V Gruibingen

Tak jsem od včerejška u Máji v Gruibingen. Je to dovolená v pravém slova smyslu. Totální idylka, vůně posečené trávy a pivoněk u fary, lenošení v houpačce, čtení, spaní a nicnedělání. Noemi mě provedla po okolí a všechno mi ukázala, s Liou jsme odpoledne svedly vodní bitvu. Dietmar připravuje na večer grilování. Doufám že to doma beze mně zvládnou (člověk si občas připadá nemístně důležitej;-))

můj nový domov - hotel "fara"

jako v pohádce

fara a louka patřící k faře (zdaleka ne celá :-))

připomíná mi to tu Jeseníky

kostelní věž

Lia a děti ze sousedství

počasí na koupání jako stvořené!

Levitace :-)

Zahrada, v pozadí stodola, která voní uvnitř senem.

Noemi a Lucky

Procházka v potoce

Májiny saláty

27.5.

Nějak to letí. Už mám skoro měsíc po operaci... Chodím na rehábku, snažím se masírovat jizvy, ale pořád si na to nerada sahám. Jizvy jsou tuhé jako provazy a připadá mi, že mám sešitou kůži nějak šejdrem jakoby sešili dva kusy kůže, které k sobě nepasujou. Učím se s Eričkou fyziku, chemii, snažím se kontrolovat Vikimu úkoly, začala jsem znovu s makrobiotikou... ale ne úplně dogmaticky.. například dnes jsem snědla kousek dortu od Dagmarky.. Dádo jestli to čteš, byl výbornej!!! Mám teď období kdy se mi nechce moc psát. Nemám moc inspiraci. Tak sem aspoň hodím fotku z jednoho fajn výletu...

není nutno, není nutno...

Trochu jsem si upravila známou písničku na:"Nemít prsa, nevadí!" Jak se říká, člověk si zvykne na všechno, i na smrt. A se mnou je to lepší, dalo by se říct den ode dne. V sobotu jsme byli s Fafou, Vikim a jeho kámošem Páťou v obchodním centru Šestka, kde jsme kluky nechali na výstavě Lega a s Fafou se šli kouknout po nějakým oblečení na mně, protože prakticky nemám nic na léto, všechno na mě visí. Po asi hodinovém vybírání a zkoušení jsme koupili několik nových modýlků pro mě, což mi hodně spravilo náladu. Fafa byl zlatej, trpělivě na mě čekal před kabinkou, nosil, držel, radil a hodnotil, a co bylo pro mě strašně důležitý - chválil. Zjistila jsem, že když si koupím např. košili šikovně nařasenou na hrudníku, tak že to ani nepůsobí divně a že v tom klidně můžu vyrazit mezi lidi. Tak teď se raduju z nových kousků, a cítím se fajn. Nakonec vůbec není k zahození nemuset v parným létě nosit tísnící a škrtící podprsenku. A dnes večer mi Betka přinesla k svátku matek tři nádherné růže, bílou, červenou a růžovou. Udělalo mi to obrovskou radost! Každpopádně jsem na tom psychicky asi o 100% líp než před dvěma dny. Dokonce se mi dnes v noci zdálo o tom, že jsem běžela čtvrtmaratón... Nevím co ten sen má přesně znamenat, ale možná se moje psychika připravuje na aktivnější období!

konfrontace s realitou

***Dnešní plastika umí zázraky!*** Hlavně že ta potvora bude pryč!*** Co s prsama, když se tě pokoušely zabít*** Svoji úlohu už splnily*** Pořídím si nové, lepší a budu na starý kolena sexbomba *** Aspoň se v parným létě nebudu zapařovat a při běhu mi nebude nic překážet*** Tyhlety věty jsem si často říkala a i slýchala od druhých. Myslela jsem si, že už jsem dostatečně připravená na den D. Ale pak to přijde. Syrová realita se na člověka vrhne najednou, bez varování. Na TOHLE se nedá připravit. Tohle se musí zažít, přežít a odžít. Dokud jsem byla zafačovaná a olepená náplastmi zleva do prava, tak to prostě bylo úhledně zalepené a zavázané místo. prostě zafačované místo po operaci. Zafačovaná, obvazy zakrytá realita. Po dnešní návštěvě chirurgické ambulance a sundání obvazů si to štráduju na poslední hodinu psychoterapie. Rozhodla jsem se s mojí psychoterapeutkou ukončit spolupráci. Prostě mi nesedla. Snaží se vyzvídat důvod ukončení spolupráce. Argumentuju finančníma důvodama. "Je to jediný důvod, nebo je ještě nějaký další?" Dívá se na mě zkoumavě. Nemám chuť jí vysvětlovat (za svoje peníze a ne zrovna malé) proč už k ní nechci chodit. "Je to jediný důvod" lžu statečně a v duchu se ptám, jestli jsou psychoterapeuti schopni vidět do druhých víc než obyčejní smrtelníci. Asi ne, protože se spokojí s mým vysvětlením. Na začátku sezení po mně chce rekapitulaci posledních dvou týdnů, co jsem prožila apod. Vyprávím jí stručně o operaci, o tom, že mi vzali obě prsa, že se to dobře hojí, blablabla... "Jaké z toho máte pocity, co to s vámi dělá" ptá se mě potichu, skoro šeptem, - je to její způsob komunikace - a otázku doprovází takovým tím rozmáchlým gestem oběma rukama jakoby něco vytahovala od srdce ven. Mám pocit že se rozbrečím, pokud se okamžitě nezačnem bavit o něčem jiném. V duchu si říkám, mě nedostaneš, neotevřu se ti. Hážu to do srandy a vyprávím jí, jak se koukám na ulici ženskejm na prsa, a jak to beru z tý lepší stránky, v létě se nebudu potit, neutratím za podprsenky a při běhu mi nebude nic překážet. Otáčím téma jinak, hurá, chytila se. Jsem šťastná, když je sezení u konce a loučíme se... Cestou domů se stavuju v mém oblíbeném obchůdku s domácími potřebami a okukuju hříšně drahej šlehač mléka značky Cremesso. Povídám si s prodavačkama, který mě už znají a pak se ještě stavuju na Florenci do Starbucsu, kde se ptám na elektrický mlýnek na kávu (úžasná věcička, ale cena je taky úžasná :-)) Tak trošku plánuju, že si pořídím nějaký fajn vybavení, abych si doma mohla dělat opravdu dobrou kávu. Ale ještě si to nechám projít hlavou a prostuduju různé aukra, ebay apod. Doma se konečně odhodlám a dívám se na sebe do zrcadla. Vidím dvě rudé trochu asymetrické jizvy, ve tvaru oblouku, táhnoucí se od podpaží až k hrudní kosti. Tahleta nová skutečnost mě dostává do kolen. Mám chuť někam zalézt a brečet, brečet, brečet... Spousta lidí si o mě myslí, že jsem děsně statečná a nad věcí. Nejsem. Ani statečná, ani psychicky silná. Ale chce to snad někdo po mně? Možná já sama? Tak si tímto dovoluju bejt aspoň na chvíli ufňukaná a nestatečná. A pak, až si zvyknu na můj nový tuning, budu všem nonšalantně odpovídat: Jsem v pohodě, přeci když nejde o život, jde o h...! :-)

