Jasan

Na Seči je jako každé léto krásně. Cvrčci cvrkají, ptáčci čiřikají, les voní borovicovou kůrou, podhoubím a tajemnými přísliby. Toto léto je u nás docela šrumec, mám tu dva kluky od našich kamarádů, aby kluci nemuseli trávit týden v rozpálené Praze, a mám tady sestřenku Věrku s 14 letým Ondrou, s kterým mává puberta a notně mamku trápí. Do toho naše Betka s Kryštůfem, Erička, její kamarádka Káč a Viki.
Ve středu večer starší děti vymyslely pro ty mladší večerní „bojovku“, šli jim schovat nějakou sladkost na židovský hřbitov. Nějak se to protáhlo a bojovka začíná v 10 večer. Trochu jsme se s Věrkou vynervovaly – ve fantazii mi začaly vířit auta řízená opilými šílenci, kteří by se mohli přehnat lesní cestou a smést naše miláčky, a tak jsme je z povzdálí sledovaly. Cestu jsme nepotkali ani jediné auto, děti bez problémů došly na hřbitůvek, našly sladkost a v pohodě kráčely domů a svítily si přitom silnou LED baterkou. Když jsme došly k hospůdce Pod Drnem, poslaly jsem děti domů a šly si dát jedno „malé pšeničné“. U stolu naproti baru seděla partička rozjařených hostů a jeden chlápek s kytarou, který na nás začal povykovat, ať si jdeme sednout k nim. Moc se mi nechtělo, ale v podstatě nešlo odmítnout aniž bychom nevypadaly jako nějaké namyšlené fifleny. Chlápek s kytarou se představil jako Jasan, vedle mě seděl kamioňák Jirka a vedle Jasana seděla slečna, která měla docela notně naváto. Jasan chvíli hrál a zpíval – nejdřív jsem si myslela, že to je takový ten tábornický šumař, který jakž takž zahraje pět akordů, a k tomu zpívá docela falešně, k tomu ty písničky míchal jednu za druhou, pletl slova a přidával si vlastní. Nepřišel mi moc vtipnej, byl docela na mraky a navíc se nějak zaměřil na mě, začal mě skenovat pronikavým pohledem a nejdřív se mě ptal, proč se tvářím tak naštvaně, pak se mě ptal proč furt házím patkou (protože mi ty zasraný vlasy lezou do očí!), a pak mě začal parodovat, že se nějak tvářím a jestli prej jsem nervózní. (Nervózní jsem byla z něj, protože jsem měla pocit, že mi kouká až do mozku a čte mi každou myšlenku….) Tak jsem se ho zeptala, proč se do mě furt naváží a jestli má nějakej problém. Nějak jsme si to vyříkali a tak se pak zaměřil na Věrku, různě jí lichotil a pak si nás obě měřil a prohlásil, že Věrka je hezčí. A přitom mě ubezpečoval, že jí fakt vážně nebalí!
Asi po dvou pivech jsem se docela uvolnila a zjistili jsme, že na tábornického šumaře má příliš dobrou kytaru a že výborně hraje, pouze jeho pěvecké schopnosti byly alkoholem trochu poznamenané. Po nějaké době jsme našli spolčené písně, a ledy se docela prolomily. Zpívali jsme Hallelujah, Dům v New Orleans,Tulácký blues, Marionetu… a Jasan mě začal povzbuzovat ať zpívám víc nahlas. Přitom mě doprovázel na kytaru a zpíval druhý hlas, a pak mi řekl, že dobře zpívám, což mi udělalo neskutečnou radost! Mnohem větší, než kdyby mi řekl, že jsem kdovíjak krásná. Pak jsme zpívali refrén od New Orleans a on mi řekl ať zpívám nahlas, ať si zařvu! Tak jsme řvali spolu a myslím, že jsme byli slyšet až na druhém břehu české přehrady. Byl to krásný zážitek, Jasan trochu vystřízlivěl a pak střídal smutné písničky s veselými, vyprávěl vtipy a mezitím jsme si povídali. Pak řekl něco, z čeho mi přeběhl mráz po zádech, jen tak mezi řečí utrousil, že má rakovinu slinivky a že se v podstatě loučí se životem. Vzal moji ruku a položil mi na místo pod hrudní kostí, kde jsem ucítila bouli. Nechtěly jsme tomu s Věrkou věřit, ale on nás nepřesvědčoval a zazpíval nám svoji vlastní písničku „Už mi zbejvá jen pár dní“ krásnou a smutnou. Nenápadně jsem si ho prohlížela a když jsem viděla tu jeho vyhublost, vystouplé lícní kosti a zapadlé oči, které se ale dívaly ironicky a pronikavě, nějak jsem cítila, že asi nelže... Přes to všechno z něho sršela energie, humor a podobný typ lidového herectví, jako má třeba Bolek Polívka.
Seděli jsme tam až do svítání… asi do 5, nebo půl 6. Říkal, že má sebou jenom auto a kempingovej stoleček a že takhle cestuje všude možně, po Čechách i po cizině, zpívá různě po hospodách jen tak pro radost a nebo s bluegrassovou kapelou a že zítra budou zpívat s celou kapelou Pod Drnem. Pak nás šel vyprovodit a já jsem docela dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak může člověk, který má takovouhle diagnózu být takhle nad věcí a mít tolik energie a optimismu a dokáže bavit lidi okolo sebe.
Další den byl Pod Drnem koncert jejich kapely, Jasan byl naprosto střízlivý a hráli od 7 až dlouho do noci, šla jsem tam na chvilku, ale protože jsem byla notně nevyspalá, zabalila jsem to asi v 10 a šla spát. Věrka tam byla opět asi do 5 do rána, říkala mi, že si s Jasanem povídali celou noc a zjevně si padli do noty.
Další den přijel Fafa a večer jsme si všichni šli sednout Pod Drn. Ten večer podal Jasan neuvěřitelnej výkon, protože se mu podařilo nenásilně vyšachovat táborového brnkálistu, a to tak, že nejdřív se ho velice slušně zeptal, jestli by nemohl zahrát jednu píseň, a pak nechal hrát jeho, a pak řekl, že zahraje jednu, a zahrál tři, a tak to šlo až do té doby, než to chlápek dočista vzdal a pole ovládl Jasan. To co předváděl několik hodin, bavilo komplet celou hospodu, brečeli jsme smíchy, napodoboval různé populární umělce, vyprávěl vtipy, a do toho zpíval a hrál – všechno měl v hlavě, nepotřeboval zpěvník. Nakonec dali s Jirkou – majitelem – Lojzu a Lízu, Jirka hrál Lízu a pisklavým chraplavým hláskem vyřvával „vem si vědro milý Lojzo… tak ji ucpi milý Lojzo…“ a my jsme padali pod lavici smíchy.
Další den měl Jasan odjet na nějaký koncert, jenže asi si to rozmyslel a večer opět seděl pod drnem. Hrála tam nějaká jiná country kapela a bylo úplně obsazeno, takž jsme to vzdali a šli zpátky, ale Jasan nás dohnal a řekl, že nám tam drží místa, že sedí u nějakých starších lidí a že oni jsou ochotní se sesednout abychom se tam vešli i my. Jenže kluci – Fafa s Frankem mezitím odešli domů, a tak jsme se dohodli, že Věrka si tam půjde s Jasanem sednout a já půjdu domů pro ostatní. Ale Fafa s Frankem už měli otevřenou láhev vína a nakrájený salám a ani v nejmenším se jim nechtělo kamkoliv chodit. Tak jsem Věrce zavolala, ať se nezlobí, ale že zůstanu doma. Věrka řekla, že tam teda chvilku zůstane, a že tam dorazil i strejda Tomáš a že si tam dá jenom jedno pivko a přijde domů.
Šla jsem si lehnout docela brzo, protože jsem byla unavená a nedospalá ještě z předminulé noci… Ráno- už bylo skoro světlo - jsme slyšela před domem hlasy, Věrku, Ondru a Jasana. Koukla jsem se na hodiny na mobilu – bylo asi 5 hodin. Pak šli dovnitř a slyšela jsem je, jak si povídají v „krbovně“. Pak jsem opět usnula.. Ráno – byla neděle jsem vstala a jela s našima do Vilémova do kostela…když jsem se vrátila, Věrka už měla sbaleno a odjížděla k tátovi na Klokočov. Měla červené oči, a ještě než odešla, tak mi říkala, že si s Jasanem povídali a že je to pravda s tou rakovinou slinivky, a že už je smířený s tím, že tu dlouho nebude, a že se těší že půjde za maminkou, která mu umřela v 15 letech a do té doby, že si chce užít naplno života, zpívat a hrát až do úplného konce.. Že se mu snažila říct o Bohu, ale že není věřící, i když věří v to, že po smrti něco bude.. a snažila se mu říct o alternativní medicíně, makrobiotice.. ale on už se prý nesnaží o nic, jenom chce využít na maximum toho času, co mu zbývá. Řekl, že jí nemůže nabídnout nic než přátelství, a že se můžou občas vidět, a že může učit Odru hrát na kytaru. Ondrovi se Jasan hodně líbil a úplně se nadchl pro hraní na kytaru.
Napadlo mě, že my, co si myslíme, že máme život pod kontrolou, že „máme víru“a že víme, jak žít, si možná spíš od tohoto člověka můžeme něco vzít, než mu něco předat. Jeho optimismus, radost ze života, srandu a smích, kterou rozdává plnými doušky… Jasane, budu se za tebe modlit, abych tě tady za rok slyšela zase hrát!!!

