Na odběrech včera ráno jsem potkala tu paní, co měla posledně ty dlouhé, krásné, kudrnaté blond vlasy. Teď už měla krátkou světle blond mikádo paruku, díky čemuž jsem si nebyla úplně jistá, jestli je to ona, nebo ne. Na odběry jsme šly spolu, a ona mě pozdravila jako první, a pak po odběrech jí povídám, "tak se uvidíme zejtra!"
"Jasně, sejdeme se zítra na dýchánku, připravěj nám fajn koktejl", mrkla na mě vesele.
Dnes těsně před 8. ráno jsme s Fafou vyrazili autem na Bulovku. Teploměr v autě ukazoval -15°C.
Následovala rutina, ekg, pak kontrola u Dr. H. - ptala jsem se jí, jak to vypadá, že mám občas pocit, že mě v tom prsu pobolívá a poškubává, tak mě vyšetřila, a řekla mi, že se to zmenšilo a že došlo k regresi, a že nemám řešit nějaký poškubávání. A že dostanu ještě 3 chemo, tak že se to má ještě zmenšit.
Pak jsem se jí ptala, co bude dál, kdy bude operace, tak prej asi tak cca do tří týdnů od poslední chemoterapie.
A potom bych začla chodit na to ozářko.
No a jinak hemoglobin a železo se mi asi o jednu jednotku zvýšilo oproti minule, asi proto mi všichni říkaj, že už nevypadám tak zeleně.
Bílý krvinky jsou na dolní hranici, nebo trochu pod, ale ještě to jde. Rozloučila jsem se s paní dr. a šla jsem si dolů do lékárny koupit vodu, a přitom jsem potkala paní, která s námi byla minule, a asi půl hodiny jsme si povídaly. Říkala mi, že si myslí, že tuhle nemoc má mimo jiné z přepracování, a docela jsme si v tom notovaly. Paní už má po operaci, tak mi vysvětlovala, jak to prožívala, a že se toho nemám bát, že to ani moc nebolelo, že si ani nemusela brát prášky proti bolesti. Brali jí i uzliny, ale říkala, že jí ruka neotéká, že jenom denně cvičila nějaký speciální cviky, že chodí na jógu apod...
Přišla jsem akorát na aplikaci, tak mě rovnou posadili do křesla a napíchli - tentokrát žílu na hřbetě ruky, z čehož jsem měla strach, ale nebylo to tak hrozný.
Čekala jsem na blonďatou paní, ale pořád nepřicházela, byly tam paní, které jsem znala od vidění z minula, ale byly daleko ode mě, a tak jsem různě pospávala a četla si, aby mi ty 3,5 hodiny rychleji uběhly.
Nakonec blonďatá paní přišla, tak jsme si pak poslední hodinu povídaly. Je to hrdinka, pořád pracuje jako šéfredaktorka (bohužel jsem se jí zapomněla zeptat čeho), jelikož jí práce baví, a taky, jak sama řekla, aby nemyslela na kraviny. A taky má děti už odrostlý. Tak jsem jí říkala, že já jsem se hodila na nemocenskou, že bych tu práci ani nemohla zvládat, protože bych dojížděla 50 km dennodenně do Kosmonos, a taky mě baví dělat domácí práce když mám na to náladu, nebo třeba taky se flákat a třeba brousit po internetu. Obě jsme se shodly na tom, že si tu nemoc užíváme, protože jsou k nám všichni hrozně hodný, a zajímají se o nás :-)
akorát říkala, že si musíme dát bacha na to, abychom si na to moc nezvykly, a neměly důvod k tomu, abychom byly nadále nemocný.
Taky mi povídala o tý operaci, více méně to samé, co ta paní před tím, no a mezitím mi to dokapalo a Fafa už na mě čekal před stacionářem.
Akorát mi pak povídal, že jsem se na tý chodbě pěkně motala. Pak jsem nasedla do auta a nevšimla si Vikíska, kterej seděl na zadním sedadle, asi až po 5 minutách. Jenže když člověk dostane koňskou dávku oblbováku (dithiaden) a potom chemoterapii rozpuštěnou v alkoholu, tak se není co divit.
Doma jsem si dala oběd a po nějaké chvíli zalehla do postele a spala asi 1,5 hodiny.
Odpoledne jsem vypravila Vikíska k Tsidinům (bude tam celej víkend) a začala dělat večeři. Pečené ryby v zelenině, k tomu bramborová kaše s osmaženou cibulkou a salát.
Večer jsme se ještě na hoďku s Eričkou stavila k Renči, která tam měla 3 kámošky, pobavila se štěnětem Jackinkou, která mě ze samé lásky kousla do nosu, a teď už půjdu spát... takže tolik zážitky ze dnešního dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat