čtvrtek 29. prosince 2011

Momentky z Bulovky

Nemocnice Bulovka je poslední dobou skoro jako můj druhý domov... přiznám se, že ji mám ráda. Poslední týden chodím na elektroléčbu a miluju tu slabou vůni desinfekce v pavilonu rehabilitace a mám moc ráda kabinku číslo 2, kde mi aplikují ty "elektrošoky", jak říká Erička. Mám pocit, že se o mně někdo stará, že jsem v bezpečí. Mimo to Bulovka nabízí spoustu zajímavých zákoutí.


Tajemné dveře vedoucí z vnějšího na vnitřní schodiště, budova neurologie


technické zákoutí 1

technické zákoutí 2


cesta vedoucí do atomového krytu?


kuřácký koutek před budovou onkologie

neděle 25. prosince 2011

vánoční pozdrav


foto: Erica A.

Štědrý den jsme prožili v klidu a v pohodě, u vánočního stromečku, s bramborovým salátem a kuřecím řízkem.
Děti dostaly každý jeden dárek. Bylo to prosté, klidné a rychlé. Holky si to moc pochvalovaly.

pátek 23. prosince 2011

4. chemo aneb vánoce k modlitbám a zamyšlení

Dnes - den před Štědrým dnem, myslím obzvláště na strejdu Bojdu (tatínkův brácha), kterého odvezli dnes s těžkým infarktem na koronárku do Jihlavy. Je to bohužel jeho už několikátý... Myslím na něj téměř neustále a modlím se, aby mu Pán Bůh přidal ještě pár let mezi námi, aby mohl zase být na svojí chalupě, kde to má tak rád, s tetou, se svými milovanými včelkami, s naším tátou, se kterým jsou poslední dobou něco jako nerozlučná dvojčata...

Dnes jsem dostala poslední "blicí" chemo, zatím to jde.

Děkuji Pánu Bohu že se mohla vrátit z nemocnice Zuzanka, (dcera mojí sestry Páji), která zkolabovala ve vlaku cestou z Berlína do Prahy, nebudu se rozepisovat o složité cestě, kterou absolvovali z Korfu do Prahy... Bylo to děsivé, od rána měla zvýšenou teplotu, dostávala Nurofen a v Děčíně na nádraží, kde měl vlak 50 minut zpoždění, najednou dostala křeče, zmodraly jí rty a ztratila vědomí. Švára - doktor jí začal okamžitě kontrolovat životní funkce a Pája vyběhla z vlaku a volala na výpravčí, aby zavolala rychlou.
Sanita tam byla velice rychle, doktoři Zuzance nasadili kapačky a odvezli jí rovnou do nemocnice. Pája jela za nimi taxíkem. V nemocnici se zjistilo, že má horečku přes 40°C. Skončila na JIPce; naštěstí mohla být Pája s ní, v pokojíku pro matky.
Nakonec to dopadlo dobře, po 3 dnech je obě pustili s tím, že se z toho vyklubala těžká angína, dostala antibiotika a je jí podstatně líp. Už je "doma" - u našich a je veselá. Není to krásný vánoční dárek?

A taky - celý tenhle týden pobrekávám kvůli Václavu Havlovi... vím, že byl nemocný, vím, že se trápil, vím, že smrt byla pro něj vysvobozením... ale pláču pro něj jako pro každého blízkého člověka, a tenhle člověk byl mému srdci opravdu blízký, a další oslavné řeči jsou jenom nošením dříví do lesa...
a taky si uvědomuju, že tak nějak skončila etapa okolo sametové revoluce, kterou jsme tak intenzivně prožívali a tím i kus našeho života a mládí.

Takže ještě jednou - připojuji modlitbu za strejdu.. a taky za jeho rodinu, ať je Pán Bůh s nimi a dá jim pocítit svoji blízkost a radost. A prosím... ať se zase vrátí mezi nás. PROSÍM...

úterý 20. prosince 2011

úterý 20.12.2011

Chodím na rehabilitaci s těma zádama, už druhý den - na elektroléčbu. Zdá se, že mi to dělá docela dobře.
Jinak od makrobiotiky trochu upouštím, ale o tom možná napíšu extra článek.. momentálně hledám tu ideální cestu pro mě.
Jinak bohužel zatím pro nedostatek času nepíšu.. snad se k tomu brzo dostanu.

čtvrtek 15. prosince 2011

Při setkání s anděly



někdy brečím...

Poslední týden nebyl úplně moc vydařený. Byla jsem opakovaně na různých vyšetřeních kvůli bolestem v bederní oblasti. Ale když se řekne bolest, tak si člověk představí takovou tu normální bolest. Ale tohle normální bolest nebyla. Bolelo to asi jako když se vám zahryzne do zad buldok. Nejvíc mě to chytalo v noci, a to jsem trávila hodiny, kdy jsem nevěděla, jak se mám pohnout, co mám dělat. V zoufalství jsem se modlila, aby mi Pán Bůh seslal pomoc a útěchu, aby mi dal naději, víru a optimismus.
Včera v noci poté, co jsem si vzala 3 prášky + prášek na spaní a nezabralo to, ani elektrická nahřívací dečka, jsem si už nevěděla rady. Tak mě asi ve 2 v noci fafa vzal na pohotovost. Tam mi pan doktor píchnul další lék na bolest a jeli jsme domů. Byla jsem tak zfetovaná, že jsem usnula jako špalek a spala jsem tvrdým chemickým spánkem.
Další den jsem si vzala opět Ibalgin + Guajacuran a bolest se otupila. Pak jsem jela na Bulovku na neurologii, kde jsem prosila o obstřik. Pan doktor (nebyl zrovna nějak extra hovorný, ale zdálo se že ví, co dělá), mi ho udělal, ale řekl, že to má jenom diagnostický význam ale že to nezabere na dlouho. Pak mi řekl, že bych měla chodit na rehábko a že se mám objednat. Nakonec mi ještě doporučil nějaké kombinace analgetik.

Doma jsem si uvařila ranní polívku, kterou jsem snědla asi v půl 11., a těšila se na to, že přijdou naši a že společně půjdeme do makrobio restaurace a že nebudu dnes muset vařit. Byla jsem sama doma a moje nálada byla docela pochmurná. Šourala jsem se po bytě sem a tam s dekou obtočenou kolem beder a přes to obtočenou teplou šálu. Napadala mě různý neveselý myšlenky, záda mě pobolívaly, i přesto, že jsem si vzala prášky, prostě depka.

Asi v půl 1. dorazili Naši. Rozveselila jsem se jenom co jsem je uviděla. Byli tak vitální a plní dobré nálady. Maminka mi hned povídala, co je kde nového, co kdo udělal a řekl. Tatínek to občas nějak vtipně oglosoval a moje nálada stoupla o 100%. V makrobio restauraci hrála "vesmírná" hudba, bylo ta příjemné přítmí jako vždycky, se zapálenýma svíčkama, se slabou vůní vonné tyčinky a jídla, servírka nás hned poznala a mile zdravila. Oběd byl výbornej - jáhlové knedlíky, tofu s omáčkou a vynikající zelí.

Akorát chudákovi tatínkovi do dnes moc nechutnalo.. ;-)

Cítila jsem se strašně dobře, a řekla jsem našim, že bych se tam nejradši nastěhovala. Poslouchala bych vesmírnou hudbu, četla ty knihy co tam mají v knihovničce a spala na kanapi. O jídlo bych měla postaráno :-)
Když jsme se vrátili, jel tatínek domů a maminka zůstala u nás. Řekla jsem jí, ať si jde na chvilku schrupnout k Vikimu na patro.
Za chvilku mi volala Renča. Povídala mi o jednom doktorovi - onkologovi, s kterým se potkala na podnikovém vánočním večírku a kterýmu vyprávěla o mně. Je to vedoucí onkologické divize u nich ve firmě, spoustu let pracoval v onko oboru a patří ke špičkám v ČR. Renča mu vyprávěla všechny podrobnosti o mých bolestech zad a on pozorně poslouchal. Pak prý řekl, že s největší pravděpodobností půjde o bolestivé roztažení tlustého střeva, spojené s makrobio stravou, která obsahuje hodně vlákniny a střevo při chemoterapii dostává děsně zabrat a nestačí zpracovávat ten ohromnej přísun vlákniny. Napovídá tomu i to, že mě to vždycky nejvíc chytne v noci, kdy se člověk přestane hejbat, a nejspíš je to nakombinované s posunem páteře, kdy se mi díky tomu, že jsem hodně zhubla, nejspíš změnilo těžiště a taky mi pravděpodobně ubylo svalstvo na zádech. Ten doktor říkal ještě spoustu dalších věcí, ale potěšilo mě, že nezavrhoval makrobiotiku, že věděl co to je, a že řekl, že je to výborný způsob stravování, ale spíš pro zdravýho člověka. Řekl, že bych měla zařazovat víc bílkovin, a jíst lehce stravitelnou a bezezbytkovou potravu. Např. bych měla zařazovat kvalitní jogurt - např,. Holandia nebo jihočeskej, nebo si klidně dát Nutridrink, nebo kvalitní rybu, apod. Každpopádně prej pokud chci, tak si na mě může udělat čas, abych s ním cokoliv zkonzultovala. A jak jsem teď strašně sentimentální a všechno mě rozbrečí, tak jsem začala do telefonu bulet, protože mě dojalo, jak na mě Ranča myslí, dokonce i na podnikovým vánočním večírku...
Ty rady od toho doktora zněly velice přesvědčivě, že jsem se rozhodla, že si půjdu něco z toho koupit. Tak jsem popadla nějaké tašky a mazala jsem do Billy. Byla jsem na půli cesty, kdy jsem potkala paní Šlechtovou. Je to jedna starší paní od nás ze sboru. Když mě uviděla, úplně se jí rozzářila tvář a strašně mile mě zdravila. Pak mi povídá: "večer půl devátý!" Trochu nechápavě jsem se na ni podívala, a ona mi vysvětlila, že včera večer v půl devátý na mě myslela, a že se za mě modlila. Pak mi povídala, že na mě pořád myslí, a že si je jistá, že mě Pán Bůh uzdraví. V tom šeru měla krásnou tvář, přestože je to opravdu stará dáma, a přišlo mi, jakoby vyzařovala nějaké vnitřní světlo a energii. No tak jsem zase začala brečet a zároveň se omlouvat, že jsem poslední dobou hrozně ubulená, a ona mi říkala, kéž bych taky mohla plakat, ale nemůžu, ty slzy mě hrozně bolí.
Pak mi vyprávěla o jedné paní, která jí dlouhá léta dodávala sílu a optimismus, když byla úplně na dně. Poděkovala jsem jí za to, že mi dnes potěšila i při tomhle krátkým setkání na ulici, a pak jsme se rozloučily.
V Bille jsem si nakoupila jogurty, mrkev s natí, a sehnala jsem oblíbenej hruškovej čaj Pickwick pro děti, a cestou zpátky jsem se chtěla zastavit v lékárně a vyzvednout si na recept Tramal (velmi silné analetikum opiátového typu, který mi doporučil dr. na Bulovce). Bohužel jsem zapomněla, že lékárna u Kroftů zavírá ve 4, ve tmě na mě slepě zírala setmělá výkladní skříň. Nevadí, půjdu na Sokolovskou, a jak jsem tam šla, tak jsem měla čím dál silnější pocit, že ten Tramal nebudu potřebovat.
Trochu mě zklamalo, že měli otevřeno, protože jsem ho vlastně ani NECHTĚLA kupovat. Ale paní magistra mi řekla, že ho stejně nemají, takže v pohodě. (Zvláštní, že v téhle lékárně nemají nikdy nic, co potřebuju :-(
Neměli ani Nutridrink, tak jsem si koupila aspoň fenyklovej čas a vesele jsem uháněla domů.
Doma jsem si udělala večeři, půlku jogurtu + bezlepkové ovocné sušenky, jogurt byl opravdu výbornej.
Pak přišla maminka, která byla na biblický hodině, a po chvíli Gabka S.
Zapálily jsem si adventní věnec a povídaly si. Pak jsem jim vyprávěla o Renči a o tom doktorovi i o setkání s paní Šlechtovou. Bylo mi moc fajn a byla jsem vděčná, že tu jsou.
Maminka mi nakonec poradila abych si udělala masáž břicha, a já přesto že mě to už dřív napadlo, tak mě to to teprve teď trklo a rozhodla jsem se, že si ji fakt udělám.
Večer jsem si vzala nezbytné léky, a uvařila si dva kotle fenyklovýho čaje.
Pak jsem se už chystala do postele, když zavolala Pavla K. (bývalá kolegyňka z práce), že má pro mě DVD Tajemství (nevím přesně, co to je, ale v principu něco o lidech, kteří se uzdravili). Chvilku jsme pokecali, a ona mi pak řekla, že mi to moc sluší, a že se má ráda hubený lidi :-)) ...napadlo mě, že mě asi v bejvalý práci neměla ráda ;-)
Tak jsem jí řekla, že jsem dnes potkala pár lidí, kteří mi hodně podpořili psychicky, a že ona je jedním z nich.
Večer těsně před spaním jsem si masírovala to břicho po směru hodinovejch ručiček, a pak jsem v klidu usnula.
Probudila jsem se v noci asi ve 4, trochu mě to pobolívalo, tak jsem si vzala 1 Ibalgin, zase si namasírovala břicho a spala až do rána. Tohle byla snad 1. noc kdy jsem se pořádně vyspala!

