Ne že bych předtím alkoholik, ale zkrátka ráda jsem se napila... a to vlastně každej den.
Teď jsem se prostě "resetovala". Přišlo to nějak samo, možná i kvůli té makrobiotice, a taky mám ten pocit, že se chci zbavit všech závislostí a že zrovna alkohol mi nedělal dobře. Všude se to píše, pravidelné pití alkoholu zvyšuje riziko rakoviny prsu... i když jsem k tomuto poznání mohla dospět o pár let dřív.
Včera jsem byli na návštěvě u našich známých - Milana s Ditou. Milan je velký gurmán, milovník a znalec jídla a vína. Tak jsme seděli, povídali, Milan nosil jednu láhev vína za druhou, já jsem hned na začátku řekla, že nepiju - mám docela dobrou výmluvu - byla jsem na alkoholu závislá, v podstatě jsem něco jako vyléčenej alkoholik, a tak už mě nikdo nepřemlouvá. Tak jsem si popíjela zelený čaj a vůbec mi to nevadilo, bavila jsem se i tak, a bylo docela pozitivní, že mi to myslí normálně a nemám zpomalené reakce.
Jenže jsem chtěla odejít BRZO, to znamená maximálně do 9 večer, protože jsme se měli ještě stavit za Betkou do jednoho baru na Žižkově, kde slavila svoje 19 tiny a vzít Eričku, která tam byla s ní, protože jí pomáhala připravit občerstvení a dovézt ho na místo. Erička se tam ale moc nebavila, protože tam skoro nikoho neznala a už od 9 hodin večer nám psala zoufalé sms: "jak dlouho ještě? Už tu sotva přežívám" "Mami kde jste??"
Navíc jsme měli domluveno s Tsidinovýma, že pojedeme lyžovat a sraz byl v půl osmé ráno. To znamená vstát nejpozději v půl 7. a k tomu je třeba jít aspoň relativně včas spát, nebo aspoň děti.
Ale veškerá moje snaha abychom se zvedli a odešli byla marná.
Nálada byla výborná, byla sranda, hlavně díky Milanovi, který vypravoval vtipné historky, ale asi tak od 9 večer jsem se snažila přimět Fafu k odchodu. V půl 12. jsem asi po čtvrté opakovala Fafovi, že musíme vyrazit (připadala jsme si stejně marně jako když se dětem říkám, aby udělali nějakou domácí práci nebo už šli konečně spát...). Nakonec mi Milan přinesl rákosku. Prý ji používá jako zastrašovací prostředek pro děti. Konečně účinná metoda, pomyslela jsem si a začala jsem s ním Fafu lehce pošvihávat. Docela to zabralo a konečně jsme se zvedli. Pak ještě zbývalo přimět Vikiho k odchodu, protože s Kristýnkou byli zrovna v nejlepší zábavě - hráli basketbal na chodbě.
Jenže nebylo vyhráno. Dojeli jsme do baru Bukowski na Žižkově, kde byla zábava v plném proudu a cigaretový kouř by se dal krájet. Lidi se snažili překřičet nahlas řvoucí hudbu. Pozdravila jsme Betku a pár jejích kamarádů, které jsem znala, prohodila jsem s pár lidma pár vět a pak už mě Erička táhla do auta. Jenže Fafa se ale mezi houfem napařených maturantů začal cítit jako doma a začal všem objednávat drinky na jeho účet. Já s Vikískem a Eričkou mazitím čekali v autě. Jenže Fafa nikde.
Seděla jsem bezradně v autě a cítila se mizerně. Připadala jsem si jako nějaká nerudná saň, která pokazí každou zábavu. Kdybych měla v sobě pár panáků, tak bych se možná přidala a začalo mi být jedno, že mám v autě ospalé děti.. i když vlastně ani ne - to bych musela být asi v bezvědomí. Ale čistě teoreticky, kdyby Erička s Vikim byli doma a já věděla, že už jsou v posteli, klidně bych poseděla a pokecala. Ale takhle jak jsem byla úplně střízlivá, tak mě tam vůbec nic nelákalo, spíš mě to celé prostředí odpuzovalo. Samozřejmě to nijak neodsuzuju, jsou mladí a to k tomu patří. Hlavně když vím, že to není každý den.
Nakonec jsem se pro Fafu vrátila, zrovna když se vesele bavil a ani v nejmenším se neměl k odchodu. Prý si ještě objednal jedno mojito. Snažila jsem se, abych se netvářila příliš kysele, a oznámila mu, že pokud nebude do 5 minut v autě, že odjíždím bez něj.
Kupodivu dorazil přesně za 5 minut, asi pochopil, že to myslím vážně.
Ráno proběhlo všechno v pohodě, naložili jsme lyže, lyžáky, hůlky a veškeré nezbytnosti do auta, odjeli jsme včas, akorát jsem řídila já
Fafovi bylo docela zle a celou cestu prospal. Z včerejšího večera si nic moc nepamatoval.
Nakonec mě vlastně napadá, jak jsem ráda, že si pamatuju včerejší večer, že mi není špatně od žaludku, nebolí mě hlava a můžu řídit auto.
Nejspíš to stojí za to, i za cenu, že budu za suchara :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat