operace

Středa 2.5. Azurové nebe. Ráno mě vezou na aplikaci radioizotopu na 1. internu, bojím se toho víc než samotné operace. Ale nic to není. Malinkatou podkožní jehličkou mi sestřička vpichuje trošku látky do prsu, ani to necítím. Pak si to mám asi 20 min masírovat a pak se na mě mrknou pod gama kamerou a kreslí mi červeným fixem křížek v místě sentinelové (svodné) uzliny. Pak čekám strašně dlouhou dobu na sanitáře. Na sále se mě mezitím nemohli dočkat, tak berou pacientku, která měla jít po mně. Pak se vracím na svůj pokoj a čekám. Čekání se mi zdá nekonečné, potí se mi ruce, jsem nervózní. Konečně se ozvou kroky na chodbě a říkám si, tak a je to tady. Sestřička mi přichází píchnout premedikaci a nese mi "anděla" - bílou nemocniční košilku. Za chvilku začínám být příjemně otupělá. Za chvíli slyším hrkotání vozíčku, jedou pro mě. Uléhám na vozíček a už se vezu! Nejdřív výtah, sjedem dolů, pak kousek po chodbě a na operační sektor. "Tak vás tady vítáme", mrkne na mě mladý sanitář. Všude samí zeleně zamaskovaní lidi, chodí sem a tam, je tu pěknej cvrkot. Odloží mě ke zdi, jsem na čekačce. Přichází ke mně Blanka neboli Houba, Renči kamarádka z ARA. Bude asistovat u mojí operace. Je moc milá, chvilku si povídáme, a pak už jedu na sál. Z pojízdného lahátka přesedlám na operační lůžko, nade mnou sálají reflektory. Natírají mě oranžovkou, olepují elektrodami na ekg, Blanka mi napichuje žílu. Všechno je dokonale sehrané, nemám čas na nic myslet. Pak mi nasazují masku a v tu chvíli se propadám do nevědomí. Probouzím se na vozíku, vezou mě na pokoj. Něco na mě mluví, pak mě podpírají a já přelézám z lehátka na svoji postel. Operační rány mě bolí tak akorát, aby se to dalo vydržet. Mnohem víc mě bolí záda z ležení. Usínám a každou chvilku se na mě někdo přichází podívat, jsem zmatená, paní doktorka z ARA mě přišla zkontrolovat a já jsem jí řekla "sestři". Mám strašnou žízeň a upíjím z láhve vody, kterou mám na nočním stolku. Za chvíli se mi chce na malou, prosím sestřičku, jestli bych nemohla vstát a jít na wc. Sestřičce se to evidentně nezamlouvá a dává pode mně mísu. Bohužel vleže se vyčurat nedokážu a tak jí přemlouvám, abych si mohla dojít na ten záchod. No tak se nejdřív posaďte, říká mi. Sednu si a sestřička se vyděsila, protože jsem prý šíleně zbledla. Ale po chvíli si troufám a tak ně doprovází na wc. Po chvíli sezení vstanu s mísy a najednou se mi začalo špatně dýchat. Říkám to sestřičce, a v tu chvíli se mi začaly dělat mžitky před očima. Nesmím omdlít, pomyslela jsem si, ale najednou všechno zčernalo. Probudila jsem se na posteli, sestřička si otírala pot z čela, a říkala mi, že měla co dělat, aby mě do té postele dovláčela. Je mi jí strašně líto, musela jsem být těžká jak pytel hrušek. No ještě že se vám nevytrhly drény, to by mě paní doktorka zabila, povídá mi s úsměvem. Nakonec jsme to vyřešili cévkou, která mi odvádí moč z těla do pytlíku. Tak můžu pít podle libosti. Vyžahla jsem to odpoledne asi 3 litry vody. Trčí teď ze mně hadičky odevšad, dva drény z podpaží - z každého jeden, které odvádí krvavé výpotky do speciálních lahví (říkám tomu "kabelky"), jedna močová cévka a jedna kanyla v žíle. Odpoledne se vleče, a protože mi nepřinesli ani večeři, tak jsem poprosila sestřičku, aby mi vyndala z ledničky jeden vychlazený nutridrink. Dávno mi něco tak nechutnalo :-) Protože mám nadstandard, můžou ke mně návštěvy kdykoliv a tak v půl desáté večer přichází Fafa s Vikískem a s Betkou. Mám obrovskou radost. Pak koukám na telku a nakonec se mi chce spát, usínám bez prášku na spaní, protože ho nemůžu najít... Budím se v půl páté ráno a dopoledne se strašně vleče. V TV dávají samé blbosti...Záda mě nesnesitelně bolí a nemůžu se dočkat až vstanu z postele. Konečně odpoledne přichází rehabilitační sestra a s její pomocí už vstávám z postele, hurá!! Cévka je mi vytažena a od té chvíle šmejdím po pokoji se svými "kabelkami". Cítím se úžasně. V sobotu dopoledne mě pouštějí domů. Hurá, domove sladký domove!