moc fajn, zasmáli jsme se, pokecali, akorát mi v noci bylo trochu blbě, protože jsem pojedla i trochu toho dortovýho krému, a na můj žaludek už to bylo dost silný kafe..
Ráno jsem se probudila asi v 7 hodin a tak jsem hodila Eričku na závody (sóla hip-hop) ve Vysočanech, pak jsem si šla lehnout a spala do půl 10.
Jinak se cítím docela dobře, akorát mám pocit horka v obličeji a když se kouknu do zrcadla, jsem tak jsem rudá, jak bych vylezla ze solárka. Možná že bych si přece jenom měla přečíst ten příbalovej leták ;-)

středa 11. ledna 2012

léčitelé - pokračování

V předposledním posledním příspěvku jsem psala o léčiteli - panu Jirkovi. Zavolal mi sám v sobotu, zrovna když jsem byla na magnetické rezonanci. Našla jsem od něj nepřijatý hovor.
Volala jsem mu včera večer. Nakonec se z toho vyklubal rozhovor na 1,5 hodiny. Měl příjemný hlas a po hlase působil důvěryhodně. Vyprávěl mi všechno možné, od své vlastní zkušenosti, přes vysvětlení různých svátostí v katolické církvi, až po různá doporučení pro mě. Bylo to vlastně takové dlouhé kázání, které jsem jenom občas přerušila nějakým dotazem nebo komentářem. bylo to takové páté přes deváté, docela na přeskáčku, s některými věcmi jsem se úplně ztotožnila, s některými jsem bytostně nesouhlasila.
Co z toho vyplynulo pro mě?
Doporučil mi, abych šla ke zpovědi. Doslova řekl: být na vašem místě, neváhal bych ani minutu a šel bych ke zpovědi, napsal bych si všechny hříchy na kus papíru, za celý svůj život, všechno na co si vzpomenete... a klidně bych se vyzpovídal úplně ze všeho, i když by ta zpověď měla trvat třeba 12 hodin...
(no vzhledem k tomu, že bylo 10 hodin večer, tak bych asi těžko hledala kněze, který by mě ihned vyzpovídal ;-)
Bylo to něco, o čem už jsem uvažovala dlouho před tím, a co mi trochu v naší církvi chybí.
Na začátku našeho hovoru mi doporučil, abych se ozvala tomu druhému léčiteli, panu Otovi, a já jsem se ho ptala, jaký je duchovní směr pana Oty. Řeka jsem mu, že jediné kriterium pro někoho, kdo mě má léčit jinak než klasickou medicínou je, aby to léčení, ta síla byla od Pána Boha, protože mám pocit, že je spousta cest a mnohé z nich jsou zavádějící. Vyprávěla jsem mu o mojí zkušenosti s makrobiotikou a čáínskou medicínou a to, že si nemyslím, že by na makrobiotice bylo něco samo o sobě zlé, ale že jsem se příliš upnula na metodu místo na to, abych spoléhala na samotného Boha.
P. Jirka s tím souhlasil, a dal mi za příklad Reiki (pro ty, kdo to neznají velmi stručně - jedná se o metodu léčení přikládáním rukou, kdy se léčitel Reiki před tím duševně napojí na kosmickou energii). Vyprávěl mi o tom, že učitelé Reiki se otevřou jekékoliv energii z kosmu, a tím do sebe mohou vpustit jak dobrou tak i špatnou energii... a navíc, učitelé kteří "zasvěcují" nové žáky, si je shromáždí v kruhu okolo sebe, a napojí se na energii těch nových adeptů a že už zůstanou navždy na sebe napojeni.
Já jsem mu řekla, že jsem se jednou zúčastnila kurzu Reiki a že obdržela zasvěcení do Reiki 1. stupně, a že jsem to tenk rát považovala za neškodnou metodu alternativní léčby, ale že mám těď pocit, že se toho "napojení na něco nebo někoho" chci zbavit. Nechci, aby mě něco svazovalo nebo táhlo zpátky v mé duchovní cestě.
P. Jirka mi k tomu řekl, že se můžu za to modlit nebo jít ke zpovědi, nejlépe obojí. A ohledně pana Oty, zná ho dlouho a je si jistý tím, že je to člověk, který žije podle Božích přikázání a který dělá vše z lásky k bližním. (vsuvka: ano, bere za to to peníze, ale musí taky jíst a z něčeho platit složenky...).
Pan Jirka se potom rozhovořil o modlitbě. "Můžete se modlit za určité věci, a Pán Bůh vás může vyslyšet. Ale lepší je modlit se "buď vůle tvá" a pak to bude pro nás úplně to nejlepší. Jednou ke mě přišel pán, který měl ve žlučníku 36 kamenů. Měl těžký zánět žlučníku, obrovské bolesti, a nemohli ho operovat kvůli tomu zánětu, museli počkat, až zánět ustoupí. Měl doma ženu, která se po celou tu dobu o něho výborně starala. Pak šel ke mně, a přišel domů a nic ho nebolelo. První co udělal bylo, že zmlátil tu svoji hodnou ženu. Tady je vidět, že by bývalo pro toho člověka lepší, kdyby si prošel tím utrpením, než že byl hned uzdravený..."