úterý 13. prosince 2011

úterý 13.12.2011

Jejda, nějak to letí! Naposledy jsem tu byla v sobotu...
No, stručně: v neděli byly záda celkem ok, díky práškům. V pondělí jsem měla objednanou neurologii, kam jsem šla s obavami, holt když má člověk tuhletu diagnózu a začne ho bolet v zádech, tak má strach z něčeho vážnějšího, metastázy a tak podobně...
V pondělí ráno jsem teda šla na tu Bulovku na neurologii, kde se mnou byla kamarádka Renči - Hanka, vrchní sestřička z jednoho odd. na Bulovce, byla strašně milá a díky ní jsem mě vzali hned na neur. vyšetření, potom na rtg páteře a pak zase zpátky na neurologii. Nakonec mě ještě objednala na magnetickou rezonanci. Ani jsem jí nestihla nic koupit, jakej to byl fofr... ale má u mě minimálně jednu flašku kvalitního vína!
Takže situace je taková: mám asi ischias, neboli zánět svalů v oblasti křížovo-kostrčové, na rtg se nenašlo nic závažného (ufff! Hurá!!!... ještě ta magnetická rezonance v lednu, ta je prej podrobnější... ale mám naději a doufám!)
Takže jsem jela radostně domů a pak jsem šla s Renčou na obídek do "mojí" restaurace. Úplně se mi udělalo dobře, jinak do té doby mi bylo pořád docela špatně od žaludku, možná to bylo těma nervama. S chutí jsem snědla polovinu oběda, druhou polovinu jsem si nechala na večeři. Pak jsme si ještě dali malinkej zákuseček, sezamovej bochánek.
Pak cestou domů volala Betka, jestli bych pro ni nepřijela do školy, že je jí hrozně špatně od žaludku a měla strach, že by to s ní cestou seklo. Takže jsem dojela domů, jenom jsem se otočila a jela nejdřív pro Vikiho do školy a potom pro Betku.
Nakonec jsem je vysadila před domem a pak jsem v návalu euforie jela do obchodního centra Harfa, kde jsem nakoupila nějaký nezbytnosti (ponožky pro děti - hlavně holky - měly převážně takový ty potvory, co jsou na patě už skoro nadranc a končej těsně nad kotníkama...... Vikískovi čený manžestráky, protože má jenom jedny džíny od Vietnamců, který nosí 7 dní v týdnu...+ boxerky, jeden dárek k vánocům, a sobě jsem udělala radost teplejma pončocháčema a novýma džínama, protože ty, co jsem si koupila asi před 3 týdnama i Vientamců na mě visej!) Hele jak jsem si ty nákupy hezky ospravedlnila :-)
No a pak se dělala večeře, pak s Vikískem projít vánoční hru, kterou budou hrát tuto neděli... no a byl večer.

sobota 10. prosince 2011

Sobota 10.12.2011

No tak ten večírek se Zoufalkami ve čtvrtek měl ještě dohru.
Jinak to bylo super, nasmály jsme se, a i když jsem si slibovala, že půjdu domů nejpozději v 10 večer, nakonec jsme všichni odcházeli v půl 1 (lépe řečeno, byly jsme vykopnuty, protože Lucka čekala milence).
Pak jsem si šla lehnout, dlouho jsem nemohla usnout, ale nakonec jsem si vzala čtvrtku Stilnoxu. Probudila jsem se asi za hodinu s krutejma bolestma v levý polovině zad. No, abych to zkrátila, do rána jsem nezamhouřila oči, nevěděla jsem, jestli si mám lehnout, sednout, ... a ráno jsme s Fafou vyrazili do nemocnice - na onkologii - kde mi paní Dr. H. trochu vynadala, že jsem s tímhle měla jít na obvod, že na onkologii mám chodit jenom s něčím, co vysloveně souvisí s chemoterapií, což je úbytek bílejch krivnek, který se projevuje vysokou horečkou - nad 38, nebo krvácením. Řekla jsem jí, že jsem to blbě pochopila, že jsem si myslela, že mám přijít s jakýmkoliv problémem. Dr. H. řekla, že mě teda vyšetří, pošle na krev a na sono břicha, ale dala mi najevo, že ji zdržuju od ostatních pacientů..
No, celkem to kolečko trvalo 3 hodiny, nejhorší to bylo na sonu, kde jsme čekali 2 hodiny, já se svíjela v křečích, chvilkama jsem usínala, zdálo se mi, že se čas zastavil. Paní dr. na sono byla moc milá, prohlídla mi celý břicho, naštěstí nic špatnýho nenašla, jenom děsně roztažený tlustý střevo, což v podsatě znamená zaražený prdy. Ach jo, tak já jdu na onkologii se zaraženejma prdama, to mi paní dr. H dá sežrat.. pomyslela jsem si.
Naštěstí byla pak už docela milá, říkala, že mám tu krev v pořádku, a že sono je taky ok, akorát se mě ptala, kdy jsem byla naposledy na velký. S hrůzou jsem si uvědomila, že v pondělí, že jsem to zapomněla sledovat, tak jsem řekla, že ve středu, ona mi doporučila glycerinovej čípek, napsala mi podrobnou zprávu a řekla, kdyby se něco dělo, ať i s těma zprávama jedu rovnou na chíru.
Doma jsem si dala ten čípek, ale moc to nezabralo, tak jsem si udělala dva klystýry. Zabralo to hodně, nebudu zacházet do podrobností :-)
Bezprostřední účinek na bolest v zádech to mělo ale jenom malej, tak jsem si udělala asi litr zeleninovýho vývaru, protože mi bylo k tomu i špatně, tak abych do sebe aspoň něco dostala a čaj z lněných semínek a lehla jsem si do postele.
Kolem 5. hodiny jsem zašla k pí Dr. Dusové (bydlí o patro níž) - zrovna pekla vánoční cukroví, ale pozorně mě vyslechla, a nakonec mi píchla jednu nospu a dala mi jeden pankreolan.
Nevím, ale asi to nějak zabralo, protože mě sice v zádech bolelo furt, ale bylo to trochu jakoby otupený. Ale špatně mi bylo pořád.
Pak si ke mně lehla Erička, četla mi a zahřívala mě, a bylo mi líp. Trochu jsem pospávala, pak už byl večer (Fafa odešel na "pánskou jízdu" - pořád se mě ale ptal, jestli mě opravdu tady může nechat, jestli se na to cítím...) - no a já jsem se snažila zahnat Vikiho do postele, Erička šla sama spát, a já jsem si vzala prášek na spaní, vyčistila jsem si zuby a zalehla jsem.
Probudila jsem se ve 4 ráno, Fafa byl vzhůru, tak jsme si chvilku povídali, pak jsem usnula a spala až do 8.
Teď bolest skoro ustoupila, cítím jenom slabou bolest v bederní oblasti, takže si myslím, že to byly uskřinutý nervy, z toho, jak jsem seděla na těch Zoufalkách asi 5 hodin v jedný pozici. Možná jsem do toho i trochu nastydla.
Tak jsem si z toho vzala ponaučení, že nejsem tak fit jak si myslím, a že se musím víc šetřit.

čtvrtek 8. prosince 2011

Čtvrtek 8.12.2011

Je skoro jedna v noci, přišla jsem ze srazu Zoufalek (zoufalé manželky libeňské)...je už pátek, tak jenom krátce,
vše je v normálu, akorát nějak nestíhám (nebo jsem líná?) - to jenom kdyby si někdo dělal starosti, co se mnou je, že nepíšu.
Polepším se, slibuju :-)
takže - dobrou!


pondělí 5. prosince 2011

Pondělí 5.12.2011

Dnes se cítím celkem ok, akorát mám dost problém nejen něco sníst, ale i jít do kuchyně a přinutit se něco si uklohnit.
Ale přesto jsem si k snídani udělala mrkvovou polívku, byla dobrá, ale cítím ji ještě v poledne.
V poledne jsem byla zoufalá, protože jsem vůbec netušila, co si uvařím, a ani v nejmenším se mi nechtělo vařit. Radši bych snad vykopala metrák brambor.
Nakonec jsem si udělala houbovou omáčku, celozrnné knedlíky a k tomu jsem si dala trochu kysané zeleniny.
Pak jsem šla pro Vikíska do školy, venku je hezky, konečně se vzduch vyčistil, dobře se dýchá. Ptám se Vikíska co měli k obědu. Nejdřív se zatvářil jako kdyby dostal křeče do lícních svalů, vycenil zuby, šíleně vypoulil oči a koukal se do stropu. Zopakovala jsem otázku, a Viki dlouze přemýšlel. Pak řekl, že neví, že to vypadalo jako h*vno nebo nějaká tlustá žížala. A že to bylo posypané mákem a strašně suché!
Co to těm dětem v tý škole dávají? ;-)
Pak jedou s Davidem na tenis - letos naposledy. Od ledna budou chodit oba s Davidem do Čechie, kde je bude trénovat osobně jeden trenér a bude to stát skoro stejně jako teď.
Odpoledne zkoušíme robotickej vysavač Vorwerk, který nám půjčil Franck, abychom ho vyzkoušeli. Vysává docela slušně, ale občas se chová zmateně. Třeba uprostřed pokoje najednou zpomalí, začne kličkovat doleva a doprava, pak se zastaví a vyrazí úplně neočekávaným směrem.
Nebo se v půli cesty několikrát otočí kolem svojí osy, a pokračuje dál.
Jel ale z pokoje do pokoje, vysál skoro ve všech pokojích, takže ho musím pochválit, člověk mu ale musí být po ruce a všechny překážky odstranit.
V manuálu psali, že když mu začne docházet šťáva, vrátí se do svého nabíjecího "doku", který si sám najde. To se ale ukázalo jako příliš těžký úkol. Netrefil ani do správného pokoje. Nakonec ho Fafa vzal a přenesl skoro až k doku, ale robotík už byl tak zmatenej, že ani tak ho nenašel. Tak ho nakonec Fafa musel donést až přímo k doku a zapojit ho. No, ale zas na druhou stranu hraje pěkné melodie.
No a už je konec dalšího dne, skoukla jsem ještě Dr. House, pěkná depka..
Zejtra jdu s Renčou do makrobio restaurace, moc se těším!
Dobrou noc!

neděle 4. prosince 2011

Neděle 4.12.2011

Včera jsem nějak moc neměla náladu něco psát. Stejně jsem proležela celej den v posteli, přečetla jsem celou Betty McDonaldovou - Vejce a já. Docela mě bolely oči.. (ani není divu). V poledne jsem udělala pstruhy na pánvi a jednoho menšího jsem snědla. Ale to jsem neměla dělat, bylo mi celej den divně. Večer jsem pak už nesnědla nic. Celej den jsem ale popíjela čaj, aby se mi to svinstvo rychlejc dostalo z těla. Připadám si jako krajina kolem Černobylu, prostě zamořeně.

V neděli ráno jsem se vykopala z postele, naložila jsem se asi na hodinu do koupelny a oblíkla si komplet čistý věci. Cítila jsem se víc jako člověk.. Pak jsem chtěla upíct dětem švestkovej koláč, ale bohužel mi z nějakých záhadných důvodů nezafungoval prášek do pečiva a koláč se srazil. Ale prý byl i přesto docela jedlej..
Pak přišla maminka, tak sedíme, povídáme, Fafa s Eri a Vikim jeli na návštěvu k T. Já jsem docela ráda, že je tu klid.
Pak mě napadlo, že bych mohla k obědu udělat bezlepkový palačinky. Vyrobila jsem strašnou spoustu těsta, pak jsme to s maminkou nalily na pánev ale ono se to úplně rozprsklo a rozpadlo. Asi to je tím, že tam není ten lepek. Já jsem to chtěla vyhodit, ale maminka řekla, že to spraví, a vytvarovala z toho placičky. Já jsem potom do toho těsta přisypala ještě hromadu pohankový mouky, takže jsme pak dělaly placičky víc do tmava. Maminka to s tou palačinkou nevzdala a opravdu se jí to podařilo udělat.
Zbytek těsta jsem promíchala s rozinkami a strouhaným kokosem, vytvarovala takový jakoby sušenky a dala do trouby péct na půl hodiny.
Ale k obědu jsem si dala půl sáčku bezlepkových jablečných sušenek, který jsem si od minulýho týdne nasyslila. Udělaly mi dobře a skoro už mi nebylo šoufl. Na nic víc už jsem neměla chuť. Pak jsem si šla lehnout.
Když jsem se asi za 1,5 hodiny probudila, zjistila jsem, že jsem zapomněla vypnout plyn pod tou poslední palačinkou, takže z ní zbyla tmavě hnědá připálenina, která putovala rovnou do koše. Ještě že jsem aspoň nepodpálila byt!

Sušenky v troubě nebyly sušenky, bylo to něco naměklého, a rozinky v tom už byly trochu přepálené..

Ach jo. Moje kuchařské schopnosti jsou dnes úplně v mínusu. Ještě že jsem si koupila ty jablečné sušenky...