operace

Středa 2.5. Azurové nebe. Ráno mě vezou na aplikaci radioizotopu na 1. internu, bojím se toho víc než samotné operace. Ale nic to není. Malinkatou podkožní jehličkou mi sestřička vpichuje trošku látky do prsu, ani to necítím. Pak si to mám asi 20 min masírovat a pak se na mě mrknou pod gama kamerou a kreslí mi červeným fixem křížek v místě sentinelové (svodné) uzliny. Pak čekám strašně dlouhou dobu na sanitáře. Na sále se mě mezitím nemohli dočkat, tak berou pacientku, která měla jít po mně. Pak se vracím na svůj pokoj a čekám. Čekání se mi zdá nekonečné, potí se mi ruce, jsem nervózní. Konečně se ozvou kroky na chodbě a říkám si, tak a je to tady. Sestřička mi přichází píchnout premedikaci a nese mi "anděla" - bílou nemocniční košilku. Za chvilku začínám být příjemně otupělá. Za chvíli slyším hrkotání vozíčku, jedou pro mě. Uléhám na vozíček a už se vezu! Nejdřív výtah, sjedem dolů, pak kousek po chodbě a na operační sektor. "Tak vás tady vítáme", mrkne na mě mladý sanitář. Všude samí zeleně zamaskovaní lidi, chodí sem a tam, je tu pěknej cvrkot. Odloží mě ke zdi, jsem na čekačce. Přichází ke mně Blanka neboli Houba, Renči kamarádka z ARA. Bude asistovat u mojí operace. Je moc milá, chvilku si povídáme, a pak už jedu na sál. Z pojízdného lahátka přesedlám na operační lůžko, nade mnou sálají reflektory. Natírají mě oranžovkou, olepují elektrodami na ekg, Blanka mi napichuje žílu. Všechno je dokonale sehrané, nemám čas na nic myslet. Pak mi nasazují masku a v tu chvíli se propadám do nevědomí. Probouzím se na vozíku, vezou mě na pokoj. Něco na mě mluví, pak mě podpírají a já přelézám z lehátka na svoji postel. Operační rány mě bolí tak akorát, aby se to dalo vydržet. Mnohem víc mě bolí záda z ležení. Usínám a každou chvilku se na mě někdo přichází podívat, jsem zmatená, paní doktorka z ARA mě přišla zkontrolovat a já jsem jí řekla "sestři". Mám strašnou žízeň a upíjím z láhve vody, kterou mám na nočním stolku. Za chvíli se mi chce na malou, prosím sestřičku, jestli bych nemohla vstát a jít na wc. Sestřičce se to evidentně nezamlouvá a dává pode mně mísu. Bohužel vleže se vyčurat nedokážu a tak jí přemlouvám, abych si mohla dojít na ten záchod. No tak se nejdřív posaďte, říká mi. Sednu si a sestřička se vyděsila, protože jsem prý šíleně zbledla. Ale po chvíli si troufám a tak ně doprovází na wc. Po chvíli sezení vstanu s mísy a najednou se mi začalo špatně dýchat. Říkám to sestřičce, a v tu chvíli se mi začaly dělat mžitky před očima. Nesmím omdlít, pomyslela jsem si, ale najednou všechno zčernalo. Probudila jsem se na posteli, sestřička si otírala pot z čela, a říkala mi, že měla co dělat, aby mě do té postele dovláčela. Je mi jí strašně líto, musela jsem být těžká jak pytel hrušek. No ještě že se vám nevytrhly drény, to by mě paní doktorka zabila, povídá mi s úsměvem. Nakonec jsme to vyřešili cévkou, která mi odvádí moč z těla do pytlíku. Tak můžu pít podle libosti. Vyžahla jsem to odpoledne asi 3 litry vody. Trčí teď ze mně hadičky odevšad, dva drény z podpaží - z každého jeden, které odvádí krvavé výpotky do speciálních lahví (říkám tomu "kabelky"), jedna močová cévka a jedna kanyla v žíle. Odpoledne se vleče, a protože mi nepřinesli ani večeři, tak jsem poprosila sestřičku, aby mi vyndala z ledničky jeden vychlazený nutridrink. Dávno mi něco tak nechutnalo :-) Protože mám nadstandard, můžou ke mně návštěvy kdykoliv a tak v půl desáté večer přichází Fafa s Vikískem a s Betkou. Mám obrovskou radost. Pak koukám na telku a nakonec se mi chce spát, usínám bez prášku na spaní, protože ho nemůžu najít... Budím se v půl páté ráno a dopoledne se strašně vleče. V TV dávají samé blbosti...Záda mě nesnesitelně bolí a nemůžu se dočkat až vstanu z postele. Konečně odpoledne přichází rehabilitační sestra a s její pomocí už vstávám z postele, hurá!! Cévka je mi vytažena a od té chvíle šmejdím po pokoji se svými "kabelkami". Cítím se úžasně. V sobotu dopoledne mě pouštějí domů. Hurá, domove sladký domove!

