Jasan

Na Seči je jako každé léto krásně. Cvrčci cvrkají, ptáčci čiřikají, les voní borovicovou kůrou, podhoubím a tajemnými přísliby. Toto léto je u nás docela šrumec, mám tu dva kluky od našich kamarádů, aby kluci nemuseli trávit týden v rozpálené Praze, a mám tady sestřenku Věrku s 14 letým Ondrou, s kterým mává puberta a notně mamku trápí. Do toho naše Betka s Kryštůfem, Erička, její kamarádka Káč a Viki.
Ve středu večer starší děti vymyslely pro ty mladší večerní „bojovku“, šli jim schovat nějakou sladkost na židovský hřbitov. Nějak se to protáhlo a bojovka začíná v 10 večer. Trochu jsme se s Věrkou vynervovaly – ve fantazii mi začaly vířit auta řízená opilými šílenci, kteří by se mohli přehnat lesní cestou a smést naše miláčky, a tak jsme je z povzdálí sledovaly. Cestu jsme nepotkali ani jediné auto, děti bez problémů došly na hřbitůvek, našly sladkost a v pohodě kráčely domů a svítily si přitom silnou LED baterkou. Když jsme došly k hospůdce Pod Drnem, poslaly jsem děti domů a šly si dát jedno „malé pšeničné“. U stolu naproti baru seděla partička rozjařených hostů a jeden chlápek s kytarou, který na nás začal povykovat, ať si jdeme sednout k nim. Moc se mi nechtělo, ale v podstatě nešlo odmítnout aniž bychom nevypadaly jako nějaké namyšlené fifleny. Chlápek s kytarou se představil jako Jasan, vedle mě seděl kamioňák Jirka a vedle Jasana seděla slečna, která měla docela notně naváto. Jasan chvíli hrál a zpíval – nejdřív jsem si myslela, že to je takový ten tábornický šumař, který jakž takž zahraje pět akordů, a k tomu zpívá docela falešně, k tomu ty písničky míchal jednu za druhou, pletl slova a přidával si vlastní. Nepřišel mi moc vtipnej, byl docela na mraky a navíc se nějak zaměřil na mě, začal mě skenovat pronikavým pohledem a nejdřív se mě ptal, proč se tvářím tak naštvaně, pak se mě ptal proč furt házím patkou (protože mi ty zasraný vlasy lezou do očí!), a pak mě začal parodovat, že se nějak tvářím a jestli prej jsem nervózní. (Nervózní jsem byla z něj, protože jsem měla pocit, že mi kouká až do mozku a čte mi každou myšlenku….) Tak jsem se ho zeptala, proč se do mě furt naváží a jestli má nějakej problém. Nějak jsme si to vyříkali a tak se pak zaměřil na Věrku, různě jí lichotil a pak si nás obě měřil a prohlásil, že Věrka je hezčí. A přitom mě ubezpečoval, že jí fakt vážně nebalí!
Asi po dvou pivech jsem se docela uvolnila a zjistili jsme, že na tábornického šumaře má příliš dobrou kytaru a že výborně hraje, pouze jeho pěvecké schopnosti byly alkoholem trochu poznamenané. Po nějaké době jsme našli spolčené písně, a ledy se docela prolomily. Zpívali jsme Hallelujah, Dům v New Orleans,Tulácký blues, Marionetu… a Jasan mě začal povzbuzovat ať zpívám víc nahlas. Přitom mě doprovázel na kytaru a zpíval druhý hlas, a pak mi řekl, že dobře zpívám, což mi udělalo neskutečnou radost! Mnohem větší, než kdyby mi řekl, že jsem kdovíjak krásná. Pak jsme zpívali refrén od New Orleans a on mi řekl ať zpívám nahlas, ať si zařvu! Tak jsme řvali spolu a myslím, že jsme byli slyšet až na druhém břehu české přehrady. Byl to krásný zážitek, Jasan trochu vystřízlivěl a pak střídal smutné písničky s veselými, vyprávěl vtipy a mezitím jsme si povídali. Pak řekl něco, z čeho mi přeběhl mráz po zádech, jen tak mezi řečí utrousil, že má rakovinu slinivky a že se v podstatě loučí se životem. Vzal moji ruku a položil mi na místo pod hrudní kostí, kde jsem ucítila bouli. Nechtěly jsme tomu s Věrkou věřit, ale on nás nepřesvědčoval a zazpíval nám svoji vlastní písničku „Už mi zbejvá jen pár dní“ krásnou a smutnou. Nenápadně jsem si ho prohlížela a když jsem viděla tu jeho vyhublost, vystouplé lícní kosti a zapadlé oči, které se ale dívaly ironicky a pronikavě, nějak jsem cítila, že asi nelže... Přes to všechno z něho sršela energie, humor a podobný typ lidového herectví, jako má třeba Bolek Polívka.