Půjdu dnes brzo spát, a zítra už bude snad všechno víc normální.

pátek 2. prosince 2011

Pátek 2.12.2011 - 3. CHEMO

Když závodím, sedmdesát procent času přemýšlím o závodě, kdy bude občerstvení, kdy doběhnu, kdy si lehnu. Vždycky se upnu na to nejbližší, co mě bude čekat. Na cíl hned od startu myslet nemůžu.

(z rozhovoru s ultramaratóncem Danem Orálkem)

Trochu si připadám jako ultramaratónec. Dnes jsem měla jedno "občerstvení", kdy mi paní doktorka na chemošce řekla, že se zdá, že ta léčba zabírá a že to prso vypadá volnější. Žádné velké jásání, žádný přehnaný optimismus. Ale pro mě je to obrovská psychická úleva a psychické občerstvení. Díky, Bože!

Před tím jsme ještě byli s Eričkou u nové paní doktorky, která je prý hodně alternativní. Prostě jsem ze dne na den vyměnila pediatra. Naše paní dr. J, od které jsem chtěla už několikrát utéct, ale pořád jsem k tomu nenacházela odvahu, opět Eričce dala antibiotika, aniž by před tím třeba udělala CRP, (úplně jednoduché vyšetření, které stanoví, jestli se jedná o virovou nebo bakteriální infekci). Po týdnu užívání antibiotik kašle furt stejně.

Takže to byla poslední kapka a tak jsem si bleskurychle našla náhradu. Jestli to bude ono, ukáže čas. Ale paní doktorka je velmi příjemná, pravda, už od pohledu vypadá hodně přírodně, ale napsala nám homeopatika a kapky z Pelargónia (pelargónium - není totéž co pelargónie). Prý s tím má výborné zkušenosti. I vyšetření a anamnézu udělala velice pečlivě.

Jinak musím moc pochválit sestřičky z onko ambulancí a ze stacionáře, jsou všechny bez výjimky lidsky strašně fajn, veselé, pořád si povídají s pacienty, vtipkujou s pacienty i mezi sebou, a hlavně sestřičky co aplikujou chemo musí být špičkové. Ono jenom najít žílu je docela nářez, protože ta chemoterapie ty žíly v podstatě zničí. (sestřička nakonec našla žílu v loketní jamce, ale povzbudivě na mě mrkla... nebojte se, taky vám je nakonec spálíme), a hlavně se musí trfit naprosto přesně do žíly, a ta jehla se nesmí pohnout, protože kdyby se náhodou dostala ta infúze mimo žílu, tak by to byl děsnej průser. Sestřička mě nabádala, kdybych náhodou ucítila pálení nebo bolest, abych ji okamžitě volala, protože sice jenom jednou za tu dobu, co tam pracuje, viděla, že se chemoterapie dostala mimo žílu, ale že to bylo děsný a že už to nikdy nechce vidět. Povídala jsem si taky s tou paní, která tam byla i minule. Zjistily jsme, že dostala to samý co já, tak mi povídala svoje zkušenosti. Paní je opravdu statečná, dokonce i pracuje na půl úvazku, a stará se sama o dceru (manžel nefunguje... má svoje hospody, porady, nedávno si vyjel sám na rekreaci do Egypta, apod..).

Po chemči pro mě přijeli Fafa s Eričkou, doma si vařím rýži, zeleninu a kousek tempehu. Potom si udělám obklad a jdu spát.

Odpoledne různě telefonuju, a poflakuju se.

Začíná mi bejt trochu šoufl, ale je to snesitelný. Večeři jsem vynechala, protože jsem nestačila strávit oběd. Půjdu si zacvičit a lehnout a chvíli číst, Renča mi přinesla dvě knihy.



