příliš mnoho klíčů

a dětí...

Doma máme skříňku na klíče, hned vedle vchodových dveří. Kromě svazků klíčů od jednotlivých členů rodiny, náhradních klíčů od sousedů a našich, od sklepa a od Seče je tam asi kolem 100 klíčů z kategorie "různých" a nikdo neví, od čeho jsou.
Jen tak z legrace jsem je dnes zvážila, váží všechny dohromady 1110 g!

K posledním vánocům dostal Viki od Eričky ručně malovaný poukaz na svoje nové klíče. Strašně se z toho radoval a těšil se, že konečně bude mít vlastní klíče. Skoro každý den se mě ptal, kdy už bude moct chodit sám do školy a ze školy a každý den se ptal Eriky, kdy už mu nechá ty klíče udělat. Erica mu vždycky nějak neurčitě odpověděla a dny plynuly a nic zvláštního ve smyslu klíčů se nedělo.

Zároveň s plynoucím časem vyvstávala nutnost aby měl Viki vlastní klíče, abychom mu nemuseli pořád lítat otevírat, protože občas šel navštívit kamaráda Kubíka, jindy zase kamaráda Davida, v pátek chodí na dětský klub dolů do sboru.. apod. Jelikož se Eri k žádné akci neměla, chopila jsem se aktivity. Vzala jsem celou obří hromadu klíčů do košíku a jala jsem se je zkoušet, klíč po klíči, a brzy byl svazek pro Vikiho na světě. Jeden klíč od hlavních dveří, druhý od lítaček, třetí od bytu a označila jsem je barevnými kroužky. Viki se velice radoval a připevnil si na tento nový svazeček klíčů ještě hezký přívěsek s motorkou.

Jeho radost ale netrvala dlouho. Od minulého čtvrtku klíče najednou nebyly. Ani jsem nějak nestihla pátrat po tom, kam zmizely.

Dnes ráno Fafa ochořel a ani mně nebylo dvakrát dobře. Viki nadšeně navrhl, že by tedy šel do školy sám, ale dodal, že nemá ty svoje klíče, a že si je půjčila Erica.

"Eri, okamžitě Vikimu vrať jeho klíče", spustila jsem na ni dnes ráno přísně.

"Nevím kde jsou, asi v autě..."

"Tak tam pro ně okamžitě skoč!"
Můj pohled jí asi nedával moc na výběr, protože i když s nechutí a loudavě, přece jen šla. Za chvilku byla zpátky a hlásila, že klíče v autě nejsou a že je zapomněla asi v sobotu večer u kamarádky Simči v Úvalech, kde byla na oslavě narozenin.

"Okamžitě zavolej Simče, ať se podívá jestli tam jsou a ať ti je vezme do školy" supěla jsem.

Za chvilku mi hlásila, že klíče u Simči jsou, ale že je dnes nepřinese, protože Simča už byla na cestě do školy.
"Proč sis je vlastně půjčovala?" chtěla jsem vědět.
"No já jsem si svoje klíče zapomněla ve škole ve skříňce".
"Takže mi dnes - nejpozději zítra doneseš oboje klíče"! zuřila jsem. "To je fakt nehoráznost, slíbilas Vikimu, že mu uděláš jako dárek dárek k vánocům vlastní klíče, a nejenom žes je neudělala, ale ještě mu bereš jeho klíče, který jsem mu udělala já!"

Nakonec jsem Erice půjčila svoje vlastní klíče a Vikísek šel sám do školy (poprvé a bez klíčů), dveře a lítačky dole jsem mu otevřela sama. Já jsem si vzala klíče náhradní.

Odpoledne Vikísek zvonil, tak jsem mu šla otevřít a povídám mu: "proč sis neotevřel mýma klíčema, které jsem ti ráno půjčila?"

Viki se na mě díval chvilku nechápavě a pak říkal: "ale mami, vždyť jsi mi žádné klíče nepůjčila!"

Chvilku jsme přemýšlela, a pak jsem si vzpomněla, že jsem je přeci ráno půjčovala Erice...

Občas je toho na mě moc, klíčů, dětí i akcí... nebo že by počínající demence?

p.s. naštěstí Eri ve zdraví přinesla domů moje klíče :-)