Jakmile se objeví sluníčko, je všechno hned veselejší.
Vycházím z domu a oslepí mě megawattová záře. Zamrzlé kalužinky se lesknou, ptáci vesele plachtí vzduchem a pokřikujou, od pusy mi stoupá pára. Obloha je azurová a zaplavuje mě radost.
Procházím okolo výlohy klenotnictví a zastavuju se. Nikdy jsem se nezajímala o šperky, ale dnes se možná ty vzácné kamínky víc lesknou a něčím mě přitahujou. Nejspíš je to tím, že mi vytanula z dětství vzpomínka na náušnice mojí kamarádky Marty Š. Nosila je od útlého dětství a já jsem jí je potají záviděla. Byly to zlaté visačky s velkými modrými kameny. Často jsem se na ně dívala a strašně jsem si takové přála. Ty modré kameny mě přitahovaly jako magnet - myslela jsem si tehdy, že jsou to drahokamy. Někdy se na sluníčku leskly, jindy světlo pronikalo skrz ty kamínky a dodávalo jim modravý nádech mořské hlubiny.
A tak koukám do výlohy a hledám náušnice Marty Š. Mají bílé - s velkým zirkonem, pak jedny s maličkým akvamarínem ve tvaru kytičky, okolo kterého jsou okvětní lístky maličkých briliantů, pak perlové a různé všemožných tvarů, ale zrovna TYHLETY nemají.

Vracím se zpátky na zem a jdu do Billy, potřebuju sehnat krabici pro Vikíska na zítřejší karneval, chce jít za Sponge Boba (postavička mořské houby z jednoho seriálu pro děti). Vyžebrala jsem jednu banánovou, která je ale dost těžká. No v nouzi lepší než nic. Pak jsem dokoupila dvě smetany a skleničku višňového džemu na Schwarzwaldský dort, který budeme s Eričkou péct na karneval, jako cenu pro vítěze. Máme už už upečené korpusy, takže už jenom uděláme náplň.

Mezitím mi poslala sms kamádka Jana, jestli nechci zajít na oběd. Hodilo se mi to, máme sraz v pizzerii U divadla. Dala jsem si zeleninovou polévku minestrone a obě napůl pizza chléb (mají ho vynikající, křupavý, potřený česnekem se zapečeným parmazánem).
Pak akorát běžím pro Vikiho a jeho kámoše Davida a jdeme domů. Doma už na mě Erička čeká, jdeme na přefocení a aktualizaci do jedné castingové společnosti. Jednou u nich natáčela nějakou reklamu a vydělala si na pár věcí, po kterých toužila, tak třeba dostane zase nějakou tu příležitost. Chtěla jsem tramvají, protože metro úplně nemusím, ale jedeme trochu pozdě, tak nezbývá než jet tím metrem.
Metro se zastavuje skoro v každém tunelu, byť i jenom na chvilku a vyvolává to ve mě pocity úzkosti. Ve vzduchu je cítit spálenina z brzd. Uf, konečně stanice Karlovo náměstí. S úlevou vystupujeme z metra a ocitáme se na nábřeží. Dům ve kterém je agentura, je starý, neopravený a uvnitř tmavý a smrdí kouřem a starobou. Ve tmě blikají světýlka výtahu, který vypadá moderně, ale když přijede a otevřou se nerezové automatické dveře, zjišťuju, že je strašně maličký a klaustrofobní. Díky, jdu raději tři patra pěšky, zatímco Eri jede s nějakým cizím pánem výtahem. Hlavou mi běží katastrofické scénáře a vyčítám si, že jsem ji pustila výtahem s cizím člověkem. Ale všechno dobře dopadlo, paní v agentuře se ani netvářila nějak nepříjemně, přestože jsme měly skoro 15 minut zpoždění, a všechno jsme rychle vyřídily. Akorát musíme někam do bankomatu pro peníze, protože přefocení stojí stovku, a já mám v peněžence jenom 50 Kč a v tom fofru jsem zapomněla cestou vybrat peníze.
Díky tomu jsme si udělaly krásnou procházku po nábřeží směrem k Národnímu divadlu, pokochaly se pohledem na nejrůznější bárky koupající se v záplavě slunečního světla, na oslnivě jiskřivou hladinu Vltavy, na hejna pokřikujících racků a na lidi, kteří stejně jako my stojí v úžasu a obdivující tu nádheru.