Lázně - na návštěvě u Magdy - mojí paní primářky a "sestřenky"

Dnes jsem strávila příjemné odpoledne u Magdy a Paula na zahradě. Povídaly jsme si o všem možném, o alternativní medicíně, o kytičkách, o stavě domu, o žábách... a pak jsme trhaly květy pampelišek na pampeliškový med, lístky pampelišek na salát, pily kafe, popíjely Karolinin pramen a bylo nám dobře :-) do toho Paul celou dobu neúnavně sekal trávu sekačkou. Celou scenérii podmalovával žabí koncert z rybníka od sousedů. prostě idylka :-)

V Lázních

Příběh 1 – co mi povídala paní Milena co se mnou sedí u stolu

No můj bratr už je po smrti, zemřel v 55 letech, na rakovinu střev, pět let s tím bojoval… On se právě stravoval taky dost nezdravě, měl hodně stresů, měl firmu, kde se strašně zadlužil, a každý měsíc musel živit 80 zaměstnanců.
Potom když onemocněl, tak pořád ještě pracoval, byl by dostal plný invalidní důchod, ale on mě na starosti celou firmu, musel zajistit výplaty zaměstnancům…vlastně pracoval až do konce. Taky asi rok před tím, než onemocněl, tak mu zemřel chlapec, 8 letý, utopil se v bazénu. Byl v Německu ještě s jedním kamarádem a s jeho starším synem, a Malého nechali v dětském bazénu, a řekli mu, ať tam počká, ať nikam nechodí, že si půjdou jenom zaplavat do velkého bazénu. No a ten malej, nevím, možná to bylo z trucu, asi skočil šipku do malého bazénu a zřejmě se praštil do hlavy a už nevyplaval. Byl tam několik minut, nikdo si toho nevšiml, plavčíci byli oba zrovna pryč, prej oba ve stejnou chvíli kontrolovali šatny….pak si ho všiml nějaký pán, shodou okolností taky Čech, a vytáhl ho, a začali ho křísit, ale už to bylo pozdě.
Pak ho odvezli do nemocnice vrtulníkem, a pak bráchovi řekli, že mozek už je po smrti, že není žádná naděje, a jestli by nemohli vzít od něj orgány, že by to pomohlo ostatním dětem, který čekají na transplantaci. No tak brácha souhlasil s tím, aby si od něj vzali orgány, no a představte si, potom doma jim přišel účet z té německé nemocnice na 150 000 Kč, a započítali jim všechno, ošetření, transport…. Přitom si od něj vzali ty orgány, které potom draze prodali rodičům jiného dítěte.
Bráchu to úplně zlomilo, ta ztráta chlapce, a do toho jim ještě přijde takovýhle účet. Tak se toho chopil jejich známý právník, a nakonec ten účet musel zaplatit ten akvapark, protože v tu inkriminovanou dobu tam nebyl plavčík.
No ale tohle bráchovi asi nastartovalo tu nemoc. Ale on furt pracoval, pracoval… byl by mohl jít do toho invalidního důchodu, ale chtěl zajisti tu rodinu, a začal stavět nový dům, měli pěkný barák, hezky vybavený, ale on chtěl aby ten barák zůstal tomu nejstaršímu synovi , tak si postavili nový, a do toho plný provoz té firmy… on vlastně pracoval až do úplného konce, jenom poslední tři měsíce už jenom ležel… Oni potřebovali hodně peněz, švagrová je hodně náročná, přitom dělá vrchní sestru takže nemá špatný plat… No a po jeho smrti se musela firma prodat, švagrová by to nedokázala vést, tak aspoň dostali peníze, splatili všechny dluhy a ještě jim něco i zůstalo…

(A já si říkám, to je ta cena za život jednoho táty…?)

