Pondělí 31.10.

Byla mě navštívit moje zlatá sestřička Mája, přinesla mi mosazného andělíčka z jednoho kláštera v Německu a knihu od Luďka Rejchrta „Modlitby šeptem“. Povídáme si, pak jsem uvařila oběd – sushi, (plněné vařenou mrkví), čerstvě jen tak do křupava vařená zeleninka, kousek tofu ohřátého na sójové omáčce a pickles. Vypadalo to na talíři moc dobře a Mája si to pochvalovala, škoda že nebydlí tady, vařila bych s radostí každej den i pro ni.

Pak jdeme pro Vikíska, do lékárny, pak jsem jí chtěla ukázat tu výstavu fotografií v Libeňské synagoze, ale velké kovové dveře byly zavřené. Chvilku jsme tam tak lelkovaly a slyšíme hlasy zevnitř. Tak jsme začaly klepat a bušit a za chvíli nám přišel otevřít sympatickej mladík. Prej už výstava skončila, ale fotky tam ještě visí a oni (členové divadla) tam něco zkouší, a pustil nás dovnitř. Měla jsem radost, že jsem to mohla Máji ukázat. Prohlížíme si fotografie, herci mezitím stěhujou kulisy a hrajou si s fotbalovým míčem. Možná že to bude součást inscenace, akorát nám to připadlo v té důstojné synagoze nějak nepatřičné.

Pak jsme ještě skočily do Meduňky, kde jsem si koupila další ingredience pro svou makro výživu a pak jela Mája na sraz s Dietmarem.

Odpoledne jsem v podstatě celé provařila J strašně mě to baví, dělala jsem další sushi pro rodinu, vařila si 40 minutový čaj (čínský čaj, který se vaří 40 minut a chutná přesně jako vyvařené fusekle), povídám si s dětma, pak přišel Fafa celej rozradostněnej protože se mu podařilo prodat Previi, večeříme všichni spolu, dětem i Fafovi chutná moje sushi z celozrnné rýže, plněné vařenou mrkví a ochuceným tofu.

Fafa teď sedí s Eričkou a s Viki a muzicírujou spolu, hrajou „Allelujah“, Fafa na kytaru, Viki na klavír a Eri zpívá. Jde jim to, je to moc hezké.

Neděle 30.10.

Změna času, ráno probíhá v naprosté pohodičce.

Já si v klídku vařím polívku, cvičím, snídám, Fafa jel s Vikim a Eričkou umýt previi, protože jde zítra do bazaru.

Pak přišli naši z kostela, byli rádi, že je u nás teplo, v kostele nefungoval kotel a bylo tam jako v morně.

Pak jedeme s našima k nim, pozvali nás na oběd. Pro mě bylo docela těžké odolat maminčinu bramborovému salátu, ale odolala jsem, a docela si pochutnala na své vařené zelenině, rýžovo-pohankové kaši a kousku vařeného pangase.

Po obědě koukáme na telku, já jsem si dala malou chrupku, pohodička, pak jdeme na procházku do obory Hvězda, občas vykoukne podzimní sluníčko, které svítí do krásně zabarvených korun stromů, sbíráme listy pro Vikiho do školy, vzduch voní podzimem.

Když jdeme zpátky, pomalu se stmívá a rychle se ochlazuje.

Asi za půl hodiny dorazila Mája s rodinou, přijeli na podzimní prázdniny, Mája mě přijde zítra navštívit.

Maminka chystá obloženou mísu, já už ženu ty moje hladovce domů, abychom naše úplně nevyjedli, ale ještě stihli chňapnut každej aspoň chleba se šunkouJ.

Na mobilu mám několik nepřijatých hovorů a několik sms vesměs se zprávama od přátel, kteří na mě myslí a povzbuzujou mě.

Nezažít tohle, nikdy bych neřekla, jak krásně může člověk prožívat i takovéhle období…

Sobota 29.10.

Den se odvíjí v rytmu mých „povinností“. Ráno chvíle mentálního cvičení, pak vstát, vypít lék, zacvičit si orgánovou sestavu, nasnídat se, pak sprcha, oblíct, atd..a pomalu nastává čas připravovat si oběd, pak přichází naši s Pájou, přinášejí Čínu z nedaleké restaurace, úplně se mi ježí chlupy na těle když vidím tu nálož kancerogenů (fakt už jsem docela slušně zblbla), jenom tak ze zajímavosti jsem ochutnala miniaturní kousíček jedné omáčky a málem mě porazila chuť tisíckrát přepáleného omastku, ostatní si pochutnávají na smaženém kuřeti, pečené kachničce, jakýchsi šanghajských nudlí s neidentifikovatelnou černou omáčkou…říkám že „čínská kuchyně“ určená pro Čechy je součást promyšlené čínské kampaně za genocidu českého národa.. Číňani potřebují náš prostor a naše byty.

Ale jinak je sranda, vypravujeme staré rodinně historky, smějeme se. Tatínek pak chce zpívat píseň „Buď žehnán svazek ten… když rozchod nastává, nám v srdci teskno je, však nelkáme neb zůstává shledání naděje..“

A Pája s maminou ho prosí, ať tuhle píseň nezpíváme, že budeme všichni brečet, a maminka zarecitovala něco jako „ až všichni vůkol budou lkát, a já na smrtelné posteli ležet…“ tak jsme se jí zeptali co to je, a ona řekla, že jí to kdysi dávno nějaká praštěná spolužačka napsala do památníčku, a tatínek se urazil, že připodobňuje tuhle krásnou píseň k nějaké pitomé veršovačce z památníčku.

Nakonec se všichni společně fotíme a pak vezu Páju i s našima na Černý Most, kde má sraz s kamarádkama, které jedu do Drážďan a odtud jí letí letadlo na Korfu.

Pak jdeme nakoupit do Lidlu a vezu naše domů.

Pátek 28.10.

Celý den byli u nás Tsidinovi, Franck s Fafou stěhujou nábytek, protože jsem dostala instrukce, že v místnosti, kde spím, nesmí být žádné elektronické přístroje.

Kromě toho, že tam byly dva počítače, dvě obrazovky, jedna velká HIFI souprava, spousta beden a bedniček, tiskárna, je tam též WIFI vysílač a zesilovač signálů – mimochodem asi 1 m od místa, kde spím, přičemž v noci na mě laškovně modře a zeleně poblikávají různé diodky.

Sama jsem se divila, jak snadné bylo přesvědčit Fafu. Fakt ho musím pochválit, dělá všechno, co mi na očích vidí. Takže stěhujem pracovnu z ložnice do místnosti kde byl jakože miniaturní obýváček se sedačkou. Sedačka putuje do ložnice, elektroniky prosté. Akorát ty vysílače tam jsou pořád, musíme zavolat nějakého odborníka, aby to odborně přestěhoval.

Kluci se činí a posilují tequilou. Za chvíli je hotovo, akorát zbývá roztřídit obrovskou hromadu knih a šanonů.

Celkem to byl příjemný den. Pája nám ve všem pomáhá, akorát musí asi ve 3 odejít, má s někým sraz a večer má být zase u rodičů.

V noci jsem spala kupodivu až do půl 6. do rána. Možná je to tou chybějící elektronikou, ale mám pocit, jako by ta ložnice zútulněla a dostala mnohem klidnější charakter.

Čtvrtek 27.10.

Máme sraz s našima i s Pájou v makrobiotické restauraci „Nine Star Ki“.

Interiér je velice příjemný, menu je jenom jedno. Přesto to bylo výtečné! Pochutnala jsem se jako už dlouho ne. Zbytek rodiny uznává, že to bylo jedlé a v podstatě to všem docela chutnalo.

Zřejmě se připravovali na nejhorší, a tak byli příjemně překvapení.

Pak jedeme k nám domů, sedíme s Pájou a s maminkou, povídáme, čekáme na tatínka, který se má vrátit ze Seče večer.

Najednou mě popadl vyklízecí záchvat, vylezla jsem na štafle a začala vyklízet horní patro vestavěné skříně. Vytahuju všechny knihy a šanony, které tam ležely snad desetiletí a podávám je spoustě ochotných rukou dole.

Spoustu knih si vzala Pája, že se jí budou hodit, až sem přijedou, spoustu knih jsme vyhodili, většinou nějakých starých skript, které už jsou out.

Šlo nám to hezky od ruky. Pak jsem to ještě vytřela mokrým hadrem. Mám pocit že se energie u nás doma zase trošku rozpohybovala.

Večer přijel tatínek a odjíždějí s maminkou, nechali nám tu tašku jablek ze Seče.

Středa 26.10. 1. Aplikace jmelí

Dnešní den byl opět velmi radostný. 1) viděla jsem se s mojí skvělou kamarádkou Juilette, kam jsem mohla odvézt Vikíska na dva dny, aby si mohl pohrát s klukama a nenudil se o podzimních prázdninách 2) viděla jsem se svojí sestřičkou Pájou, mým strážným andělem, s kterou se uvidím ještě zítra a pozítří, 3) byla jsem u jedné paní Dr., která mi aplikovala injekci jmelí z jabloně, protinádorový lék, který se snese s chemoterapií a zároveň povzbuzuje vlastní imunitu a zmírňuje účinky chemo, paní doktorka byla taky „zázračná“ a moc mě potěšila, 4) byla jsem navštívit naše a měla jsem z té návštěvy obrovskou radost. Děkuji Ti Pane Bože, že mi dáváš tolik radosti! A zároveň tě moc prosím za lidi, kteří jsou vážně nemocní a nemají tolik podpory od jiných lidí, za ty, kteří jsou smutní, v depresi a beznaději...

Úterý 25.10. – Návštěva centra J. Jonáše

Dnes jsem si nestihla nic napsat, měla jsem plné ruce práce, doslova J

Tak se prosím neděste, když ode mě neuvidíte ten den žádný zápis, nemusí to znamenat, že jsem tak grogy, ale s největší pravděpodobností to prostě nestihnu.

Dnešní den by se dal nazvat jako mezník v historii mé psychiky.

V Centru J. Jonáše mi paní dr. S. objasnila duchovní (duševní) princip mojí nemoci, a směr, kterým bych se dále měla ubírat. Je to příliš obsáhlé, abych to tady podrobně popisovala.

Dále jsem dostala instrukce ohledně stravy, a to vše mě naplnilo novou nadějí a radostí.

Pondělí 24.10.

V noci jsem spala docela dobře, k ránu jsem si ani nemusela brát stilnox, měla jsem pocit, že ho nebudu potřebovat.

Ráno Fafa vstal a začal řídit rodinný kolotoč. Snídaně, svačiny.. dohlídnout na Vikiho, aby měl všechno, atd. Slyším je jak v kuchyni snídají a docela dlouho si povídají. Užívám si tu pohodu. V duchu si dělám mentální cvičení, což jsem vyčetla v jedné knize, tj. používám svou agresivitu v boji proti nádorovým buňkám.Vraždím vetřelce. Jednu hlavičku po druhé. Usekávám je mačetou, ustřeluju pistolí nebo pálím plamenometem. Docela jsem se do toho zabrala a v duchu jim nadávám. Podařilo se mi soustředit všechen svůj vztek a svoji agresivitu do toho mentálního boje (aspoň doufám). Já, takovej dobrák od kosti…

Pak jsem ještě trošku pospávala, vstávám asi v 9:00

K snídani jsem si dala 1 opečený krajíc domácího chleba koupeného na farmářských trzích tence namazeného sýrovou pomazánkou.

Potom jsem se vypravila ven, bylo docela teplo, a jen tak se poflakuju po Libni. Chtěla jsem si dojít do Parku pod plynojemem, ale rychle jsem odsud zas vypadla. Spíš než jako park to vypadá jako smetiště. Ach jo…

Když jsem šla okolo staré synagogy, všimla jsem si, že je otevřená a že je tam výstava fotografií. Konečně se podívám do synagogy, okolo které skoro 30 let chodím!

Uvnitř probíhala výstava dvou slovenských fotografů Lubo a Moniky Stacho, nazvaná „Dva domy jedného Pána“.

Vnitřek synagogy byl beznadějně zpustošený, prosáklý plísní. Ale i tak jsem tam cítila něco zvláštního, jakoby Boží přítomnost. Stoupla jsem si dopředu před oltář, který vypadal jako Mojžíšovy desky zákonů se zlatou Davidovou hvězdou na každé z nich a pomodlila se.

Fotografie byly pořízeny v různých slovenských městech a byly po dvojicích. Na každé z nich byl jeden interiér kostela v konkrétním městě – většinou katolický, monumentálně vyzdobený, opravený, zářící zlatem, a nad ní fotografie synagogy v tom samém městě. Většinou to byla ruina, někde třeba jenom pár dochovaných sloupů trčících z nějaké bažiny, nebo velkosklad zboží, fitness centrum, restaurace.. Interiér synagogy tuhletu výstavu dobře dotvářel.

Odpoledne jedeme s Fafou pro nový odšťavňovač, který nám naši dali k vánocům jako předčasný dárek.

Večer s Vikískem sestavujeme odšťavňovač a vyrábíme první dávku lahodného džusu. Jsem nadšená.

Pak ještě vařím špagety s pesto omáčkou, neodolala jsem a dala si malou porcičku, přestože jsem si dávala nějaké závazky ohledně přísné makrobiotiky.. ale počkám do zítřka, zítra jdu k té paní Dr. Strnadelové, výživové specialistce. Pak se budu držet jejích rad.

No a pak skypuju s Věrkou asi hodinu.. a už je hnedka 23 hod. Jdu radši spát.

Neděle 23.10.

Ráno se cítím docela divně, nechce se mi lízt z postele.

Vím že Vikísek chtěl jít do nedělky, ale nemám sílu na to abych vstala a budila ho.

Fafa si na mě sáhl a tvrdí že mám horečku, což mě trochu vyděsilo.

Nakonec ale se přece jenom vyhrabu z pelechu, Vikísek nedělku nestihl a brečí.. chudák.. utěšujeme ho. Příště někoho zaúkoluju.

Pak snídáme, dávám si rozvařený jabka a hrušky se skořicí. Moc mi to nechutná.

O sprše a snídani se cejtím trochu líp. Teplota ukazuje 37°C.

Odpoledne mě navštěvuje Monča s Renčou. Monča mě ostříhala, vlasy mi ještě nezačaly padat, mám krátký mikádo, holky říkají, že mi to sluší. Kecáme asi 3 hoďky. Snědla jsem pár kostiček tmavýho chleba s vaječnou pomazánkou, předtím jsem si vzala Zofran a tak mi blbě ani není.

Večer koukáme na Česko Slovensko má talent. Neuvěřitelný, jak jsou někteří lidi nesoudní… až je mi některých i trochu líto jak se ztrapnili… ale proč tam pro všechno na světě lezou???

Sobota 22.10.

Je mi šoufl tak akorát.. asi jako když jsem těhotná.

Ráno jdu udělat na odšťavňovači džus s jablek, hrušek a mrkve. Je to moc dobré, dávám si dvě velké sklenice.

Ve ¾ na 9 doprovázím Vikiho před barák, kde ho vyzvedávají rodiče kamaráda Davida. Jedou na školní výlet do Berouna. Venku je kosa, dávám Vikimu teplou bundu, čepici, rukavice.

Pak jsem se svalila do postele, připadám si trochu, jako když mě přejel menší parní válec.

V poledne si dělám k snídani trochu celozrnné rýže a vařených krup, do toho si dávám sojovou omáčku shoyu. Moc mi to nechutná, ale donutím se sníst malou misku.

Odpoledne se tak poflakuju po bytě, nechávám se obskakovat dětma i F., pak zase ležím a koukám na Pohlreicha. Nemám sílu dělat něco smysluplnějšího. Děti i kočka jsou nasáčkované u mě v posteli. Je mi fajn.

Večer Fafa zavelí že má hlad, tak jsem se zmohla na to, že jsem mu ukázala jakej kousek pstruha si dám k večeři a pak jsem to osolila a dala do termomixu na 10 minut a šla zase ležet.

Fafa zorganizoval zbytek večerního menu, a když bylo vše hotovo, zasedli jsme ke stolu. Měla jsem strach, že se mi udělá blbě, ale ten pstruh mi moc chutnal. Snědla jsem kousek bílého masa bez kůže vařeného v páře. Byl z domácího chovu, čerstvej. Snažím se hodně pít.

Večer jdu brzo spát, asi v 9.

Pátek 21.1. První chemoška aneb Tequila Sunrise

Ráno nastal den D. Nic už nebude jako předtím, pomyslela jsem si. Pojedla jsem trochu rozvařené rýže s mrkví, a morbidně mě napadlo, že je to zbytečné, že to stejně vyhodím, a pro jistotu jsem přibalila do kabelky 2 pytlíky.

Fafa jel se mnou, v Ústavu Radiační onkologie ambulance nacpané lidma, pomyslela jsem si, jaké asi mají osudy, každý si vleče svůj úděl. Někdo nemá ani nikoho kdo by ho psychicky podržel.

Nejdřív se nahlásím k sestřičce, pak jdu k paní Dr. Hesové, která mi vysvětluje stručně co mě čeká, co mám dělat, kdyby se objevily ty či ony nežádoucí účinky, kam zavolat, atd… pak mě zanavigujou o patro výš do stacionáře, čisté čerstvě vymalované oddělení, do dveří s „barovým pultem“ a koženými sedačkami. Kurňa my tu máme business class, pomyslím si a všechno na účet pojišťovny! Ne nekup to…

Čekání je příjemné, čtu si Saturnina, čekám až mi namixnou moji chemošku..

Za nějakou dobu je drink hotovej a jdu do aplikační místnosti. Kolem kožená křesílka, na stěně taky plazma. Každej odevzdaně čeká až mu dokape jeho koktejl.

Usadím se do křesla, sestřička za chvilku přichází a nese mi dva pytlíky, obalené v alobalu, protože se to rychle rozkládá na světle. Upevní to na infuzní stojan.

„Vy se trochu bojíte, co? Zalezly vám žíly“ ptá se. Neochotně přiznávám že trochu jo, Nevím co mám čekat, halt je to poprvé. „Nebojte. Ani vám nebude špatně, protože dostanete injekci“ okomentuje to sestřička..

Zručně mi nabodne žílu a už mi kape červeně oranžová tekutina, pracovně nazvaná Grenadina. Čekám hrůzu, neděje se nic.

Čtu si Saturnina a občas se pro sebe pochechtávám. Naproti sedící paní si povídají.

Jednomu staršímu pánovi zvoní mobil. Zvedá ho. Manželka – úkoluje ho aby se cestou domů z chemoterapie stavil pro rohlíky.. docela hardcore… starší paní to okomentujou „vidíte jak na vás manželka myslí?“ no to si snad dělaj srandu, ne?

Za chvíli mi Martini dokapalo a sestřička mi ho vyměňuje za průsvitnej mok – pracovně jsem ho nazvala tequila. Těsně před koncem infúze mám pocit, že trochu blbě vidím. Dělají se mi před očima nějaký mžitky, a v tu samou chvíli mi začne mravenčit vevnitř v hlavě. K tomu mě ještě začne pálit za očníma bulvama. Sestřička se ptá, jestli je všechno v pořádku, tak jí hlásím „mravenčení v hlavě a pálení za očima“. „Hmm mravenčení v hlavě a pálení za očima, to jsme tu ještě neměli, usměje se sestřička.

Infuze dokapala jako nic, a já jdu do čekárny. Fafa trpělivě čeká, čte si. Starostlivě se mě ptá, jak mi je. Naštěstí dobře, a odcházím po svejch.

Doma se pocitem nevídaného luxusu svalím do postele, napolohuju si ji do polosedu a užívám si tu pohodu.

Chvilku pospávám, potom můj zrak mrkne na knihovnu, kde vidím knihu od Rudigera Dahlkeho „Nemoc jako řeč duše“.

Vytahuju ji z knihovny a začtu se do pasáže Rakovina. Do prčic, ten chlap mě snad znal osobně, nebo co??? Sranda je, že už jsem ji jednou četla, a že jsem tyhle věci v podstatě věděla. Jenže vědět neznamená konat, že?

Ale naštěstí mě pan Dahlke neposlal do horoucího pekla, že jsem neuposlechla hned jeho rad, protože jsem se v jedné pasáži dočetla něco co mě dostalo do kolen – cituju:

"....jiní pacienti přijímají výzvu s heslem "Nuže do toho! Na ně působí diagnóza jako iniciace do nového úseku života, který se musí odvíjet podle jiných zákonů. To, co je pro první skupinu konec všeho, je pro ně začátek. A zdaleka ne tak vzácně je zde skutečně začátek nového života....
"LÉKAŘSKÁ PROGNÓZA MÁ I PODLE ZKUŠENOSTÍ ŠKOLSKÝCH LÉKAŘŮ MNOHEM MENŠÍ VLIV NA DÉLKU ŽIVOTA NEŽ VNITŘNÍ POSTOJ.
Rozhodující je to, zda postižení od života ještě něco očekávají, pak i je ještě něco očekává. "

Tahle věta se od teďka se stává mým motem.

Včera když tu byli naši, se tatínek modlil a mimo jiné vyslovil prosbu, abych na této cestě potkala lidi, kteří mi mohou pomoci. Díky tati za tu modlitbu, pan Dahlke je určitě jedním z nich!

Odpoledne mám spousty telefonátů - připadám si trochu jako na ústředně. Ale velmi milých, mám z každého telefonátu radost.

Pak se s Eričkou díváme na různé ptákovinky v TV, např. Ano šéfe, vždycky mě to rozesměje a pobaví.

Injekce proti nevolnosti měla působit 8 hodin, tj. měla už vyprchat v 18 h.

Ale zatím se Díky Bohu cítím fajn. Uvidíme co zejtra.

Čtvrtek 20.10.

Pokračuju zlehka v úklidu lejster, kompletuju si vyúčtování pro firmu, na jehož základě dostanu vyplacenou docela slušnou sumu peněz.

Erička mi pomáhá, je toho docela slušná hromada, vážící asi 2 kg (!!).

Večer se holky sejdou u mě, pomáhají mi to kompletovat a vyprávějí různé příhody a já brečím smíchy. Jsem tak vděčná a šťastná že mám takové děti!

Středa 19.10.2011

Dopoledne si dělám velkou celkovou očistu. Dávám si klystýr a pro tento účel jsem si udělala na podlaze v koupelně pohodlíčko. Na zemi dvě deky, na tom karimatka, polštář, dále voda k pití, oba telefony, kniha, tužka a papír.

V pohodě si tam tak ležím a relaxuju, a v tom mi zvoní mobil, paní z pojišťovny. Mluvíme minimálně 10 minut, kdyby mě ta paní věděla, tak by se asi divila J

Pak následuje nevyhnutelná návštěva toalety a po ní sprcha, odrbala jsem se celá solí s aromaolejíčky a pak jsem si umyla hlavu. Cítím se povzneseně a připadám si zase jako člověk.

Pak už nastal pomalu čas abych jela na Bulovku domluvit vše potřebné.

Venku lilo jako z konve, tak jsem byla vděčná za naši starou Previi, dokonce jsem v pohodě i zaparkovala před budovou Radiační onkologie.

Začínám si tu připadat pomalu jako doma, sestřičky už mě tu znají.

Chvilku si povídám s jedním pánem o holi, který tam taky čeká, pak mě volají dál.

Sestřička byla velice příjemná, rychlá a profesionální. Paní doktorka Hesová – starší dáma, mi laskavě vysvětlovala, jak bude probíhat léčba. O nějakých procentech nebo prognózách ani slovo. Byla jsem tomu ráda, v podstatě mi stačí slyšet že moje nemoc je léčitelná.

První koktejlík (jak říkala Renča – shortdrink) mi napumpujou do žíly v pátek 8:40 ráno.

Pak mě zahrnuli kupou příbalových letáků, abych si mohla nastudovat všechny lahůdky, co mě čekají. Markýz De Sade by zbledl závistí

Sestřička mi ještě vydala poukázku na paruku, pak mi natočili ekg a mohla jsem frčet zase domů.

Nezabralo to víc času než prohlídka kvůli chřipce.

Odpoledne jsem si opatřila nejnutnější věci pro makrobiotickou dietu, začnu pomalu přecházet na „normální“ čili makrobiotickou stravu.