čtvrtek 1. prosince 2011

Čtvrtek 1.12.2011..můj denní rozvrh, o jmelí

Nějak mám pocit, že se čas zrychluje.
Zpočátku jak jsem vypadla z pracovního tempa, tak jsem měla pocit, že se den neuvěřitelně vleče.
Ale najednou - asi jsem si zvykla na pomalé životní tempo, a zvládám toho míň - čas letí jako splašený.
Tak například včera:
7:00 budíček, beru si léky na lačno
7 - 7:45 v podstatě poskakuju kolem Vikiho, chystám snídani a svačinu, vařím čaj, řeším co na sebe,
7:45 - 9:00 začínám se pídit po zelenině, krouhám čistím, fáze I - vařím zeleninový vývar, fáze II - do čirého vývaru hážu příslušnou zeleninu a vařím polívku, mezitím cvičím jógu (kocour mi asistuje, motá se okolo a dává mi pusinky a "berany duc")
9:00 - 9:15 snídám
9:15 - 10:00 poklízím čurbes, kterej jsem nadělala snídaní
10 - 10:30 sprchování
10:35 telefonuju a zjišťuju, jestli už v lékárně dostali jmelí (nedostali)
10:40 povídám si s Eričkou, která zůstala doma, má zánět průdušek
11:00 začínám připravovat oběd
11:30 přichází Fafa, začíná si vařit oběd, navzájem si překážíme v kuchyni
12:00 všichni 3 obědváme
12:30 dělám si obklad na prso- nastrouhanou bramboru, do ní pár kapek zázvorové šťávy, pak položit na zelné listy, které jsem před tím naklepala sekáčkem na maso
12:45 - 14:00 odpolední odpočinek
14:00 - 14:15 sundávám obklad, likviduju zapatlané utěrky, mísy a nádobí
14:15 - 14:30 vařím čaj z lněných semínek
telefonuju paní doktorce, jestli by mi mohli dát injekci jmelí
14:45 oblíkám se a připravuju
14:50 vyrážím do školy pro Vikiho, prší, cestou potkávám Fafu a prosím ho, aby zašel pro Vikiho, a já bych mezitím skočila na Vítězné náměstí k dr. pro injekci jmelí. Souhlasí, i když senetváří dvakrát nadšeně.
15:00 - 15:30 cesta na Vít. náměstí, strašně zasekaná Praha
dorážím na Kulaťák, naštěstí jsem zázračně našla místo k zaparkování
vybírám peníze z bankomatu
15:30 - 16:00 u paní dr., dostala jsem injekci, paní dr. se mě poptala jak se cítím, a jak probíhá reakce na injekce, já jsem jí mimo jiné poprosila, aby mi dala odkaz na nějaké studie které proběhly s tím jmelím, řekla mi mimo jiné, že proběhla velká studie u pacientů s rakovinou, kdy polovina pacientů dostávala jmelí a polovina ne, a zkoumali kvalitu života, a tahle studie se prý musela předčasně ukončit, protože u těch pacientů, kteří dostávali to jmelí byla tak markantně vyšší kvalita života, že to bylo neetické vůči těm, co to nedostávali.
Říkala, že v Německu se jmelí běžně používá a u onkologických pacientů ho hradí pojišťovna.
Mimo jiné ho dostával i Václav Havel.
Byla jsem úplně vedle z toho, jak je možné, když to má takové účinky, že to onkologové u nás nepoužívají. Paní doktorka odpověděla, že jednou profesor K., který je obecně uznávaná kapacita v onkologii jednou řekl, že "kapky nebo tablety jmelí" nemají u onkologicky nemocných žádný účinek (aniž by si zjistil např. to, že se jmelí podává v subkutánních injekcích) a od té doby to onkologové opakují a předávají si to dál..
Pak mi dala jednu brožuru o jmelí v němčině (od firmy Welleda), která dělala ty studie, a kontakt na jednoho pana doktora od téže firmy, který by mi určitě poskytl další informace ohledně klinických studií.
Paní doktorka mi ještě doporučila, abych zkontaktovala jednu psycholožku, která dělá "biografickou terapii", jedná se v podstatě o to, že budeme spolu probírat celý můj život - biografii - a možná dojdeme k něčemu zásadnímu, říká se tomu "aha efekt" - jako že "AHA - že mě to nenapadlo dřív?!" ;-)
A že se tím můžou uvolnit nějaké psychické bloky.
Pak jsem se stavila ještě v Countrylifu, a pak mazala domů. Fafa chtěl abych byla doma v 17:00, protože potřeboval auto, samozřejmě jsem to nestihla..
17:20 vařím si rychlovečeři
17:45 večeřím
18:00 dělám večeři dětem (kuřecí stehýnka s omáčkou), děti to komentují "jééé tady něco voní, konečně něco normálního k jídlu!"
19:00 uklízím kuchyň, kontroluju Vikimu úkoly
19:30 skypuju s našima, čtu si novinky na internetu, vyřizuju emaily
20:30 snažím se dostat Vikiho do postele
21:00 Viki do postele, čtu mu
21:30 - 22:15 skypuju s Věrkou
22:30 čaj, léky, hygiena, joga
23:00 v posteli, čtvrtka stilnoxu, usínám dřív než stačím přečíst jednu kapitolu z knihy.