konfrontace s realitou

***Dnešní plastika umí zázraky!*** Hlavně že ta potvora bude pryč!*** Co s prsama, když se tě pokoušely zabít*** Svoji úlohu už splnily*** Pořídím si nové, lepší a budu na starý kolena sexbomba *** Aspoň se v parným létě nebudu zapařovat a při běhu mi nebude nic překážet*** Tyhlety věty jsem si často říkala a i slýchala od druhých. Myslela jsem si, že už jsem dostatečně připravená na den D. Ale pak to přijde. Syrová realita se na člověka vrhne najednou, bez varování. Na TOHLE se nedá připravit. Tohle se musí zažít, přežít a odžít. Dokud jsem byla zafačovaná a olepená náplastmi zleva do prava, tak to prostě bylo úhledně zalepené a zavázané místo. prostě zafačované místo po operaci. Zafačovaná, obvazy zakrytá realita. Po dnešní návštěvě chirurgické ambulance a sundání obvazů si to štráduju na poslední hodinu psychoterapie. Rozhodla jsem se s mojí psychoterapeutkou ukončit spolupráci. Prostě mi nesedla. Snaží se vyzvídat důvod ukončení spolupráce. Argumentuju finančníma důvodama. "Je to jediný důvod, nebo je ještě nějaký další?" Dívá se na mě zkoumavě. Nemám chuť jí vysvětlovat (za svoje peníze a ne zrovna malé) proč už k ní nechci chodit. "Je to jediný důvod" lžu statečně a v duchu se ptám, jestli jsou psychoterapeuti schopni vidět do druhých víc než obyčejní smrtelníci. Asi ne, protože se spokojí s mým vysvětlením. Na začátku sezení po mně chce rekapitulaci posledních dvou týdnů, co jsem prožila apod. Vyprávím jí stručně o operaci, o tom, že mi vzali obě prsa, že se to dobře hojí, blablabla... "Jaké z toho máte pocity, co to s vámi dělá" ptá se mě potichu, skoro šeptem, - je to její způsob komunikace - a otázku doprovází takovým tím rozmáchlým gestem oběma rukama jakoby něco vytahovala od srdce ven. Mám pocit že se rozbrečím, pokud se okamžitě nezačnem bavit o něčem jiném. V duchu si říkám, mě nedostaneš, neotevřu se ti. Hážu to do srandy a vyprávím jí, jak se koukám na ulici ženskejm na prsa, a jak to beru z tý lepší stránky, v létě se nebudu potit, neutratím za podprsenky a při běhu mi nebude nic překážet. Otáčím téma jinak, hurá, chytila se. Jsem šťastná, když je sezení u konce a loučíme se... Cestou domů se stavuju v mém oblíbeném obchůdku s domácími potřebami a okukuju hříšně drahej šlehač mléka značky Cremesso. Povídám si s prodavačkama, který mě už znají a pak se ještě stavuju na Florenci do Starbucsu, kde se ptám na elektrický mlýnek na kávu (úžasná věcička, ale cena je taky úžasná :-)) Tak trošku plánuju, že si pořídím nějaký fajn vybavení, abych si doma mohla dělat opravdu dobrou kávu. Ale ještě si to nechám projít hlavou a prostuduju různé aukra, ebay apod. Doma se konečně odhodlám a dívám se na sebe do zrcadla. Vidím dvě rudé trochu asymetrické jizvy, ve tvaru oblouku, táhnoucí se od podpaží až k hrudní kosti. Tahleta nová skutečnost mě dostává do kolen. Mám chuť někam zalézt a brečet, brečet, brečet... Spousta lidí si o mě myslí, že jsem děsně statečná a nad věcí. Nejsem. Ani statečná, ani psychicky silná. Ale chce to snad někdo po mně? Možná já sama? Tak si tímto dovoluju bejt aspoň na chvíli ufňukaná a nestatečná. A pak, až si zvyknu na můj nový tuning, budu všem nonšalantně odpovídat: Jsem v pohodě, přeci když nejde o život, jde o h...! :-)