Na Seči

Minulej pátek jsem byla s tátou na Seči, jenom tak, na otočku. Počasí bylo kupodivu v pohodě, přestože hlásili přeháňky. Když jsme dojeli a zaparkovali, už přes okna jsem slyšela ptačí čiřikání, čimčarání pípání a cvrlikání. Úžasnej ptačí koncert - hotovej balzám na nervy! Vůbec jsem se nezabývala tím, jak to vypadá uvnitř (bohužel jsme zjistili že dole na wc praskla mísa a okolo byl asi 1 cm vody), rovnou jsme se vyhrnuli na zahradu a pustili se do různého prořezávání, přištipování, přesazování a hrabání. Slunce jednu chvíli peklo tak, že ač jsem poslední dobou maximálně zimomřivá, všechny vrstvy letěly dolů a zůstala jsem v krátkejch rukávech. Hlína voněla, pupeny rašily a mě to po tý dlouhý zimě připadalo jako ráj na zemi. Na skalce se prodíraly ke slunci malé modřence, které nasazovaly kobaltově modrá poupata. Další rostliny bohužel nedovedu pojmenovat :-D Když už na mě pomalu padla únava, sedli jsme do auta a jeli si nacpat nácky do Seče. Já jsme si dala smaženej hermelín s domácí tatarkou a bramborama, tatínek si dal pořádnou porci kachny s bramborovýma knedlíkama, ceny lidové, porce poctivé jak prase :-) Samozřejmě jsme se nemohli hned zas pustit do práce, tak jsem se zabalila do fungl nové elektrické dečky s motivama krtečků a sluníček (úžasná akční cena - 250 Kč:-), a usnula jak špalek v pokojíku s otevřeným oknem. Tatínek si pak dal taky 20 a pak jsme šli zase trochu pracovat na zahradu, ale už to nebylo ono, trochu jsme si dali do těla. Myslím, že co se týče kondice tak na tom budem tak podobně... Naneštěstí - nebo spíš naštěstí? se pomalounku přibližovalo černé mračno a nebe se začalo zakaboňovat. Snažila jsme se ze skalky vytrhat co nejvíc protivných pampelišek a malých miminek ostružiníků, které se později ukoření tak, že s nima nejde skoro nic dělat, ale za chvilku začlo krápat, pak čím dál víc, až jsme usoudili že je nejvyšší čas sbalit kotvy. Vzala jsem si s sebou můj zpěvník s akordama na kytaru a obě alba fotek z dětství, a vyrazili jsme. Mezitím se docela hustě rozpršelo a mezi Čáslaví a Kolínem se strhla slušná průtrž mračen. Proti nám jela nepřetržitá šňůra aut a když projel protijedoucí náklaďák, hodil nám do předních skel takovou sprchu, že jsme pár minut neviděli skoro nic. Probrali jsme všechno možné, i vzpomínky na tátovo dětství a byl to jeden ze dnů, na které se nezapomíná.