Večer jsem si uvařila polévku z mrkve, cibule a tykve. Vypila jsem pro začátek jenom 1 misku té vody. Chutnalo to lahodně. Zítra si možná dám trochu té rýže.

Na letáčky s nežádoucími účinky jsem zatím nějak neměla čas…

Úterý 17.10.

Začínám si vytvářet určitý harmonogram dne, který je občas přerušený „mimořádnou událostí“, např. když vezu Vikiho na tenis nebo jdu něco koupit J

Moje životní tempo se radikálně zpomalilo. Čas začal plynout i nějak pomaleji.

Ráno mi vždycky zabere příprava čajů a šťáv minim. Hodinu.

Pak jsem si vytáhla zpěvník – Svíták a snažila jsem se přezpívat si pár písniček, chvilku se modlím.

Pak vytahuju zpod postele tři krabice od bot plné krámů – mimo jiné moje staré deníky - beru jeden po druhém a trhám je na malinkaté kousíčky. Beztak to byla samá depka. Není divu, že jsem onemocněla, když je jsem takovou dobu měla pod postelí. Kdybych prožívala dnes co tenkrát, tak bych byla jasnej adept na atidepresiva… docela se mi ulevilo, když jsem to všechno rozškubala do koše na papíry. Nechala jsem si jenom prastarý deníček z Hošťálkové, který je spíš legračně roztomilý.

Pak jsem povyhazovala spoustu starých obalů, propisek, a jiných serepetiček. Měla jsem z toho obrovskou radost!

Kolem poledne přišel Fafa a poptával se po něčem k jídlu, tak si musel uvařit něco sám.

„Obědváme“ spolu, Fafa klobásku se zeleninou a rýží, já řepnou šťávu.

Odpoledne krásně svítí sluníčko a já se vydávám na procházku. Jdu pomalým tempem a připadám si trochu jako důchodkyně. Nakonec si sednu na lavičku na sluníčko a pozoruju okolní děj. Z jednoho baráku vychází dědoušek o hůlce, jde pomaloučku, na svoji každodenní procházku. Blízko mě zastaví mini dodávka, v ní sedí dva chlápci a pokuřujou. Tahleta zastávka jim trvá minimálně půl hodiny. Chlápci vypadají maximálně v klidu, žádnej spěch ani stres. Malinko jsem jim zazáviděla jejich práci.. Trochu si tam přemýšlím, trochu pospávám, ale je to spíš jenom mikrospánek. Pak jdu pomalým tempem zpátky, ve 3 hodiny vyzvednout Vikiho. Čekám před školou spolu s dalšími maminkami. Konečně se zdálky ozve tlumené štěbetání a za chvilku vidím houf dětí s učitelkami jak se vrací z vycházky. Viki se na mě udiveně podívá a pak se mě ptá, jestli jde dnes na pohybovky. Aha, ono je úterý, já zapomněla J

Takže nic, jdu domů sama.

Večer uplyne jako voda, stavujou se naši, ale maminku bolí v krku, tak se bojí aby mě nenakazila.

Večer jdu spát v 9, beru si půlku stilnoxu. Budím se v 1 v noci, beru si druhou půlku, díky tomu spím docela v pohodě, skoro do 5. Pak už se jenom tak převaluju v posteli.

Neděle 9.10.2011

rodinná neděle, ráno jdeme do kostela, pak se jde na kávu a koláčky a na přednášku do suterénu. Koláčky jsou dnes opravdu luxusní, spousta druhů, jsou tam i marokánky, což bych normálně v žádném případě neodolala, ale já akorát popíjím studenej šalvějovej čaj, kterej jsem si sebou přinesla.

Pak má přednášku Švýcarský teolog Andreas Hess ..... na téma „Křesťanství bez konfese“ - zajímavé téma, ale mnohem víc než přednášející mě zaujala překaldatalka, která je schopná přeložit z fleku asi 5 minutovej nepřetržitej projev, pouze si rychle něco zapisuje do notýsku a bravurně chrlí perfektně zformulované české věty. Pan Andreas uchlácholen zdatností překladatelky se zapomíná a intervaly mezi přestávkami se prodlužujou, takže nakonec mám pocit, že už jí vůbec nevnímá a mluví a mluví ... až mu musel jeden starší pán zaťukat na rameno aby udělal pauzu.

Já přitom popíjím svůj čas a po přednášce jdu místo rodinného oběda domů, kde rodině připravuju pečeného králíka. Kupodivu mi nevadí mi sedět a koukat se na rodinu jak jí, naopak, mám radost, že jim chutná.

Sobota 8.10.2011

vyrážíme na nákupy – ráno na farmářský trhy do Karlína, tam jsme koupili červenou řepu, kterou potřebuju na šťávy, Fafa si koupil nějaký klobásky, pak potraviny do Kauflandu - napsali jsem si seznam toho nenutnějšího co nám doma chybí, hurá - žádný obří přeplněný koše – vždycky jsem to úplně nesnášela, šílená práce dotahat to domů, pak do vyskládat do lednice a do skříně, pak se akorát žralo, často se toho spousta zkazila a vyhodila... dnes jenom hubenej koš - ... ono se taky koneckonců pozná když jeden rozežranější člen rodiny zrovna nejí :-)

pak jsme chtěli sfrnknout do Ikei, ale byla tak strašná kolona, že jsme to otočili a jeli domů.