Příběh 2 – co mi povídala sestřička na rehabilitaci
Povídáme si o nemocech, že nemoc nevzniká jenom tak, že nemoc je odpověď těla na určité situace, a že lidi na nemoc můžou reagovat různě, můžou si z toho něco vzít, zamyslet se nad svým životem a porozumět tomu, co nám tělo prostřednictvím nemoci chce říct.. ale že spousta lidí bere nemoc pouze negativně, naříkat a ptát se „proč zrovna já??“
To jsem tady měla jednu paní, a to byl příval negativních emocí. Všechno bylo špatně, všichni byli špatní, měla svoje neduhy, bolely ji klouby, stala se brzo babičkou, a v ten moment doopravdy zestárla. Byla hodně silná, měla vysokej tlak, cukrovku, a když jsem jí jenom trochu naznačila, jestli třeba nechce zkusit nějakou změnu jídelníčku, tak zareagovala jako když jí píchne vosa Vyskočila tady z toho lehátka a naštvaně odešla a práskla za sebou dveřma. Pak se to muselo řešit přes lékařku a paní pak chodila na rehabilitaci k někomu jinému, protože mě už nechtěla. No to víte, někteří lidi nechtějí nic slyšet o tom, že by třeba i oni mohli něco změnit, že ta nemoc jim přináší i něco pozitivního…“
„No co víte, „ přemýšlím, „třeba jste jí maličko naťukla a paní se třeba za nějakou dobu zamyslela a třeba na sobě začla pracovat…“
„Ale kdepak“ odpovídá sestřička, „paní tu byla za rok zase a úplně stejně negativistická, nezměnila se ani o chlup“.

No a tak přemýšlím o té paní a je mi jí tak nějak líto. Přemýšlím, čím to je, že někteří lidé nechtějí vidět, nechtějí slyšet. Možná jim život musí uštědřit pořádný kopanec, aby se vzpamatovali..jako třeba mně…

2. den po dietě

Ráno s velikou radostí jdu odšťavnit mrkev, jablka a pomeranče. Šťáva chutná božsky! Usrkávám ji brčkem a nemůžu se toho nabažit!
Dopoledne přípravy pro Alianci, potom vařím těstoviny s pestem a tuňákem (rychlovka), a pak vyrážím k našim - potřebujou nafotit auto a místo Máji musím vypovědět účet ve spořitelně. Venku svítí slunce!!! Poprvé asi po měsíci...? Užívám si to, mám obrovskou radost.
U našich v domě je strašnej bugr - vrtají tam sbíječkama a je to šílený. Maminka je na pokraji nervového zhroucení.
Jdeme s tatínkem dolů do garáže pro to auto, že ho vyvezeme na denní světlo. Auto je pokryté souvislou vrstvičkou cihelného prachu a motor nejde nastartovat. Tak jsme to vzdali a jdu do tý spořky. Vypovídám Máje smlouvu bez větších problémů, a pak už mi volá Eva (paní ředitelka) že za 1/4 hodiny mám bejt v tý klášterní restauraci. Když se řeklo klášterní restaurace, samozřejmě mě napadl Břevnovský klášter a tak jdeme s maminkou procházkou pomaličku do Břevnovskýho. Ale v restauraci nikdo není. Přepadla mě divná předtucha a volám Evě. Říkám jí, že už jsem tu, a ona mi říká, no to teda nejseš, to bych tě tu viděla. A prej kde jsem, tak říkám, že v Břevnovským a vona že mám bejt v Anežským. Propadla jsem panice, protože jsem si nemohla vzpomenout, kde je Anežskej klášter. Eva mi řekla, ať si vezmu taxíka, tak jsem si zavolala profi taxi, protože s nimi mám dobré zkušenosti. jenže trvalo asi 15 minut, než chlápek přijel, za tu dobu projelo kolem několik žlutejch AAA taxi...:-( Nakonec přijel ten můj, a já jsem s ulehčením usedla na sedadlo a říkala jsem si, že se aspoň nemusím starat, kudy máme jet, že mě tam doveze, jenže ve finále se ukázalo, že ani on nevěděl kde je Anežskej klášter. Nejdřív dojel na Mariánské náměstí, potom do Anenské ulice a napotřetí do Anežské, poté, co se ptal asi 2x na cestu, a ani tak nevěděl, kde je An.klášter a už vůbec ne, kde je klášterní restaurace.
Radši jsem zaplatila a začala jsem to hledat na vlastní triko, nikde Klášterní restaurace nebyla, jenom Anežská rest,. a ta byla zavřená. Volám Evě a vona, že vysílá číšníka. Číšník vyšel právě z tý zavřený Anežský rest., a mával ať jdu za ním. Oni měli totiž raut právě v tý zavřený Anežský restauraci. No fajn, nakonec bylo dobře, že jsem přijela takhle pozdě, protože už měli za sebou ochutnávku celého menu (bylo to v rámci příprav na Celoevropskou konferenci jedné mezinárodní společnosti pro pacientky s rakovinou prsu). Už se podával jenom moučník. Vysvětlila jsem Daniele (ředitelka týhletý organizace - Italka, moc sympatická ) že mám speciální dietu a ona to pochopila a nekladla mi nějaké dotěrné otázky. dala jsem si akorát vodu a heřmánkový čaj. No hlad už jsem docela měla, protože jsem ráno měla jenom tu šťávu a před tímjsem si koupila v Bille kelímek (prý!) čerstvého džusu mrkve s jabkem, kterej byl ale dost hnusnej.
Tak tam sedíme diskutujeme o cenách, o jídle, barvách ubrusu, apod... a potom jedeme zase zpátky do dejvid do hotelu Diplomat, kde sedíme další asi 3 hodiny a diskutujeme o tý konferenci.. já už chvilkama skoro usínám..
Nakonec v půl 10. prohlásila Daniela, že to ukončíme, že je dost unavená a tak jedu domů Přijíždím v 10.
Mám strašnej hlad a nakonec jsem si uvařila zeleninovej vývar, do kterýho jsem si dala trochu tý uvařený zeleniny a miso a nasypala nori vločky. Pomaloučku žvýkám tu zeleninu a chutná to úžasně!