Pak mi povídal o tom, že lidé mohou být na různých duchovních úrovních. "Já jsem četl Bibli nesčetněkrát, a pokaždé jsem tam našel něco úplně nového, co jsem při minulé četbě nenašel. Proto může každý člověk, který čte Bibli tam najít něco, co ho osloví právě na té jeho duchovní úrovni... Čtěte denně Bibli, ta četba způsobí, že budete pořád ve spojení s Bohem. Stačí třeba jedna stránka denně."
(vsuvka: před spaním jsem otevřela Bibli, jen tak namátkově, na 2. list Janův - Varování před Bludaři..verš 7: "Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí,neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v tle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist.....Kdo zachází dále, než je učení Kristovo, a nezůstává v něm, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho, kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.")
Na téma léčitelé a různé metody mi říkal, že život je jako rozvětvenej strom, s kořenama a bohatou korunou, a úplně nahoře je to největší světlo, největší energie - Bůh. Pokud se upneme na nějakou metodu, nějaké učení, např. makrobiotiku, tak to je jako když vylezeme na jednu větev a celý život zkoumáme tu větev, lístek po lístku, kůru, apod.. ale výš se nedostanem.
Pak říkal, že když vznikne nemoc, tak ta nemoc má své příčiny, a vždy na samým vrcholu stojí "nejjemnější vibrace", to je duchovní zdraví pak jsou "hrubší vibrace" - to je duševní zdraví a "nejhrubší vibrace" je tělesné zdraví. A vždycky je dobré začít léčit ty jemné vibrace, to jest duchovní zdraví. Často potom dojde k uzdravení těla. (což odpovídá biblickému pojetí).
Jinak on sám o sobě říkal, že veškeré schopnosti, které má jsou mu dány od Ježíše Krista, on sám patří Ježíši a nikomu jinému.
Proto když za ním chodí lidé, aby mi poděkovali nebo přinesli nějaké dárky, tak jim říká, poděkujte tomu nahoře, ne mě, ode mě jste nic nedostali.
(Kamarádka které mě s ním zkontaktovala říkala, že nebere žádné peníze, a když už mu někdo něco vnutí, tak si to chce odpracovat).
Pak říkal ještě i jiné věci, které jsou pro mě těžko stravitelné, například o katolictví, například, že katolické kostely jsou plné andělů a že vpředu u oltáře je obrovské jasné světlo a tím je sám Ježíš, který je tam přítomen. A v evangelickém kostele prý žádné anděly neviděl.. A když se prý vracejí lidé ze mše, tak mají okolo sebe tak obrovskou auru, že každý, kdo takového člověka potká, se tou aurou nabije... a že při svatém přijímání člověk přijme tělo Kristovo a tím je "živ" minimálně týden, a že kněží jsou prostředníky Boha, kteří jimi jsou i přesto, že jsou všelijak hříšní.
Vyprávěl mi v podstatě celý svůj životopis... jak se mu v mládí stal úraz hlavy ¨, prožil klinickou smrt a když se z toho dostal, tak začal viděl, cítit a prožívat věci, které byly divné a neobvyklé. Proto se objednal k psychiatrovi, ale mezitím se mu dostala do ruky nějaká budhistická kniha, která popisovala přesně to, co on prožil. K psychiatrovi proto nešel, a začal studovat Budhismus.
Po nějaké době ho ale Pán přivedl do katolického kostela. Přesto, že o katolících neměl valné mínění, viděl strejce, jak jdou z kostela rovnou do hospody, apod,. Ale přesto ho tam duch Boží vedl. A pak byl pokřtněý, když byl poslouchat papeže na Letenské pláni a strhl se strašný slejvák a nezůstala na něm nit suchá. A tohle byla velice silná duchovní zkušenost a on ji považoval za křest.
Pak se radil s jedním knězem, který pro tento případ našel postup, že ho pokřtil pro jistotu ještě jednou s tím, že "pokud nebyl pokřtěn, tak ho tímto křtí".
Na téma léčení skrze Ježíše mi řekl, že měl jednou vidění, kdy viděl spoustu andělů, jak tkají nádherné, zářící sněhobílé plátno. A on to dlouho pozoroval a potom v nestřežené chvíli šel a zkusil taky tkát to plátno. Ale k jeho hrůze to plátno, které utkal bylo úplně černé. Zhrozil se toho, co udělal a bál se že ho andělé potrestají. Pak k němu přišel jeden z těch andělů, a řekl mu, ať už to nikdy nedělá. Pak opravil to černé plátno a změnil je na bílé.
A on tenhle sen, tohle zjevení považuje za svoje životní krédo, nefušovat andělům do řemesla. On není ten, který tká to bílé plátno.