Pak jedeme domů tramvají podél nábřeží do Holešovic a do Libně.
Nějak nás ta procházka vyčerpala a tak obě v tramvaji poklimbáváme.

Stavujeme se ještě do kaple, kde se konají přípravy na zítřejší karneval. Je tam jenom Sylva s maličkou Bětuškou, která se maminky drží jako klíště, pak jeden pán, kterého neznám a nakonec dorazila Anička M. Chvilku jim pomáháme nafukovat balonky, a pak Eri, která je dobračka od kosti, tam zůstává, aby jim pomohla,a já musím odjet na schůzku s převorem Břevnovského kláštera - páterem Siostrzonkem, s kterým jsem měla domluvenou schůzku v půl 6.

Akorát stihnu zajít domů, mrknout se na přesnou adresu, popadnout klíčky od auta a vyrážím. Dorazila jsem ve 1/4 na 6, mám spoustu času, tak jdu obhlídnout terén. Vstupuju na areálu Břevnovského kláštera, vlevo jsou prosklené stěny restaurace, vpravo zastřešené parkoviště a proti mě malý romantický domeček, na kterém je cedule se jménem ulice "Siostrzonkova". Stmívá se, a v oknech domečku se svítí a je vidět dovnitř. Mám to tam hezké, podél zdí jsou samé knihovny, na stolečku u okna křížek s Kristem a za hromadou knih je vidět vršek šedivé hlavy. Jestli to není přímo on, říkám si. Procházím okolo domečku ještě jednou bránou a už vidím vchod do kláštera, tzv. fortnu, přímo naproti velikému stromu, přesně jak mi popisoval. Vlevo se majestátně tyčí barokní bazilika svaté Markéty, svítící do tmy. Chvíli stojím v úžasu a zírám, a z té majestátnosti na mě jde chlad. Jdu se radši na chvíli zahřát do auta.

Přesně v 17:29 se vracím zpátky na sraz, co kdyby tam páter už byl a čekal na mě. V domečku sedí pořád ta samá šedivá hlava, nehnutě, napadlo mě, jestli to není socha. Ale po chvíli se hlava pohne. U fortny se nic nezměnilo, nikdo nikde. Procházím se po nádvoří, abych se zahřála, je zima jak v morně, v tom hrobovém tichu pak někde něco potichu zařachtalo, jdu se podívat. Pod zastřešeným parkovištěm malá shrbená postava nějakého asi bezdomovce oblečeného do hader sbírá a nakládá nějaké papíry.
Je půl a 10 minut, páter nikde.
Uvažuju, jestli se mám odvážit a zaklepat na dveře domečku, co když tam sedí páter a zabranej do práce na mě zapomněl? Ve 3/4 se odvažuju a klepu na dveře. Vychází štíhlý pán, páter to není, tak mu vysvětluju, že jsem měla sraz s páterem S. v půl, a jestli náhodou neví, kde by mohl být. Prý je asi v bazilice, má tu návštěvu z Broumova a šli se dívat na varhany. A prej mu zavolá že tu jsem a mám na něj počkat, vedle hlavního vchodu do kláštera jsou otevřené dveře a tam je teplo. Děkuji šedivé hlavě a jdu zkusit dveře. Jsou zamčené. Nikde nikdo a tak to vzdávám a odcházím. Páter nepáter, nehodlám tu dostat zápal plic.

Stavuju se u našich, diví se, že jsem tu tak brzo.
Maminka napekla slané tyčky na zítřejší karneval, ale nepřijde, protože ji bolí kyčelní kloub, tak aspoň odvezu tyčky. Tak jsme trochu poseděli, dala jsem si véču, poradila jsem našim, jak se rozebírá novej odšťavňovač, který si koupili ve slevomatu, ostříhám tatínka předpotopním stříhacím strojkem, který drnčí a vrčí jako vrtačka ale moc nestříhá, a vyrážím domů.

Pak jsem ještě umixovala krém na dort, chvilku ještě vyrábíme Vikískovu masku a pak odpadám do postele.