Breussova kůra 42. den

Dnes jsem slavila svoji malou soukromou oslavu. Ráno jsem si odšťavnila poslední Breussovu šťávu a s obrovskou radostí jsem tam hodila poslední kousek černé ředkve, ke které jsem měla docela averzi. prostě mi nechutná. Ale abych jí nekřivdila, ředkvi, je děsně zdravá! Moje játra si určitě pomlaskávaly!
Pak jsem si uvařila poslední čaje, kakost a šalvěj (i když možná šalvěj si budu dělat občas, teď ale potřebuju nějakou dobu pauzu...), a říkala jsem si, že už je to naposledy..

Dopoledne jsme byly s Eričkou v IKEA, kde jsem zakoupila různé boxy na ukládání věcí, pustila jsem se totiž do vyklízení vestavěné skříně. Našla jsem tam spoustu různých pokladů... staré dopisy od dávných ctitelů, apod.. staré deníky... budu to muset hodně pečlivě probrat :-)
Taky jsme koupily dezertní talířky a vidličky, konečně můžeme servírovat moučníky na úrovni :-)
Pak jsme ještě zašly na Harfu, kde jsem Eri koupila dvě trika, a sobě triko a košili, pak nějaké ponožky, nakonec nějakou drogerii... Měla jsem opravdu radost při pohledu do zrcadla kabinky, kdy mi ta košile fakt dobře seděla. Jo vono mít velikost 42 je jiné kafe než mít vel. 46 případně 48... (jako tenkrát..)
Doma jsme sotva vybalily a přišly Er. kámošky, které u nás slavily narozky.
Já odcházím dolů do sboru, kde mám na starosti pohoštění pro brigádníky pracující na farním dvorku a na hřišti.
Docela s radostí jsem tuhle službu vzala, protože se mi teda vůbec, ale vůbec nechce ven do tý kosy.. Viki jde pracovat, má tyhle brigády rád, vždycky je tam spousta dětí a pak si hrajou a blbnou.Nejdřív mastím do nonstopu pro chleby, protože je jich málo, pak mažu pomazánky (obzvlášť ta česneková a vajíčková děsně dráždivě voní... :-( ale už jsem si zvykla...)
jsem tam sama, tak mám čas přemýšlet, uvažuju, jestli se ještě někdy v životě budu moct tak bezstarostně nacpat, jako na těchdle církevních akcí... 2 chlebíčky sem, 4 jednohubky tam, proložit to několika koláčema, zapít dvěma kafema... apod. Ale říkám si, ačkoliv to bylo fajn, nestojí mi to za to.
Přemýšlím, jak to zařídit, abych už nikdy nespadla do obžerství. Možná udělat si každej den ráno seznam toho, co ten den budu jíst. Dát si to, pochutnat si na tom a víc už nic.
Jídlo by mělo být mým lékem, jak řekl Hipokrates.
No nic, Mise catering úspěšně splněna, velký úspěch, všichni se nacpali, zbyl jenom talíř koláčů a dva chlebíčky. Já jsem se úspěšně prolila ovocným čajem. Pokecali jsme, nacpala jsem nádobí do myčky, a mažu nahoru. Tam mě čeká totálně vybrakovaná vestavěná skříň, po chodbě se v několika vrstvách válejí šanony s účetnictvím od roku 1989, hromada staré korespondence, hromada starých bot... hromada starých knih a skript, prostě obraz zkázy ... vše čeká na mě, abych s tím zatočila.
Cítím v sobě strašně moc energie, mám chuť to všechno udělat HNED DNES. A to jsem včera hluboko po půlnoci katalogizovala staré gramodesky. Psala seznam a nafotila je všechny (celkem asi 140 kusů). Pak to hodlám vyvěsit na aukro a prodat.
Takže bilance Breussovy diety:
1) dá se to vydržet
2) člověka to zocelí, hlavně psychicky
3) zhubnutí jako velice přijemnej bonus, totální "oplasknutí" břicha
4) vyhlazení pleti, jakoby rozzáření
5) zmizení různých "stařeckých" znamének (senilní veruky)
6) příliv psychických sil (ale zároveň odliv fyzických, ale není to až taková katastrofa)
7) chvilkama až euforické nebo hypomanické stavy
8) no uvidíme co řeknou krevní testy v pondělí...