No, to je v kostce to, na co jsem si vzpomněla. Bylo toho ještě mnohem víc, co mi řekl, ale tohle je asi to nejpodstatnější.
Uvědomila jsem si, že jsem žila v hříchu, k když jsem se (občas) modlila za odpuštění. Ale cítím, že moje duše potřebuje vygruntovat.
V noci jsem se budila a napadalo mě, co jsem za ty léta dělala špatně. Brečela jsem, ale ne lítostí, byly to slzy úlevy.


Dnes ráno jsem šla na neurologii, kde mi paní doktorka řekla výsledek z magnetické rezonance (vyšetření páteře) - je to negativní, žádné ložiskové změny. Děkuji ti Bože!!

čtvrtek 5. ledna 2012

léčitelé a jiní...

aneb přepošli to 12 lidem a vše se vyřeší!
------------------------------------------

Nemám odvahu nepřeposlat. A děkuji, že to přišlo.
Soustřeď se na následující větu:
Boží vůle Tě nikdy nevede na takové místo, kde by Tě
jeho milost nechránila, něco dobrého se stane s tebou i dnes, nějaké
novinky, které čekáš.Prosím nepřerušuj to, jen 27 slov:
"Můj Bože, procházej po mém domě, seber všechny moje
starosti a choroby,prosím zachraň a uzdrav mojí rodinu, ve jménu
svém."
Pošli to 12 přátelům včetně mne. Požehnání přijde, nové
zaměstnání, dům, manželství, nebo hmotné úspěchy.
Nepřerušuj ani se neptej, je to zkouška.
Zastav se na chvíli v tom, co právě děláš a pošli to
teď 12 přátelům.
.....nemám odvahu to přerušit.....všechny zdravím
------------------------------------------------------------

tenhle email mi přišel včera od mojí kamarádky. Jak snadné, pošlu to 12 lidem včetně odesílatele a konečně budu mít ten vysněný dům na venkově! Neřku - li zdraví! Nejlépe obojí najednou! A k tomu ještě hmotné úspěchy, a zaměstnání.. (po tom zas až tak moc netoužím ;-))

Poslední dobou mi přicházejí do cesty podobné - nevím jak to nazvat - návnady. Takhle je ve své podstatě velice jednoduchá. Ale jsou i podstatně rafinovanější, a já jsem se na některé z nich chytila/skoro chytila.

První z nich byla čínská medicína/makrobiotika. Nemám absolutně nic proti čínské medicíně ani proti makrobiotice. Ale nepodařilo se mi rozpoznat, že je tam chyták. Musíš denně: po probuzení provádět duševní cvičení - vizualizace, pak vstát, cvičit, uvařit si polívku SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM VE SPRÁVNOU DOBU, potom 20 minut meditovat, potom jít a připravit si SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM VE SPRÁVNOU DOBU oběd, po obědě odpočinek a vizualizace, pak procházka, pak si dát na prsa obklad z nastrouhaných brambor (nechat působit dvě hodiny), potom jít a uvařit si SPRÁVNÝM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM VE SPRÁVNOU DOBU večeři,pak cvičení, vizualizace, ulehnout a spát.
Jakákoliv odchylka se trestá. Neuzdravením.
Dokud jsem zvládala jakž takž provádět všechny tyto úkony, tak mi to dávalo naději.
Ale v momentě, kdy jsem byla slabá a bylo mi špatně na to, abych vařila tím jediným správným způsobem, najednou jsem ztratila oporu. Jako by se pode mnou zlomilo to stéblo, kterého jsem se chytala.
A v tu chvíli jsem se ocitla duševně na dně. Do té doby, než jsem pochopila, na koho a na co jsem se to spoléhala...
Díky Bohu a modlitbám, které za mě vysílali moji rodiče i ostatní moji blízcí, jsem opět nabyla duševního klidu.