Seděli jsme tam až do svítání… asi do 5, nebo půl 6. Říkal, že má sebou jenom auto a kempingovej stoleček a že takhle cestuje všude možně, po Čechách i po cizině, zpívá různě po hospodách jen tak pro radost a nebo s bluegrassovou kapelou a že zítra budou zpívat s celou kapelou Pod Drnem. Pak nás šel vyprovodit a já jsem docela dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak může člověk, který má takovouhle diagnózu být takhle nad věcí a mít tolik energie a optimismu a dokáže bavit lidi okolo sebe.
Další den byl Pod Drnem koncert jejich kapely, Jasan byl naprosto střízlivý a hráli od 7 až dlouho do noci, šla jsem tam na chvilku, ale protože jsem byla notně nevyspalá, zabalila jsem to asi v 10 a šla spát. Věrka tam byla opět asi do 5 do rána, říkala mi, že si s Jasanem povídali celou noc a zjevně si padli do noty.
Další den přijel Fafa a večer jsme si všichni šli sednout Pod Drn. Ten večer podal Jasan neuvěřitelnej výkon, protože se mu podařilo nenásilně vyšachovat táborového brnkálistu, a to tak, že nejdřív se ho velice slušně zeptal, jestli by nemohl zahrát jednu píseň, a pak nechal hrát jeho, a pak řekl, že zahraje jednu, a zahrál tři, a tak to šlo až do té doby, než to chlápek dočista vzdal a pole ovládl Jasan. To co předváděl několik hodin, bavilo komplet celou hospodu, brečeli jsme smíchy, napodoboval různé populární umělce, vyprávěl vtipy, a do toho zpíval a hrál – všechno měl v hlavě, nepotřeboval zpěvník. Nakonec dali s Jirkou – majitelem – Lojzu a Lízu, Jirka hrál Lízu a pisklavým chraplavým hláskem vyřvával „vem si vědro milý Lojzo… tak ji ucpi milý Lojzo…“ a my jsme padali pod lavici smíchy.
Další den měl Jasan odjet na nějaký koncert, jenže asi si to rozmyslel a večer opět seděl pod drnem. Hrála tam nějaká jiná country kapela a bylo úplně obsazeno, takž jsme to vzdali a šli zpátky, ale Jasan nás dohnal a řekl, že nám tam drží místa, že sedí u nějakých starších lidí a že oni jsou ochotní se sesednout abychom se tam vešli i my. Jenže kluci – Fafa s Frankem mezitím odešli domů, a tak jsme se dohodli, že Věrka si tam půjde s Jasanem sednout a já půjdu domů pro ostatní. Ale Fafa s Frankem už měli otevřenou láhev vína a nakrájený salám a ani v nejmenším se jim nechtělo kamkoliv chodit. Tak jsem Věrce zavolala, ať se nezlobí, ale že zůstanu doma. Věrka řekla, že tam teda chvilku zůstane, a že tam dorazil i strejda Tomáš a že si tam dá jenom jedno pivko a přijde domů.
Šla jsem si lehnout docela brzo, protože jsem byla unavená a nedospalá ještě z předminulé noci… Ráno- už bylo skoro světlo - jsme slyšela před domem hlasy, Věrku, Ondru a Jasana. Koukla jsem se na hodiny na mobilu – bylo asi 5 hodin. Pak šli dovnitř a slyšela jsem je, jak si povídají v „krbovně“. Pak jsem opět usnula.. Ráno – byla neděle jsem vstala a jela s našima do Vilémova do kostela…když jsem se vrátila, Věrka už měla sbaleno a odjížděla k tátovi na Klokočov. Měla červené oči, a ještě než odešla, tak mi říkala, že si s Jasanem povídali a že je to pravda s tou rakovinou slinivky, a že už je smířený s tím, že tu dlouho nebude, a že se těší že půjde za maminkou, která mu umřela v 15 letech a do té doby, že si chce užít naplno života, zpívat a hrát až do úplného konce.. Že se mu snažila říct o Bohu, ale že není věřící, i když věří v to, že po smrti něco bude.. a snažila se mu říct o alternativní medicíně, makrobiotice.. ale on už se prý nesnaží o nic, jenom chce využít na maximum toho času, co mu zbývá. Řekl, že jí nemůže nabídnout nic než přátelství, a že se můžou občas vidět, a že může učit Odru hrát na kytaru. Ondrovi se Jasan hodně líbil a úplně se nadchl pro hraní na kytaru.
Napadlo mě, že my, co si myslíme, že máme život pod kontrolou, že „máme víru“a že víme, jak žít, si možná spíš od tohoto člověka můžeme něco vzít, než mu něco předat. Jeho optimismus, radost ze života, srandu a smích, kterou rozdává plnými doušky… Jasane, budu se za tebe modlit, abych tě tady za rok slyšela zase hrát!!!