Odpoledne se snažím děti přinutit k úklidu, což mi zabere zbytek dne.

Večer už Fafa naštěstí nepouští Somewhere over the Rainbow, akorát si to pozpěvuje...

což mě utvrzuje v přesvědčení, že chlapi nejenom že nemají absolutně špetku empatie, ale navíc jsou i z jiné planety.

Pátek 7.10.2011

Akorát jsem byla ráno na krvi kvůli vyšetření v IKEMu, kam chodím pravidelně jednou za půl roku.

Pak zase kolotoč čaje – šťávy – do toho děti, něco uklohnit, něco poklidit, hodit do pračky, sušičky.. a je hnedle večer.

Pak Fafa pouští celej večer písničku „Somewhere over the rainbow“ of Israele Kamakawiwo´ole, kterou hráli na pohřbu Andrejky. Pak pouští další a další verze téhle písně – od Erica Claptona, Louise Armstronga, Francka Sinatry a jinejch interpretů.

Děsně mi s tím leze na nervy.

Čvtrtek 6.10.2011

nic zvláštního se neděje. Normální provoz. Vařím čaje a dělám šťávy, což mi zabere asi půl dne. Ještě to nemám moc zmáknutý, tápu mezi asi 20 sáčky s bylinkami, vařím čaje do nejrůznějších hrníčků a lahví od okurek a zmateně mezi nima pobíhám. Večer zjišťuju, že jsem přes den nenpopíjela kakost a jitrocel. Doháním to večer. Nevím, jestli tenhle způsob je to pravé ořechové, ale snad si na to časem zvyknu a budu to brát správně.

Fafa pouští večer Erica Claptona – ta hudba se mi líbí a uklidňuje mě.

Středa 5.10.2011

ráno mám být v 8 hodin na scinitgrafii kostí. Pája jde se mnou, Fafa nás tam hodil autem.

Je to ve Vysočanech, takže kousek. Prostředí uvnitř příjemné, čísté a moderně zařízené.

Sestřička mi aplikuje injekci radionuklidu do žíly, a pak mám 2 hodiny volno.

Jdeme s Pájou na Staromák, kde si chci dokoupit v Týnské uličce zbývající čaje. Říkám Páje ať se drží ode mě dál, že jsem radioaktovní, a ona nas to prej že to nevadí, že bude aspoň osvícená :-)

Na Staromáku máme dost času, tak sedíme na lavičce a kocháme se tou nádherou. Na to nebyl snad nikdy čas.. člověk pořád někam spěchá.

Paní v obchůdku s bylinkami má zpoždění, ale nakonec dorazila. V obchůdku na nás dýchne starobylá atmosféra provoněná vůní bylinek a umocněná antikvárními skříňkami, hmoždíři, šuplíčky a nádobkami. Nejradši bych tam zůstala už navždy, měla jsem pocit, že samotné to prostředí uzdravuje.

Na 10. hodinu jsem musela být zpátky na scinti.

Sympatický vousatý pán s hlubokým prokouřeným hlasem mi laskavě vysvětloval, co se teď bude dít. Měla jsem si lehnout na lůžko a ten scintigraf, což je masivní snímač mi najede nad hlavu, kde setrvá asi 5 minut a pak bude pmalounku sjíždět dolů. Řekla jsem mu, že mám trochu klaustrofobii, ale on mi řekl, ať se nebojí,, že to zůstává po stranách otevřené, ale že kdybych přece jenom cítila nějakou nazvladatelnou úzkost, že mu mám říct. Pak mi řekl, že tam bude se mnou, jestli chci, za což jsem mu byla upřímně vděčná.

Pak mi ten masiv najel nad hlavu a já jsem zavřela oči. Neměla jsem žádnej nepříjemnej pocit. Pán s hlubokým hlasem se mě ptal, jak se cítím a já jsme mu řekla, že si připadám jako v solárku.

Smál se tomu a říkal, že to je docela výstižný, akorát že na rozdíl od solárka zářím já :-)

Vyšetření bylo příjemné, málem jsem tam usnula.

A pak mi řekli, že mám jít ještě o patro vejš, že mi udělají ještě jiné snímkování.

Tak mě posadili na vypolstrovanou židličku za takovou masivní očalouněnou podkovu. Bylo tam příjemně, za mnou se ozývalo jenom takové slabé bzučení.

Pak mě pode mě sestřička podložila sedák a opakovalo se to ještě jednou. Představovala jsem si, že tomu snímači neunikne ani jediné malinkaté ložisko, že ten přístroj neošulím ani neokecám, a napadalo mě, jak mě poslední dobou pobolívalo v bedrech, že by tam mohlo něco být...

Když vyšetření skončilo, tak se sestřička zeptala, jestli si chceme počkat na výsledky. Řekly jsme že ano a usadily se v čekárně. Bavily jsem se o všem možném, plácaly jsme páté přes deváté a obě jsme cítily napětí.

Po nekonečných minutách čekání přichází sestřička usmívá se, podává mi lejstro a říká, tak tady to máte, je to dobrý.

Nachápavě na ni zazírám a ona mi opakuje, je to dobrý, máte to negativní, není tam žádný ložisko!

Začínáme s Pájou jásat a objímat se. Tečou mi slzy štěstí, a říkám Páje že tenhle pocit je lepší než vyhrát milión!

Pak jsem sebrala výsledek a šly jsme na tramvaj. Cítila jsem úzkost z té chvíle, kdy se budeme loučit, a strašně jsem si přála vypadat cool a v pohodě. Hlavně nebrečet.

Nakonec tramvaj přifrčela a my se rozloučily narychlo, já jsem jí jenom řekla, že se stopro uvidíme a pak už jsem mazala domů.

Večer se stavil na chvíli tatínek, vyzařovala z něho síla a víra, pak jsme se spolu pomodlili. Měla jsem po jeho návštěvě klid v duši.

Úterý 4.10.2011

Ráno jedeme s Fafou na biopsii obou prsů.

Před tím odběr krve na onko markery, takže mám být na lačno.

Hrozně se bojím, protože mám strašnou představu, jak mi to prsu zavádějí nějakou tlustou jehlu, pak se tam půl hodiny rejpají, já budu omdlívat bolestí.

A ještě k tomu pod mamografem, kterej sám o sobě je dost bolestivej...

Nakonec se ukázalo, že to vyšetření nebylo zdaleka tak stašný. Sestřička i paní doktorka byly hrozně milé a profesionální. Akorát mě trošku znejistilo, že přede mnou tam zkolabovala jedna starší paní. Pak, když už ji vzkřísili, ji posadili na lavičku v čekárně, a paní vypadala dost zdrchaně a otírala si kapesníčkem čelo.

Nakonec musela sestřička někam odejít a poprosila mě, jestli bych jí na chvilku „nepohlídala“. Tak jsem šla k ní a ptala se jí, jestli to bolelo a paní se na mě usmála a řekla mi, ať se ničeho nebojím, že to ani moc nebolí, ale že se jí udělalo slabo protože si vzala ráno prášky na tlak a nějak se to blbě zkombinovalo s tím mezokainem.

Pak jsem šla na řadu já. Prso mi upevnili do „svěráku“ mamografu, bolelo to tak akorát, dalo se to vydržet. Pak mi dali malou injekci mezokainu, ta bolela asi ze všeho nejvíc, a pak pod rentgenem zaměřovaly, a nakonec mi do prsu zavedly něco jako takový držáček na dortové svíčky. Pak sestřička přišla s takovou malou jakoby pistolkou s tlustou dlouhou jehlou. Řekla mi ať se nebojím, že to jenom cvakne jako sešívačka. Pak řekla pozor, teď to cvakne, a já jsem ucítila jenom malinké štípnutí. A pak to zopakovaly asi 3x a bylo hotovo. Pořád se mě ptaly, jestli je mi dobře, jestli to nebolí, apod.. Pak mi akorát musely stavět docela dlouho krvácení, a pode mnou na tom pultíku zůstala loužička krve.

No tak jedno prso bylo hotovo, a už zbývalo napíchnout to druhé. Paní doktorka mi navrhla,. Že bychom to mohly udělat id ultrazvukem, za což jsem byla vděčná, protože je to mnohem příjemnější.. akorát jsem si říkala, že to pravý prso bulet asi bolet o moc víc, když to levý moc nebolelo...ale nakonec to bylo v pohodě i tohle.

Pak mi ještě stačila udělat sono jater a řekla, že je to v pořádku. V tu chvíli jsem si pomyslela, že třeba ještě není vše ztraceno a je nějaká naděje!

Pak jsem se paní doktorky ptala, jestli to musí být ten inflamatorní karcinom, a ona říkala, že to nemusí nutně být, že je tam obraz zánětu, ale že to může bejt cokoliv. A že samozřejmě bude zaležet na výsledku biopsie.

Tím mě trochu uklidnila a domů jsme odjížděli s lepší náladou.

Odpoledne přišla Pája a přinesla mi veškerou zeleninu a čajíčky potřebné pro Breussovu zeleninovou kůru.

Celeé odpoledne jsem studovaly, postup, vařily čaje, a Pája mi napsala takovej mauál barevnýma fixama, kterej jsem si přidělala mangetkama na lednici. Ten den pila čajíčky i šťávu se mnou.

Odpoledne přišla maminka a přitáhla tašku s řepou a ředkví, zlatíčko. Povídáme si, pak zas maminka frčí domů.

Večer jsme šly brzo spát – smály jsme se, takhle brzo jsme nešly spát snad posledních 20 let.