Den se odvíjí v rytmu mých „povinností“. Ráno chvíle mentálního cvičení, pak vstát, vypít lék, zacvičit si orgánovou sestavu, nasnídat se, pak sprcha, oblíct, atd..a pomalu nastává čas připravovat si oběd, pak přichází naši s Pájou, přinášejí Čínu z nedaleké restaurace, úplně se mi ježí chlupy na těle když vidím tu nálož kancerogenů (fakt už jsem docela slušně zblbla), jenom tak ze zajímavosti jsem ochutnala miniaturní kousíček jedné omáčky a málem mě porazila chuť tisíckrát přepáleného omastku, ostatní si pochutnávají na smaženém kuřeti, pečené kachničce, jakýchsi šanghajských nudlí s neidentifikovatelnou černou omáčkou…říkám že „čínská kuchyně“ určená pro Čechy je součást promyšlené čínské kampaně za genocidu českého národa.. Číňani potřebují náš prostor a naše byty.
Ale jinak je sranda, vypravujeme staré rodinně historky, smějeme se. Tatínek pak chce zpívat píseň „Buď žehnán svazek ten… když rozchod nastává, nám v srdci teskno je, však nelkáme neb zůstává shledání naděje..“
A Pája s maminou ho prosí, ať tuhle píseň nezpíváme, že budeme všichni brečet, a maminka zarecitovala něco jako „ až všichni vůkol budou lkát, a já na smrtelné posteli ležet…“ tak jsme se jí zeptali co to je, a ona řekla, že jí to kdysi dávno nějaká praštěná spolužačka napsala do památníčku, a tatínek se urazil, že připodobňuje tuhle krásnou píseň k nějaké pitomé veršovačce z památníčku.
Nakonec se všichni společně fotíme a pak vezu Páju i s našima na Černý Most, kde má sraz s kamarádkama, které jedu do Drážďan a odtud jí letí letadlo na Korfu.
Pak jdeme nakoupit do Lidlu a vezu naše domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat