hořkost a sebelítost

aneb začni už ksakru myslet pozitivně!
Povídám si sama pro sebe a vono ne a ne... A jak to udělat aby člověk uklidil uvnitř a naplnil si nitro samým pozitivnem?

Musíš už konečně předělat ty špatný emoce a udělat z nich pozitivní, prohlásil Fafa (dnes samozvaný doktor Freud). Jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo praštit ho něčím tvrdým.

Seděli jsme si tak po večeři, kdy jsem uvařila kotel špaget s rajčatovo-paprikovou omáčkou a tuňákem, Fafa si nedal (proč vždycky když uvařím málo špaget, tak mají všichni hlad jako vlci, a když toho zrovna udělám kotel, tak skoro nikdo nejí??), a povídali si. Vikíska už to nebavilo a šel koukat na telku.

Povídáme si zpočátku nevinně, a najednou bum, výbušné téma - dovolená. Poslední asi dva měsíce Fafa intenzivně plánuje, jak pojedeme na Madagaskar. Nejdřív sjel všechny stránky Air France, Air Madagascar, Air Reunion, a já už ani nevím jak se všechny ty letecký společnosti jmenujou.. a vypisoval si do tabulky ceny a termíny. Prý by nejlepší bylo jet tam koncem srpna a zůstat tak do začátku října. Namítala jsem, že by asi Ericu neomluvili ze školy a potom, že nemá cenu objednávat letenky, když nevím, jak to se mnou bude, jestli se na to budu cejtit, jestli mi můj zdravotní stav dovolí jet do tropické země, nakonec člověk musí mít různá očkování, brát prevenci proti malárii, což je záhul na játra, blablabla...
Chlapi mají asi selektivní sluch. Spoustu věcí, které mu říkám prostě neslyší. Stejně tak i moje argumenty proti letošní dovolené na Madagaskaru. U večeře s tím zase začal. Takže bychom mohli letět třeba v listopadu, ne? To jsou letenky nejlevnější.

Střih - vzpomínka na to, jak jsem od doby, kdy jsme se vzali neustále naléhala abychom jeli na Madagaskar. Co bych tam dělal, tam už to znám, zněla poměrně monotónní odpověď, která mě přiváděla k tiché zuřivosti. Já se mu snažila vysvětlit, že on to tam zná, ale já ne, ale on mlel furt tu svou: teď jsou jiné priority... na to nemáme prachy... a já že si na to prostě půjčíme a on, že na dovolenou si on půjčovat nikdy nebude, že není tak pošetilej jako ti blázni, co se zadlužej kvůli nějaký dovolený...a pak bylo první dítě moc malý... pak že musíme opravit koupelnu... pak druhý dítě bylo malý... pak jsme museli opravit podlahy... druhou koupelnu...koupit si ložnici...pak třetí dítě je moc malý... musíme udělat novou kuchyň... v takový pastoušce on přece žít nebude....
prostě jako v té pohádce o kouhoutkovi a slepičče.

Proč jsem byla tak blbá a prostě se nesebrala a nejela tam sama??? Těžko říct.

Nakonec jsem vždycky ustoupila a neustálé ustupování má za následek, že někde uvnitř člověka začne klíčit nějaká jedovatá plevel, která se rozbují a začne člověka otravovat zevnitř. V podvědomí.
Podvědomí je mrcha. Můžete si radostně kráčet životem, s veselou písničkou na rtech, okolí vás může mít za pozitivně smýšlejícího člověka (nakonec i vy sami můžete trpět tímto pocitem) a přitom máte zamořený podvědomí nějakým svinstvem.

Pak jsem se totálně zablokovala a situace se otočila. Fafa začal celkem intenzivně uvažovat o cestě na Madagaskar. A já to celkem intenzivně blokuju. Prostě trucuju. Celý léta nechtěls, tak já ti teď ukážu. Pokaždé když vytáhne tohle téma, tak to má na mě účinek jako rudej hadr na býka.

No a já jsem se opět vytasila s mýma argumentama - Eričina škola, že ji pravděpodobně neuvolněj uprostřed školního roku když je na gymplu, potom to, že si teď finančně nemůžeme vyloženě vyskakovat - (prej to nevadí, tak si půjčíme...) a potom prej kolik jsem schopná ušetřit za měsíc!!!

A nakonec jsem si konečně uvědomila, že mám v sobě hořkost. Hořkost za celý ty léta, kdy ignoroval moje přání. A tak jsem mu to řekla.
Díval se na mě chvíli konsternovaně, a pak mi povídá, že je třeba to změnit v něco pozitivního.
Já mám na sebe taky vztek, povídá mi. Mockrát v životě jsem se špatně rozhodl. (takže já mu říkám, že mám na něj vztek a on mi říká, nic si z toho nedělej, já mám na sebe taky vztek..? Trochu absurdní...) a pokračoval: ale snažím se vzít si z toho ponaučení a jdu dál.
" Jenže ty máš vztek na sebe a snažíš se vzít si z toho ponaučení. Ale já mám vztek NA TEBE!!!!!! A vtom je ten rozdíl!!!
Mám vztek, a mám v sobě hořkost. Chápeš to??? Já ty pocity v sob prostě mám! Tak mi řekni jak se jich mám zbavit???" řvu na něj hystericky.
"No tak to taky přetvoř v něco pozitivního. Řekni si, že když to neklaplo celý ty léta, tak pojď, půjdem a uskutečníme to teď!"
(A NE A NE A NE A NE A NE!!!!!! říkalo mi něco uvnitř.) Začala jsem brečet.
Plačtivým hlasem mu povídám: to je výborný, celý ty léta, když jsem byli oba zdravý, oba jsme vydělávali, mohli jsme si na to půjčit, půjčku bychom splatili úplně snadno, a teď když já nepracuju, nejsem zdravá, nevím, co se mnou bude za půl roku, tak teď mi říkáš abychom jeli!!!
Myslím že byl z toho docela zmatenej. Nejdřív se mi snažil namluvit, že je taky nemocnej jako že jeho mírná cukrovka je skoro to samý co mám já (tady by měl být ten smajlík s tou otevřenou pusou), potom že se z toho brzo dostanu a pak přece půjdu pracovat, a já trucovitě odpovídala, že co když se neuzdravím, a že podceňuje moji nemoc, a myslí si, že je to něco jako chřipka a on, že i kdyby to bylo vážný, tak že bych si aspoň měla splnit životní přání (díky moc, fakt) a pak kapituloval s tím, že nechápe, když s ním diskutuju, proč jsem vždycky tak emotivní.

A pak odešel. A já zůstala sama se svýma emocema.

Možná jsou slzy něco jako džbán plnej otrávené vody. Pokaždé, když člověk brečí, tak z té nádoby něco odteče.
A možná musí odtéct všechno, aby se člověk zase uzdravil.
Možná proto chlapi umíraj statisticky dřív, protože nebrečí.

A pak mě napadlo, že má pravdu. V tom, že místo, abych vzpomínala na to pozitivní, převažujou ve mně vzpomínky negativní.

A teď bych měla napsat něco pozitivního.
Ale nenapíšu, a ne a ne a ne!!!