Za chvilku to balím, jdu spát a ráno si udělám první šťávu z jablek, hroznů, pomerančů a mrkve! Moje první jídlo!!! :-)

Breussova kůra - 40. den

Už si v duchu maluju, co všechno si dám, až tohle skončí...

Ráno jsem docela nervózní a vzteklá, např. nejdou mi zavřít posuvné dveře od vestavěné skříně, protože to tam blokuje košík, kterej leží na poličce nahoře, a já se nahlas vztekám a nadávám, Fafa se tomu diví (asi ho udivuje, když nadává někdo jinej než on..., když vezmu košík a vyhodím ho (stejně byl od mojí nepřítelkyně..) pak zas nejdou dveře dovřít, protože nákupní tašky přečuhujou, tak zas nadávám, že ty tašky několikrát za den přerovnávám, a každej, kdo tam vleze a vezme si nějakou tašku, tak se ani nenamáhá, aby to dal zpátky na místo.

Cítím docela úbytek sil, i když to už cítím docela dlouho. Minimálně 3 týdny.
Trochu hůř se mi dýchá (asi poslední týden).

K obědu dělám narychlo rybu a bramb. kaši a zeleninu, pak jdu na poradu do Aliance, kde zkysnu od 12 - 18 hod. No aspoň mi to líp uteklo.

Na zítřek se těším, protože jdem s Fafou nakupovat do tržnice a já si konečně můžu nakoupit POTRAVINY, které budu příští týden konzumovat!
I když první dva dny to budou jenom šťávy, ale JINÉ!!!

Breussova kůra - 39. den

Už se strašně těším na čerstvé šťávy z jablek, hroznů a mrkve! A pomeranče!
Dopoledne u mě byla Renča, říkala, že jsem moc zhubla. No, jo... dodnes jsem shodila asi 13 kg.
Betka odjíždí s Fafou ke S., docela stres, protože oba vstali pozdě... pomáhám coby nosič a podržtaška :-)

Jinak cítím trochu dušnost, možná že mi chybí železo...a pobolívají mě záda.

Odpoledne jsem byla s Vikim na kroužku badatelů, musí se vystoupat do 4. patra, normálně jsem to nedala! Musela jsem během "výstupu" odpočívat... ach jo...

Pak jsem Vikiho zavedla na tenis a šla pěšky domů, což mi udělalo dobře. Jsem tak zimomřivá, že mám na sobě triko s dlouhým + dva svetry + dlouhej bundokabát a čepici. I tak je mi zima.
Stavuju se ještě pro něco v drogerii, v Bille pro řepu, pak v Meduňce, kde měli šťávu z kysaného zelí, ta mi udělala radost! Nevím ale kolik jí můžu vypít, protože je slaná....doma si dávám dvě štamprle.

Večer práce pro Alianci. Cítím se docela vyšťaveně.