Když závodím, sedmdesát procent času přemýšlím o závodě, kdy bude občerstvení, kdy doběhnu, kdy si lehnu. Vždycky se upnu na to nejbližší, co mě bude čekat. Na cíl hned od startu myslet nemůžu.
(z rozhovoru s ultramaratóncem Danem Orálkem)
Trochu si připadám jako ultramaratónec. Dnes jsem měla jedno "občerstvení", kdy mi paní doktorka na chemošce řekla, že se zdá, že ta léčba zabírá a že to prso vypadá volnější. Žádné velké jásání, žádný přehnaný optimismus. Ale pro mě je to obrovská psychická úleva a psychické občerstvení. Díky, Bože!
Před tím jsme ještě byli s Eričkou u nové paní doktorky, která je prý hodně alternativní. Prostě jsem ze dne na den vyměnila pediatra. Naše paní dr. J, od které jsem chtěla už několikrát utéct, ale pořád jsem k tomu nenacházela odvahu, opět Eričce dala antibiotika, aniž by před tím třeba udělala CRP, (úplně jednoduché vyšetření, které stanoví, jestli se jedná o virovou nebo bakteriální infekci). Po týdnu užívání antibiotik kašle furt stejně.
Takže to byla poslední kapka a tak jsem si bleskurychle našla náhradu. Jestli to bude ono, ukáže čas. Ale paní doktorka je velmi příjemná, pravda, už od pohledu vypadá hodně přírodně, ale napsala nám homeopatika a kapky z Pelargónia (pelargónium - není totéž co pelargónie). Prý s tím má výborné zkušenosti. I vyšetření a anamnézu udělala velice pečlivě.
Jinak musím moc pochválit sestřičky z onko ambulancí a ze stacionáře, jsou všechny bez výjimky lidsky strašně fajn, veselé, pořád si povídají s pacienty, vtipkujou s pacienty i mezi sebou, a hlavně sestřičky co aplikujou chemo musí být špičkové. Ono jenom najít žílu je docela nářez, protože ta chemoterapie ty žíly v podstatě zničí. (sestřička nakonec našla žílu v loketní jamce, ale povzbudivě na mě mrkla... nebojte se, taky vám je nakonec spálíme), a hlavně se musí trfit naprosto přesně do žíly, a ta jehla se nesmí pohnout, protože kdyby se náhodou dostala ta infúze mimo žílu, tak by to byl děsnej průser. Sestřička mě nabádala, kdybych náhodou ucítila pálení nebo bolest, abych ji okamžitě volala, protože sice jenom jednou za tu dobu, co tam pracuje, viděla, že se chemoterapie dostala mimo žílu, ale že to bylo děsný a že už to nikdy nechce vidět. Povídala jsem si taky s tou paní, která tam byla i minule. Zjistily jsme, že dostala to samý co já, tak mi povídala svoje zkušenosti. Paní je opravdu statečná, dokonce i pracuje na půl úvazku, a stará se sama o dceru (manžel nefunguje... má svoje hospody, porady, nedávno si vyjel sám na rekreaci do Egypta, apod..).
Po chemči pro mě přijeli Fafa s Eričkou, doma si vařím rýži, zeleninu a kousek tempehu. Potom si udělám obklad a jdu spát.
Odpoledne různě telefonuju, a poflakuju se.
Začíná mi bejt trochu šoufl, ale je to snesitelný. Večeři jsem vynechala, protože jsem nestačila strávit oběd. Půjdu si zacvičit a lehnout a chvíli číst, Renča mi přinesla dvě knihy.
Žádné komentáře:
Okomentovat