du-dum, du-dum, du-dum dududududum...rachotí metro v tunelu, a já pozoruju lidi okolo, někteří mají igelitové tašky Billa s cinkajícím obsahem, někomu z tašky čouhají petardy, někteří už mají docela naváto a hlasitě se baví, a já sedím směr Smíchovské nádraží a přemýšlím, kam asi kdo z cestujících míří a co bude asi tak dělat. Vypadá to na samé domácí oslavy. Přemýšlím, jak bych si takovou ideální oslavu Silvestra představovala já. Vlastně nevím... určitě by mě lákal nějaký noční výstup na Sněžku nebo něco podobného.
Ovšem jít na koncert Ondřeje Havelky a Melody Makers na Silvestra je fakt pecka. Přemýšlím, co bych udělala, kdyby po koncertě O. Havelka pozval Páju s rodinou na oslavu a mě by pozval tak nějak ze soucitu, a já bych to pozvání přijala a pak si připadala jako nějaká p... která se všude nacpe. Tak vymýšlím, co bych v takovém případě řekla, a metro zrovna vjíždí na Nádraží Smíchov, a já přestupuju na autobus směr Bránické divadlo.
Před vchodem do sálu rozdává slečna malé lahvičky se sektem s přáním všeho dobrého v novém roce. Je to milé, taky jí přeju. A potom začíná koncert, nepřetržité dvě hodiny emocí, smíchu a dojetí. Aspoň na mě to tak působí. A dnes zrovna hrajou docela melancholické kusy, protože prej konec roku není žádná sranda, je to vlastně docela smutná záležitost, jak poznamenal pan Havelka.
Koncert končí, po standing ovations a několikerém vytleskání kapely zpátky na pódium, dvou přídavcích a nezbytné "květonošce", které dneska nevrátili květiny, to asi protože je ten Silvestr, jsme se s Pájou sešli u východu z divadla. Pája se mi omlouvá, že byli pozvaní k Havelkům na party, jestli mi to nevadí. Samozřejmě že mi to nevadí, naopak docela mi spadl kámen ze srdce a tak se loučíme, přejeme si všechno dobrý do novýho roku a já frčím autobusem zase zpátky. Je to zvláštní pocit, být sama na silvestra a na okamžik zalituju, že jsem nejela s Fafou a s Vikískem do toho Německa. Ale když si představím ten rámus, spoustu lidí, který neznám, a pak nějaké improvizované spaní-nespaní někde, tak jsem ráda, že jsem se rozhodla nejet nikam.
U východu z metra jsou cítit petardy. Vdechuju mrazivý vzduch a vnímám zvláštní atmosféru. Někteří nedočkavci už pouští petardy a tak se všude ozývá vzdálené dunění, hvízdání a syčení. Na chvilku jsem se ocitla v pokušení vzít foťák a jít někam do centra fotit, ale pak mě to nějak přešlo, asi by to nebylo úplně bezpečné, hihi. Dorážím domů, odemykám a vidím nepřijatej hovor od Terezky. Tak jí volám a ona, že prej je večer sama, že jde na party až od 8, jestli bych na chvilku neměla chuť se stavit.
Tak jsem s radostí přijala pozvání, popadla láhev sektu Prosecco, kterej jsem dostala od Majky a vyrážím. Zdržela jsem se asi 1,5 hodiny, vychruply jsme celou láhev, určitě to bylo něco kvalitního, protože jinak sekt moc nemusím, ale tohle mi fakt chutnalo, a asi dvě hoďky jsme si povídaly o všem možném. Pak jsem to ukončila, aby Terka mohla odjet na svůj večírek a jdu domů.
Doma mi ještě volala Miluška, plakala do telefonu, že kočka Míša, které je 16 let, je nějaká špatná, a tak jsem s ní rozebrala zdravotní stav kočky a snad ji i trochu uklidnila.
Chvilku čumím do facebooku, nic zvláštního se neděje, sjedu novinky na Seznamu a jdu s knížkou spát. Zavolám Lauru (dnes si můžu tenhle luxus dovolit, když tu není Fafa) kočka běží až se jí špek na břiše natřásá, hupne vedle mě na polštář a začne hlasitě příst. Prostě pohoda.
Stejně se mi klíží oči, a tak napolo usínám, vzbudí mě až petardy o půlnoci, z ulice se ozývá křik, řinčení rozbitého skla, bouchání ohňostrojů, ale z okna nic nevidím, tak si jdu zase lehnout.
No a tak začal 1. leden 2013, a postupně se začnou prodlužovat dny a pomalu nastane jaro.. a vlastně všechno je tak, jak má být.
A tak poslední den v roce jsem vděčná za všechno co se stalo minulý rok a doufám, že i ten příští rok nás bude Pán Bůh provázet.