už zítra

Den jako vymalovaný ve školní čítance. Ráno se probouzím do slavnostního poklidu, a zatímco zbytek rodiny spí, chystám si nejnutnější věci do nemocnice: dvoje pyžamové kalhoty, dvě trika, prádlo, přezůvky, sprchový gel, pasta, kartáček, homeopatické kapky, kapky z hlívy, citronovonný enukalyptus, několik nutridrinků, nezbytné dokumenty... stejně určitě na něco zapomenu... Venku je azuro, první květnový den se chystá připravit velkolepý nástup nejkrásnějšího měsíce v roce. A já se chystám připravit na nástup na chirurgii na Bulovku. Je odpoledne, návštěvní hodiny. Sedíme na zahrádce pod slunečníkem v místním bufetu, ucucáváme nealkoholické pivo Bavaria s divnou plechovou chutí. Oprýskané, už skoro ztrouchnivělé dřevné stoly a lavice, na kterých sedí kouřící pacienti a jejich blízcí, nízká budova ve tvaru kvádru, kde prodávají bagety, věnečky, trubičky a laskonky, pivo a kafe, se zdají být beze změny, vypadá to, že se tu zastavil čas. Betka si stěžuje, že bageta smrdí, a oba s Fafou si svorně stěžují, že něco ve vzduchu smrdí. To je ten rozkvetlej keř tady kousek od nás, vysvětluju jim ale nepomáhá to. Betka má teorii, že tady kousek odtud určitě leží mrtvá myš. Pohozenej starej bílej kýbl pod keřem a válející se papíry a obaly od jídla nedaleko jejich teorii docela nahrávají. Přeju si aby čas neletěl jako splašený. Anebo aby se hodně zrychlil a bylo už třeba pozítří. Povídáme si o případech, kdy doktoři omylem někomu amputovali něco jiného, jako třeba pravou ledvinu místo levé apod. Betka mi navrhuje, abych si z doktorů udělala srandu, a až přijdou po operaci na vizitu, tak abych se jich zeptala, jak dopadla ta operace slepého střeva ;-) Už je skoro pět, musím být v celou na oddělení. Loučíme se a Betka s Fafou odcházejí k autu. Já stoupám do třetího patra budovy chirurgie a moc nespěchám. V pokoji mám zatažené žaluzie, skrz které prosvítá odpolední slunce. Malý stolní ventilátor je puštěný na maximum a vrčí jako by odněkud z dálky přilétalo letadlo. Fajn že mám ten nadstandard. Je tu všechno co potřebuju, telka, internetové připojení, vlastní koupelna a wc, dokonce i malá lednička. Akorát je blbý že se tu asi s nikým neseznámím, když jsem sama na pokoji. Cítím divnou staženost na hrudi, jako před nějakou důležitou zkouškou. Zítra ráno mi naštěstí dají něco na uklidnění. Asi v půl šesté mi sestřička přinesla večeři. 3 krajíce chleba a kelímek s nápisem "pomazánka rybí - kvalita bez kompromisů" Výrobce - GURMÁN KLUB, s.r.o. Ale chutná to dobře a chleba je čerstvý. Složení radši nečtu, pardon doktorko Kateřino :-) Je večer.Z okna mám výhled na půlku Prahy a taky na velký javor hned u budovy. Zvenčí se ozývá cvrlikání ptáčků a světla v dálce pomrkávají ve tmě jako roztroušené šňůry zlatých korálků. Vysoko na šedomodrém nebi se rozsvítila Venuše. Tak uvidíme co nám přinese zítřek....Napadá mě část jedné staré písně: až dosud nám pomáhal Hospodin z milosti.. pomáhal nám Hospodin, pomůže i dále.