Mezi svátky mi jedna moje blízká kamarádka popisovala, že měla nedávno velké psychické i tělesné problémy. Určitou shodou náhod potkala nějakého muže, který je prý léčitel. Těch zvláštních schopností nabyl po úrazu hlavy na kole v mládí. Ten pán si s ní asi dvě hodiny povídal, je to silně věřící katolík, modlí se, chodí na poutě, postí se apod. Nechlubí se svými léčitelskými úspěchy, nebere žádné peníze, a už vlastně ani nebere nové pacienty. Ale kamarádce podstatným způsobem pomohl, vlastně po tom pohovoru s ním se její problémy vyřešily. Kamarádka mi říkala, že to považuje za zázrak. A velice mi ho doporučovala, říkala, že by mi mohl pomoct a že se ho zeptá, jestli bude ochotný mě vzít a konzultaci.
Neměla jsem v podstatě nic proti.
Po pár dnech jsem se s ní setkala a ona mi říkala, že s panem Jirkou mluvila, že mu jenom řekla, že má jednu kamarádku a chtěla se ho zeptat, jestli by mě mohl vzít a on ji prý ani nenechal domluvit, opřel se rukama o stůl a řekl: "Tak ta vaše kamarádka, ta má obrovskej problém se svým sebevědomím. A všechny její zdravotní problémy plynou z tohoto problému... A hlavně, ta už tu měla bejt před dvěma měsícema!"
A prý že se mu mám ozvat po 2. lednu, že odjíždí do Rumunska na nějakou pouť.
Nějak se mi na to celém něco nepozdává. Ehm.. problémy se sebevědomím možná mám, možná nemám, řekla bych, že skoro každej občas má problémy se sebevědomím. Možná byla jeho diagnóza na dálku správná. Ale co znamená to, že jsem u něj měla být před dvěma měsícema? Znamená to, že už je pozdě? Že už pro mě nemůže nic udělat?? Hodně mě to rozhodilo. Chtě něchtě jsem se k tomu pořád v myšlenkách vracela. A pak jsem si říkala, komu vlastně věřím? Kdyby Bůh chtěl, abych šla k tomuto člověku před dvěma měsíci, neposlal by mi ho do cesty už dřív? A opravdu Bůh potřebuje zrovna pana Jirku k tomu, aby uzdravil moje sebevědomí a tím pádem i celou mě?
Nicméně 3.ledna jsem mu zkoušela volat. Nebral to. Pak jsem zkoušela volat ještě 4. ledna a nakonec jsem mu poslala krátkou sms. Zatím neodpověděl. Už ho dál kontaktovat nebudu.

Pak jsem dostala několik dalších kontaktů na různé léčitele. Mezi nimi i na jednu paní, která UZDRAVUJE RAKOVINU ve 100% případů. Ale bohužel mám smůlu, protože ta paní má objednací lhůty minimálně jeden rok. Je tudíž potřeba se k ní pro jistotu objednávat ještě dokud jste zdraví ;-)

neděle 1. ledna 2012

SILVESTR

byl velmi klidný. Dopoledne jsem měla jednu návštěvu - kamarádku Aničku, pak jsem zašla k Renči, a pak už jsem jenom odpočívala. Odpoledne odešla Erička s Tinkou k Barči, Betka odjela k jedné kámošce zhruba ve stejnou dobu, a Fafa s Vikískem šli k jedněm známým, kteří je pozvali. Já jsem plánovitě nešla nikam a strávila jsem velice příjemný Silvestr v posteli s časopisem, ohřívací láhví a kočkou.
Takže všem kdo tenhle příspěvek čtou, přeju ZDRAVÍ, KLID A POKOJ V DUŠI, OPTIMISMUS, VÍRU A LÁSKU.

a to nejenom v roce 2012.

.... a DÍKY ZA TO ŽE NA MĚ MYSLÍTE A POVZBUZUJETE MĚ!