Lauru máme letos už 4. rokem. Je to nefalšovaná kočičí terapeutka. Změnila Betku ze smutné a melancholické bytůstky ve veselou, společenskou a rozvernou mladou dámu. A kdo o tom pochybuje, tak ať klidně pochybuje dál, já vím svoje.
Způsobila, že Erička se přestala bát tmy.
V únoru 2008 jsme si šli vybrat kotě do Bohnického útulku. Měla jsem celkem přesnou představu, jakou kočku bych chtěla. Měl by to být pruhovaný kocourek, něco jako v té reklamě na whiskas.
Paní Šeberová, starší dáma, majitelka krásného hlubokého hlasu, která pracuje v útulku zadarmo náš vlídně přijala a zavedla do přízemí, kde jsou v klecích kočičky/nebo spíš odrostlejší koťata, která čekají na kastraci. Všude čisto, žádný smrad, vše organizované, záchůdky čisté, misky plné. Nechala nás prohlížet si kočičky libovolně dlouho, a ke každé kočce nám něco povídala. Mohlo jich tam být tak 30 - 40, každá kočka měla svoji historii, svůj osud, většinou hodně smutný. Moc mě zaujala stará kočka, s jedním očičkem slepým, které umřela paní. Seděla ve své klícce a dívala se na mě jakoby mi chtěla říct, že je se svým osudem smířená. Strašně moc jsem si ji chtěla vzít, ale pak jsem si říkala, že to asi není ideální kvůli dětem, když už je v podstatě v kočičím důchodu, za prvé potřebuje svůj klid a pak už nemá moc dlouhý život před sebou.
Lauru jsme dřív uslyšeli než uviděli. Předla tak nahlas, že "přepředla" všechny kočky. Předla doslova jako o život. Krásné, černé odrostlejší kotě. Paní Šeberová nám říkala, že je to televizní hvězda, která vystupovala v pořadu "Chcete mě" se Zdeňkem Srstkou, asi týden před naší návštěvou.
Nepřestala příst a prostrkovala pacičky skrz oka klece. Paní Šeberová nám ji vyndala a dala do náruče a v podstatě bylo rozhodnuto. Laura si vybrala nás, místo abychom si my vybrali ji :-)
Je to kočičí mazel a gaučový povaleč. Leze vždycky tam, kde ji nepotřebujem (před obrazovku počítače, sedá si na důležitá lejstra, Betce sedá na rozešité šaty, které potřebuje změřit, sestehovat nebo olentlovat...)
Jinak nemůžu než vynachválit Bohnický kočičí útulek. Dvě starší paní, které tam pracují ve svém volném čase zadarmo by pro svoje svěřence i dýchaly. Starají se vzorně. Kromě starosti o své svěřence shánějí sponzory, píší kam se dá, mají svoje www stránky. Nemažou vám žádné medy pod nos, o každé kočce vám řeknou spoustu informací, jakou má povahu, kom,u by ji doporučily nebo nedoporučily, a o Lauře nám řekly, že je dominantní, a že se nesnese s žádnou jinou kočkou. Nicméně s Čipkinsem se nakonec sžili velice dobře, i když na něj asi měsíc houkala a syčela. Každému kdo uvažuje o pořízení kočky a nemá přesnou představu, bych doporučila návštěvu tohoto útulku. Paní Šeberová je dokonce ochotná v případě závažných problémů kočku "vyměnit".
Když byla Laura ještě mladá, aportovala, dnes přiběhne na zavolání a a nejraději tráví volný čas u Betky na patře. Sedí tam, nakukuje přes okraj a tváří se důležitě.
Večer vždycky vleze k nám do ložnice, a zkouší tam přenocovat, nakonec ji vždycky vyženem, ale je dost tvrdohlavá. Zaleze pod postel a hřeší na to, že tam nedosáhnem. Jediné, na co reaguje je, když na ni Fafa zařve, to pak vystřelí jak šipka.
Laura je moje společnice pro šlofíčka po obědě. Přiběhne když ji zavolám, skočí do postele a zahřívá mě a přede. Spí se nádherně...:-)
Laura - gaučový povaleč :-)
Laura - sametová
Čipkinse mám díky Renči. Objevil se v třeskutých mrazech v ulici V Mezihoří (kolmá na naši ulici), v lednu 2009. Někdo ho asi vyhodil. Viděla jsme ho s Eričkou, když jsme se odněkud vracely, jedna paní mu tam nesla jídlo, byl asi tak 4 měsíční koťátko, hladově se vrhnul na jídlo a nějaký pes na něj začal štěkat. Čipkins vyběhl na strom s neuvěřitelnou mrštností a pak jukal z toho stromu, úplně ho vidím jako dnes. Měl na čumáčku srandovní flíček, což mu dodávalo neodolatelný výraz. Říkaly jsme si že bychom měly něco udělat, aby tam chudáček nezmrzl, ale než jsme se dostaly k jakékoliv akci, volala mi Renča, že ho odchytila do přepravky, že ho prohlídla, že je úplně zdravej a jestli ho nechci (Renča má sama už 3 kočky).. No abych to zkrátila, nakonec zůstal u nás a já si ho nemůžu vynachválit. Od první hodiny se u nás cítil jako doma. Nejdřív byl docela divoký a měl bezdomovecké manýry. Například s oblibou lezl do odpadkového koše v kuchyni a pochutnával si na různých odpadcích. Jednou ukradl nějaké kuřecí stehna a hřbet přímo z pánve se sporáku (Fafa se pak ptal, kam to maso zmizelo... nepřiznaly jsme se a kosti jsme taky nenašly... )
Jednou jsme našli skoro celého pečeného, už slušně ohlodaného králíka pod stolem. Maso jsme oškubala a kočičky měly pak několik dní výbornou večeři... teda docela drahou, na můj vkus ;-).
Jinak je to kočičí atlet. Vyskočí libovolně vysoko, žádná výška pro něj není překážkou. Velice rychle běhá a má v pohybech něco šelmovského.
Po čase začal vrkat jako holub a zůstalo mu to. Bylo to legrační, třeba se připravil ke skoku a udělal něco jako vrr - vrr - vrrrrrrr (hop!)a vyskočil na umyvadlo. Potom začal jakoby zpívat, nebo mluvit, je to jako když pláče nebo brouká malé dítě. Má strašně široký repertoár zvukových projevů. Nedávno si zvykl chodit do sprchového koutu pít, z nějakého důvodu zanevřel na svou nerezovou misku na vodu. Vždycky si stoupne před dveře do koupelny a udělá něco jako "neeeeeé", nakloní hlavičku a hypnotizuje mě pohledem, pak jenom malinko pootevřu dveře a on si to packou otevře, vleze do sprchového koutu, dívá se na mě naléhavě a volá na mě "neeeeei" - abych mu pustila čerstvou vodu. Někdy si s ním povídám, třeba:
Čipki seš hloupej kocourek? "Neeee"
Čipki máš rád zeleninu? "Neeeee"
Taky si zvykl, že denně dostává kousíček masa - hovězího srdce, které mám po malých kouskách namražené v mrazáku. Když zapomenu, tak si mi přijde říct o svoji denní dávku.
Ale není to zadarmo, musí vždycky před tím říct "máma", a většinou řekne něco jako "maua" nebo "ma" nebo někdy i docela pěkně "mama". Ještě na tom budem pracovat a vypilujem to k dokonalosti (doufám, i když si doma ze mě dělaj všichni srandu) .
Pak dělá "beránky duc" - lidem, které si oblíbí, to jest mě, a někdy když má dobrou náladu i dětem a Sylvestrovi, jednomu našemu kamarádovi z Madagaskaru. Stoupne si na zadní nožičky a když se člověk k němu nakloní, tak ho drcne hlavičkou na pozdrav.
A jeho poslední kousek je, že když si sundám šátek, tak mi masíruje moji holou hlavu.
Stačí si stoupnout ke kočičí skříňce, zavolat "Čipki - masáž" a hned je tu, a hop, vyskočí na skříňku, já k němu skloním hlavu a on mi ji velice láskyplně začne masírovat hlavičkou a čumáčkem, pak se kolem mě protahuje a otírá se mi celým tělem o hlavu a pak mě pohladí i ocáskem, otočí se a pak znova. Je to strašně příjemné! A dělá to úplně nezištně, jenom z čisté lásky (a taky za stravu a za byt :-)
Mohla bych o Čipkinsovi psát ještě hodiny, ale třeba zas až někdy jindy.
Čipkins - typický kukuč
Ještě musím napsat o Jackince, je to Renči nové štěňátko Jack Russel teriéra.
Mají ho od vánoc, a je to velice srdečné, láskyplné a hyperaktivní stvořeníčko. Takže jsem začala k Renči docházet na "canisterapii".
Jackinka dokáže svýma krátkýma svalnatýma nožičkama skákat velice vysoko a v podstatě je schopná doslova vskočit mi do náruče. Jelikož jsem u nich pečená-vařená, tak mě začala považovat za přítele, a velice srdečně mě vítá. Pak mi olíže celej obličej včetně hlavy a uší a občas přidá malinké kousnutíčko. Někdy mi usne na klíně a najednou je to ztělesněná hebkost a nevinnost.
Má totální smysl pro humor a vysokou inteligenci. Její výraz obličeje se moc nehodí k štěněcímu tělíčku, tváří se velice moudře a ustaraně. O to víc mi přilnula k srdci.
Nedávno našla doma takového křečka, kterýmu čouhá ze zadní části provázek, a za ten když se zatáhne, tak ten křeček začne vibrovat. Jackince se to vibrování moc líbí a tak se naučila toho křečka sama natahovat zubama, přičemž si ho přidržuje předníma packama.
No a tak mi "moje" zvířátka denně přinášejí bezvýhradnou lásku a oddanost, pokud bych to nezažila, nevěřila bych tomu.
Jackie - kousavá
Jackie - aportík
Žádné komentáře:
Okomentovat